Síla Whitakerova výkonu i Posledního skotského krále jako takového spočívá v zachycení procesu, při němž se sebelépe míněný autoritativní režim zvrhne v hrůzovládu. Divák jej vnímá očima lékaře Nicholase Garrigana, který rovněž ujde svůj kus cesty: podstoupí drastickou proměnu z naivního mladičkého idealisty v člověka plně si uvědomujícího, co se kolem něj děje.
Čerstvě dostudovaný Skot Garrigan se do Ugandy dostane zcela v duchu svého juvenilního nadšení. Chce jít pomáhat tam, kde ho bude potřeba, tak zkrátka zabodne prst naslepo do glóbusu. Ve vesnické ošetřovně, v níž pomáhá bílému doktoru Merritovi a jeho manželce Sarah, je jeho huráodhodlání přínosem, protože nenapáchá škody a naopak pomáhá přesvědčovat domorodce, že jim západní medicína pomůže spíš než čáry šamanů. Už v téhle fázi se však Nicholas ukazuje jako nebezpečně nezodpovědný chlapík, když se málem zaplete právě s lékařovou ženou.
S hravým medvídětem do pekla
Jednoho dne do vesnice dorazí i sám Amin se svou suitou. Novopečený vládce působí dojmem hravého medvíděte, které svou nefalšovanou dychtivostí měnit věci k lepšímu strhne na svou stranu všechny venkovany i Nicholase. Už zde se však pod radostným nadšením táhne temný podtón: Sarah dobře ví, jak to v Ugandě chodí, a Nicholase i Amina sleduje poněkud skepticky.
Nicholas se řízením náhody stane Aminovým osobním lékařem. Lichotivá iluze vlastní důležitosti mu později dovolí přijmout pozici poradce přes cokoliv včetně architektury, o níž nemá ani ponětí. Stejně jako diktátor sám touží konat dobro a vybudovat z Ugandy lepší zemi - a známé rčení o dlážděné cestě do pekla mu začne docházet bohužel až příliš pomalu.
Poslední skotský král odhaluje, že věci nejsou tak krásné, jak se jeví, pozvolna a rafinovaně. To, že je Amin „rovnější mezi rovnými“, naznačí například scéna narušující sestřih Nicholasova sladkého života, v níž Amin podvodem vyhraje závod v plavání a nikdo se mu neodváží oponovat.
Mrazení vyvolávají i náznaky diktátorova rostoucího kultu osobnosti: je přesvědčen o tom, že ví, kdy zemře, čímž si buduje mýtus neporazitelnosti, a Ugandu i sebe zmiňuje jedním dechem. Nejpůsobivější momenty pak přicházejí s Aminovými výkyvy nálad. Vládce dokáže během okamžiku přejít z polohy laskavého tatíčka přes paranoiou stíhaného šílence po ledově klidného masového vraha a zase nazpátek.
To nejobdivuhodnější na Whitakerově výkonu však není jeho talent měnit výraz, nýbrž schopnost vytvořit věrohodný pocit, že jde pořád o téhož člověka, který se během své vlády vlastně nezměnil - pouze v něm vyvstaly na povrch jeho vnitřní běsy.
Málokdo je totiž lidská zrůda hned na první pohled a málokterý režim je špatný od samého začátku. Pointa Posledního skotského krále nespočívá v odhalení známých zvěrstev, která se ke konci Aminova režimu děla (za oběť jim padly statisíce lidí). To hlavní se skrývá v proměně Nicholasově, završené drásavými halucinativními sekvencemi nasáklými vinou, krví, alkoholem a tropickým vedrem.
Než si doktor dokáže přiznat, co se v jeho přítomnosti nejen odehrává, ale na čem se on sám aktivně podílí, způsobí hotové dílo zkázy. Jeho prohlédnutí stojí život mnoha lidí včetně člověka jemu nejdražšího. Poslední skotský král tak vypráví o schopnosti dokázat vidět věci tak, jak jsou, a poznat zlo pokud možno už v zárodku. A o tom víme své i v naší postkomunistické zemi.
