Pátek 6. prosince 2019svátek má Mikuláš -4 °C polojasno Předplatné LN
12. března 2014 19:33 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Režisérka Chytilová: „zlobivé děvče“ českého filmu

Věra Chytilová - filmy (grafika). | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Věra Chytilová - filmy (grafika). | foto:  Šimon, Lidové noviny

PRAHA Věra Chytilová byla radikální filmařka, a to v mnoha ohledech. Jejím hlavním cílem, jakkoliv to může znít téměř pateticky, bylo vždycky hledání pravdy. Vyžadovala, aby umění bylo autentické a snažilo se jít po podstatě věci, nikdy po povrchu, a taková byla i ona sama.

Za totality proslula divokými hádkami s dramaturgy a vedoucími studií socialistických filmových ateliérů, čímž se jí několikrát podařilo vyhádat si povolení tam, kde by to jiní nesvedli. Nebála se, protože to ani neuměla. „Když jsem měla za minulého režimu problémy v tvorbě, přesvědčovala jsem sama sebe, že budu říkat ,ano, ano‘, ale budu si myslet své. Ale když došlo na věc, stejně jsem se pohádala. Rebel ve mně nedovolil, abych přitakala tomu, s čím nesouhlasím,“ prohlásila před časem v rozhovoru.

VÍCE ZDE:

Věra Chytilová byla nejen nekompromisní, ale také novátorská. Do českého filmu vnesla jak svou představu morálky a všech možných způsobů jejího selhávání, tak i výrazný rukopis filmařky, hledající nové cesty vyjadřování prostřednictvím filmového jazyka.

Zpočátku vycházela ze stylu „cinema verité“, tedy „kino pravda“, kterým byly ovlivněny její první krátké Strop, Pytel blech (uváděných pod společným názvem U stropu je pytel blech, 1962) a film O něčem jiném (1963), kombinující dokument s hraným filmem.

ČTĚTE TAKÉ:

Následující Sedmikrásky (1966) představily zcela jinou podobu Chytilové jako autorky. Toto podobenství o nihilismu a pokrytectví se sebou spokojené současné společnosti, maskované jako zábavná ztřeštěná groteska o dvou dívkách hrajících hru „vadí-nevadí“, vstoupilo do dějin evropské kinematografie. Na výrazné vizuální stránce filmu se podílel Chytilové tehdejší manžel kameraman Jaroslav Kučera a výtvarnice a scenáristka Ester Krumbachová. Tento tvůrčí tým se o tři roky později ponořil do ještě radikálnějšího experimentu, jehož výsledkem byl film Ovoce stromů rajských jíme (1969), alegorie o prvotním hříchu a o povaze dobra a zla, v něm hrála důležitou roli obrazová a barevná symbolika.

Záběr z filmu Hra o jablko, který režírovala Věra Chytilová.

Záběr z filmu Ovoce rajských stromů jíme, který režírovala Věra Chytilová.

Věra Chytilová a její druhý manžel, kameraman Jaroslav Kučera.

Věra Chytilová a její druhý manžel, kameraman Jaroslav Kučera.

Po několikaleté odmlce se Věře Chytilové podařilo pokračovat v práci i v normalizačních 70. letech - natočila komediálně laděné filmy Hra o jablko (1976) a Panelstory aneb jak se rodí sídliště (1979), ve kterých se mimojiné soustředila na zkoumání tragikomické podstaty lidského zrození. Následující Kalamita (1981) předznamenala začátek pozoruhodné spolupráce s hercem Bolkem Polívkou, která později pokračovala filmy Šašek a královna (1987) a Dědictví aneb Kurvahošigutentag (1992).

Téma morálky, ať už jednotlivce nebo celé společnosti, je pro dílo Věry Chytilové určující. Motiv osobního selhání, zmarnění života nebo hazardování s ním, se objevuje - vždy opět v komediálním hávu – ve filmech Faunovo velmi pozdní odpoledne (1983) a Kopytem sem, kopytem tam (1988). S pozděšjími lety kladla Chytilová menší důraz na komediálnost, což se projevilo i menším diváckým ohlasem na filmy Pasti pasti pastičky (1998), Vyhnání z ráje (2001) a Hezké chvilky bez záruky (2006).

PSALI JSME:

Nezajímá mě, co tomu řeknou lidi

O zájem okolí, ať už kolegů, diváků nebo kritiků, ale Chytilové v podstatě nikdy nešlo. „Já nikdy nepočítám s úspěchem, mně jde o věc,“ prohlásila v už zmíněném rozhovoru. „Nezajímá mě řídit se tím, ,co tomu řeknou lidi, s tím mě vždycky rozčilovala matka. Jako děvče jsem byla pokládána za velice výstřední, protože jsem chtěla nosit jiné oblečení, než mají ostatní, a pak, když jsme šli na procházku, musela jsem jít kus před mámou. Přitom je to tak nemravné, nehlásit se k blízkému člověku jenom proto, že se mi nelíbí, co má na sobě! … Stydět se za nějaké jeho činy, to ano, ale za to, jak vypadá? Nebo že se chová mimořádně nebo když udělá chybu? To se spíš za něho postavím, ne? Konvence mi byla vždycky protivná. Lidé mají tendenci zmizet v davu.“

Hedvika  Petrželková

Autor

Hedvika Petrželkováhedvika.petrzelkova@lidovky.czČlánky
Premium

Osudové jídlo: genetická odolnost je důležitější než trendy ve stravování

MUDr. Josef Jonáš je lékař působící v některých oblastech alternativní... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Bílé jedy, maso a pšenice. Potraviny, které jsou součástí našeho běžného jídelníčku, procházejí revolucí. Během...

Premium

POHLED: Talent, či Padája? Uměl Abraham závodit, nebo byl protežovaný?

Motocyklový závodník Karel Abraham při závodu MotoGP v Brně (17. srpna 2014) | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

V pátek večer mu přišel e-mail. Otevřel ho, lejstro ve španělštině pomocí internetového překladače přečetl, aby...

Premium

Chybí mi u nás výchova k práci. A vůle nechat lidi dělat, říká Pohlreich

Zdeněk Pohlreich v kuchyni své restaurace Divinis oceňované opakovaně... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Chod jeho restaurací už na něm nestojí, může se víc věnovat rodině, vlastnímu vydavatelství i sobě. Udržuje se v...