Útlá novela Josefa Pánka zapůsobila před časem trochu jako zjevení. Byla přesnou diagnózou vykořeněnosti dnešního mladého Čecha, vzdělance a kosmopolity, kterému se v devadesátých letech celý svět otevřel, ale štěstí a životního smyslu v něm nenachází o moc víc než jeho předchůdce ukovaný za železnou oponou. Hrdinou příběhu, který je celý pojatý jako monolog ve druhé osobě, čímž vzniká dojem, jako by se vypravěč stále obracel ke čtenáři o potvrzení svých prožitků, je mladý vědec. Pánkovo úzkostné chrchlení, opakování motivů a záměrné líčení banálních detailů dává dohromady obraz jedince, který je dílem zmatený a dílem rezignovaný a z reality, která byla druhdy tak nadějná, deprivovaný.
Uvědomuje si, že pokus zbavit se předsudků, hloupé nadřazenosti bílé rasy zřejmě nějak nevyšel. Vyprávění se celé odehrává v indickém městě Bangalore, kam hrdina přijíždí na vědeckou konferenci a celý pobyt stráví v hotelu a na konferenci se prakticky nedostane. Zde se seznámí s Indkou, se kterou nakonec skončí v posteli, ale toto sblížení je jenom rámec, přes nějž hrdina sděluje své frustrace, rekapituluje své vztahy, prohry osobní a profesní. Režisér Štefaňák je i autorem dramatizace a měl dobrý nápad, když hrdinu stvořil v trojí podobě. Sdělované pocity, úvahy a líčení peripetií minulých a současných získaly potřebné dramatické napětí a režii se také podařilo vyjádřit rozporuplnost postavy, její konfliktní proměnlivost. Vznikl sled mikropříběhů, vesměs šikovně vypointovaných a díky trojici všestranně disponovaných herců (Petr Jeništa, Jan Bárta, Vojtěch Hrabák) hravých a dynamických.
Jsou to jakési záznamy absurdity dnešního světa, do níž se hrdina dostává někdy zaviněně, někdy bezděčně. Herci také v případě potřeby vstupují do dalších rolí, což činí vynalézavě jako třeba Vojtěch Hrabák coby indická dívka. Začíná se fraškou s výměnou pokoje v indickém hotelu a komickou představou hrdiny o slumu. Pak se s ním vydáme po vzpomínkách na Island, kam se hrdina vydal stopem a málem na ostrově bez peněz zemřel hlady, protože si nemohl ani přebukovat letenku. Stejně groteskní je i líčení vědeckého ústavu, v němž výzkum občas připomíná trpěnou aktivitu a krade se na všech úrovních, stejně jako střet s přítelem z dětství, který je rasista a xenofob.
Jednoduchý styl inscenace určuje i prázdná červeně vykrytá scéna, infernální atmosféru globalizovaného světa dotváří na horizontu upevněný neidentifikovatelný objekt – kokon, bludný kámen. Štefaňák situace rozvíjí především hereckou kreativitou, schopností tvořit z náznaku, pohybovou stylizací. Petr Jeništa navíc vystřihne skvělé pěvecké sólo. Herecká trojice sice dobře akcentuje rozporuplnost a vykořeněnost hrdiny, to, jak se sám se sebou stále sváří, ale hravé a zábavně expresivní interpretace odvádí pozornost od tématu.
Je to paradoxní, tato herecká energie jako by ukradla smysl inscenace a režie posléze tento rozjetý vlak ne úplně zvládne nasměrovat do konečné stanice. Nakonec převáží pocit obratné formy, lehkých, většinou sebeironicky pojatých etud glosujících absurditu současnosti, zatímco pocit ztracenosti, neschopnosti najít sebe sama a zbavit se vlastních stereotypů vnímání světa, který je maximálně dostupný a otevřený, se upozaďuje. Ovšem Štefaňákova schopnost pracovat s herci, povýšit reálnou situaci na metaforu je určitě příslibem do budoucna.
JOSEF PÁNEK: LÁSKA V DOBĚ GLOBÁLNÍCH KLIMATICKÝCH ZMĚN |
