Okomiksových superhrdinech se často píše jako o soudobých dědicích postav dávných mytologií. Je tedy asi v řádu věcí, když se v komiksu (a následně jeho filmové adaptaci) objeví rovnou "originály". Nebo přesněji jejich soudobou senzibilitou formovaní jmenovci.
O FILMUThor |
Ve filmovém Thorovi se tak promenují všelijaká nordická božstva, snímek se zčásti odehrává ve světech odvozených ze severské mytologie. Žádná velká novinka – soudobá popkultura má pro nordické mýty slabost jaksi dlouhodobou – desítky obalů metalových desek jsou toho dokladem. Prostý výčet postav a lokací Thora by jistě mohl posloužit aspirujícímu rockerovi jako inspirace při výběru názvu kapely (Heimdall, Bifrost, Jotunheim, Bifrost v Jotunheimu atd.). Kdo se ale těšil na orgii mile primitivního chlapáctví, bude možná trochu zklamán. Nový Thor má sice svaly a kladivo v pohotovsti, jinak je to ale kluk citlivá. Anebo jak se to vezme.
Zpočátku je to trochu nafoukaný a horkokrevný syn hromovládného Odina, který nezodpovědným výpadem mezi obry-mrazíky do nepřátelského světa Jotunheimu ohrozí tatínkem dosažené příměří. Tudíž se nestane panovníkem božského Asgardu a je naopak zapuzen na Zemi, kam za ním "bifrostem" (vědeckou hantýrkou řečeno EinsteinRosenovým čímsi) přisviští i jeho mytické kladivo. Pobyt mezi pozemšťany ho ale naučí ohleduplnosti a pokoře, zvláště díky setkání s nesmělou astrofyzičkou Jane (Natalie Portmanová). Mezitím v Asgardu kypí intriky, Thorův bratr Loki (Tom Hiddleston) totiž není tak docela jeho bratr a jeho úmysly nejsou tak docela čisté – detaily toho vpravdě "šokujícího" odhalení si nechám pro sebe. Dojde ke konfrontaci – nejprve na zemi, kam síly zla pro Thorovo kladivo vyšlou jakéhosi železného ohňokuka, a pak i ve sférách vyšších.
Thor je v kinech uváděn ve dvou verzích – 3D a 2D. Po divácké zkušenosti s tou první doporučuji druhou. Jednak se obejde bez dabingu, který občas dává vyniknout kostrbatosti dialogů; ale hlavně je 3D konverze filmu dost nepovedená, obraz je ještě tmavší a rozmazanější, než je u stereoskopických snímků obvyklé. I slunné Nové Mexiko, kde se odehrává pozemská část snímku, působí v Thorovi jako kraj, kde je permanentně zataženo. Mimozemské scenérie mají jistou velkolepost, všechny ty zlaté střechy se ale nějak nemohou rozzářit, bojové scény působí jako záznam divokého střetu dvou hejn havranů uprostřed tunelu. Prapodivné úhly kamery a místy manický střih orientaci diváka moc nepomáhají.
Režisér Kenneth Branagh si udělal jméno velkolepými adaptacemi Shakespearových her, čekalo se od něj asi, že Thorovi dodá trochu té váhy mýtu. Zčásti se to daří, Loki je v podání Toma Hiddlestona docela zajímavý padouch (přinejmenším svou fyziognomií), Australan Chris Hemsworth propůjčil Thorovi jakýsi svalnatý šarm, role Odina pro Anthonyho Hopkinse představuje ten typ kšeftu, který zvládne i ze spaní. Idris Elba potvrzuje jako "vrátný" Asgardu Heimdall schopnost vyzařovat charizma i tehdy, když toho z něj kvůli zlatému brnění není moc vidět.
Skrznaskrz předvídatelnou story Brannagh odvypráví vcelku svižně, ve střední pasáži, v níž se nordický bůh potýká s pozemskými móresy, v mezích možností i vtipně.
Ty meze jsou ale docela úzké. Při všech těch hromech a blescích na člověka schovaného v temném sále za tmavými brýlemi může dotírat dřímota (ve světě Thora se tomu říká "spánek bohů"). Zaujmout může snaha autorů propojit ve filmu mytologii a vědu jako dvojí vyjádření téhož. A možná pozemská hrdinka Jane – emancipovaná vědkyně, jíž se nakonec stejně podlomí kolena ze setkání se svalnatcem mírně středověkých způsobů, který si rád třískne džbánkem o stůl. Se znalostí Wittgensteina se asi při namlouvacích rituálech dá dojít jen odsud potud. Neboli, jak říkala Marge Simpsonová: "Salátem přátele nezískáš."
