Nejprve na Twitteru a poté i v textu pro server Wired popsal Daniel Silvermint důvod, proč byl celý příběh Hry o trůny, tak jak jej rozepsal spisovatel George R. R. Martin a pro televizní seriál dokončili tvůrci David Bernioff a D. B. Weiss, odsouzený k tvrdému přistání.
Podle Silverminta, jehož odůvodnění na Twitteru oslovilo desítky tisíc lidí, totiž existují dva typy literárních autorů - jedni se orientují podle „mapy“ (angl. plotters), druzí podle „kompasu“ (angl. pantsers). Románový autor Hry o trůny (tedy série Píseň ledu a ohně) Martin je překřtil na architekty a zahradníky.
Zatímco první skupina autorů (architekti) si většinou předtím, než napíšou jedinou stránku, rozvrhnou celý příběh do podrobné osnovy, druzí (zahradníci) se nechávají unášet dějem, často do takové míry, že příběh připomíná rostoucí zahradní rostlinu, kterou ani nejzkušenější zahradník nedokáže plně zkrotit - a vlastně ani nechce.
Oba přístupy mají určité výhody. A také nevýhody. Vzhledem k tomu, že „architekti“ znají celý děj dopředu, snadno se jim tvoří přehledné a ucelené vyprávění s uspokojivým závěrem. Jenže absolutní kontrola nad příběhem zároveň znamená, že postavy mohou působit prkenně, jejich chování nelogicky a podle Silverminta se snadno stávají pouhými „ozubenými koly ve službách příběhu“.
Přes 800 tisíc nespokojených fanoušků Hry o trůny podepsalo petici. Předělejte závěrečnou sérii, vyzývají HBO |
Pro „zahradníky“ je naopak daleko jednodušší napsat uvěřitelné postavy s pochopitelnými motivacemi a tužbami. Jakmile je vrhnou do děje, mohou v podstatě jen dokumentovat, k jakým výsledkům jejich jednání povede. Nese to s sebou hned dvě velká rizika - takový příběh může mít kolísavé a špatně dávkované tempo a hrozí, že na jeho konci se všechny dějové linky uspokojivě nepropojí.
Pokud se oba přístupy zkombinují ve filmové nebo seriálové tvorbě, která používá „kompasovou“ předlohu a nevyhnutelně „namapovaný“ scénář, rozpory podle Silverminta často zahladí postupné dopilovávání scénáře v dalších a dalších verzích. Problém nastane, pokud „kompasové“ předloze chybí konec, na který se musí naroubovat závěr. A to je právě případ Hry o trůny.
Zahradník Martin
Autor Hry o trůny Martin, který sám sebe považuje za příkladného „zahradníka“, postavy podle Silverminta do příběhu zasadil jako semínka, která pod jeho dohledem vyrostla v rostliny propletené se v komplikovaném příběhu. Ten však v závěru zatím poslední napsané páté knihy ságy Tanec s draky (Martin má v plánu napsat ještě dvě pokračování) nabobtnal do takové míry, že další pokračování není autor schopen dopsat ani po osmi letech. Již dříve přiznal, že je těžké vymyslet rozuzlení některých dějových linek, do kterých se postavy „vmanévrovaly“. Z Martinova světa se stala „zarostlá zahrada“, která v seriálové podobě už dříve nutně potřebovala zásah zahradnickými nůžkami.
Jak dopadla bitva všech bitev? Z předposlední epizody celé Hry o trůny bude divákům pořádně horko |
Výhoda jeho přístupu je podle Silverminta jasná: postavy ze Hry o trůny působí natolik živě, že hrozné věci, které se jim udály, vycházejí z jejich pochopitelných rozhodnutí a ne záměru autora. Každá jejich volba měla zkrátka „devastující dopad“ na další vývoj vyprávění a často je zavedla na místa, které příběh ještě víc vzdálily od ústřední dějové linky.
Scenáristé si s Martinovým knižním materiálem vystačili zhruba do závěru páté série (z finálních osmi), pak už museli spoléhat na autorovy hrubé nástiny dalšího vývoje a hlavně konce, ke kterému měl příběh směřovat. Od začátku sedmé řady před sebou měli velmi těžký úkol - postupně „seřezat“ košatý děj s desítkami hlavních a důležitých vedlejších postav do uspokojivého a přehledného závěru.
S ohledem na rozpočet, jen kusé informace o dalším dění a fakt, že by je další příběhové „zahrádkaření“ nijak nepřiblížilo ke konci, museli zvolit přesně opačný přístup než Martin. Stali se z nich ukázkoví literární „architekti“, kteří si dali jasný cíl - dokončit příběh ve dvou řadách a celkově 13 epizodách. V nich museli pospojovat poslední dějové body nahozené autorem ságy tak, aby do sebe všechno zapadlo, publikum zároveň překvapili a ještě uspokojili nadměrná očekávání milionů různorodých diváků.
„Začali si klást otázky: Jaké velké scény chtějí ukázat? Jaká překvapení by se mohla vyrovnat největším dějovým zvratům v doposud odvysílaném seriálu? Která zbývající střetnutí postav by mohla mít největší dramatický efekt? A jaká setkání na plátně přinesou nejemotivnější zážitek? Co podle nich chce publikum před koncem vidět? Byl to v podstatě seznam věcí, které chcete udělat předtím, než ‚zemřete‘,“ vysvětluje Silvermint.
A jakmile ten seznam měli, museli s postavami pohnout na správná místa. Právě proto podle spisovatele závěrečné dvě série působí tak odlišně od předchozích šesti řad.
Z postav, které měly neuvěřitelnou hloubku a vlastní záměry, se podle Silverminta staly figurky umístěné tam, kde pro nevyhnutelný závěr příběhu musí být. Přežily ve výzvách, v nichž by měly podle logiky děje zemřít. A to jen proto, aby byly „k dispozici“ pro finální příběhový sprint cílovou rovinkou.
„Postavy už nebyly u kormidla, do vedení se dostal příběh,“ popisuje spisovatel Silvermint s tím, že ze vzniklé situace nelze nikoho obviňovat - Martin podle něj nad hlavou roztočil obrazně řečeno miliony talířů. Položit je na zem, aniž by se jich moc rozbilo, byl pro kohokoliv, autora samého nevyjímaje, nadlidský úkol.
Nutný přechod od košatého příběhu k schematickému konci s řadou příběhových děr ale zanechal na seriálu, který si zamilovaly desítky milionů diváků a měl mimo jiné vliv i na světovou politiku, viditelné škody.