25. prosince 2018 12:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Zvykla jsem si stále končit a začínat, říká herečka Marie Málková

Marie Málková, vlevo | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Marie Málková, vlevo | foto: Archiv M. MarešeReprofoto

PRAHA Nevím už, kdo řekl, že jsme měli v šedesátých letech dvě nádherné herečky – světlou Janu Brejchovou a tmavou Marii Málkovou. Ale je to přesné, i když Marie divákům kvůli nepřízni režimu mizela a zase se objevovala, její zářivou kariéru na Zábradlí utnuly sovětské tanky. Je především divadelní herečkou, ale její filmografie je hodně zajímavá, kdo by si třeba nepamatoval uhrančivou Zášínkovu židovskou ženu v Jasného Rodácích. Marie je také úžasně proměnlivá a má osvěžující smysl pro sebeironii i v nečekaných polohách.

LN: Váš pracovní život jsou stálé návraty. Před časem jste se vrátila na Palmovku, sice jako host, ale prožila jste tam tři období. Jaké jsou vaše pocity?

Můj návrat byl především spojený s režisérem Michalem Langem. V roce 2010 mě obsadil do hlavní role své dramatizace románu Radky Denemarkové Peníze od Hitlera. To byla velká práce a navzdory tragickému tématu i radostná. Pak uplynula nějaká doba a on se rozhodl, že se bude ucházet o místo ředitele Palmovky, a když připravoval koncepci, ptal se mě, jestli bych s ním v budoucnu spolupracovala. Řekla jsem ano a loni na jaře mi nabídl roli matky Bovaryové a letos vědmu Irmu v Žítkovských bohyních a teď Frau Ebr v Roku na vsi, inscenace má premiéru 11. ledna. Já to ale nebrala, že se vracím do stejného divadla. Víckrát jsem se vracela nejenom na Palmovku, ale také na Zábradlí. To byla dvě moje angažmá, z kterých jsem odcházela chtěně i nechtěně, a zase se tam vracela.

LN: A jaká je nová Palmovka?

Jsem host. Chod a život divadla neznám, je mi v něm dobře a mile a při práci se cítím jeho součástí. Povahou jsem byla vždy spíš samotář, jako dítě i později. Ale už od první třídy jsme ve škole hráli různé scénky a ve čtvrté třídě pro nás paní ředitelka napsala vánoční hru, hrála jsem hlavního andílka – pošťáka. Potom na jedenáctiletce ve Vysokém Mýtě jsme měli dramatický kroužek a to mě moc mě to bavilo. Z pozůstalé korespondence mezi maminkou a starší sestrou jsem se až teď dozvěděla, že se moje Dorotka ve Strakonickém dudákovi dospělým i dětem hodně líbila. Já jsem to tehdy nijak zvlášť nevnímala, bylo mi patnáct, ale podle ohlasů, jak je máma líčila, to asi byl můj životní úspěch.

LN: Po posledním odchodu z angažmá jste hrála hodně a v různých divadlech, ale než jste se nyní vrátila na Palmovku, měla jste kratší období bez divadla. Vadilo vám to?

Kdybych neměla takovou pauzu po osmašedesátém roce a měla svůj herecký život kontinuálně naplněný, asi by mně to přišlo divné. Nezaskočilo mě to, ale mě nesmělo zaskočit ani to, že jsem poprvé skončila v sedmadvaceti letech. Zvykla jsem si pořád končit a začínat.

LN: A co vám nejvíc chybělo, když jste z angažmá musela odejít?

Úplně bez divadla jsem nebyla, několik rolí jsem dostala nebo jsem zaskakovala. Nikdy jsem si ale nemohla být jistá, že práce přijde. Co mně nejvíc chybělo? Hraní. Vytváření postav, provokování fantazie. Vzrušení a radost ze hry.

LN: A co publikum?

To s tím pochopitelně jde dohromady.

LN: A v čem je pro vás publikum nejdůležitější?

Zažila jsem jich dost a díky tomu, že jsme v šedesátých letech se Zábradlím mohli vyjet do západní Evropy, i publikum zahraniční. Potvrdila jsem si, že diváci ovlivňují a spoluvytvářejí představení.

Tak jako není člověk stroj, tak ani každé představení není stejné. Ovlivňuje ho, jaký přijde herec, jak je schopný udržet to, co je nazkoušené, zachovat tvar. A zároveň do toho vchází, jaké je publikum, jakou má zkušenost, jak je naladěné. A jsou různá publika a v různých divadlech. Prošla jsem mnoha divadly a vím, že každé je jiné a do každého chodí jiní diváci. A každý z těchto elementů, mezi něž patří i čas, roční doba, ovlivní podobu představení. Az toho vznikne něco živého, jedinečného, co se odehrává právě teď. Zahraniční publikum je ještě jiná kapitola. Hráli jsme bez simultánního tlumočení, Jan Grossman dával přednost zvukovým titulkům v mezihrách, aby se divák mohl stoprocentně věnovat nejen slovu, ale všem simultánním akcím na jevišti. V obou inscenacích jich bylo mnoho a také tím vyhrávali u publika i odborníků. A pak taky Král Ubu a Proces jsou známé tituly, takže se diváci orientovali.

LN: Když jste pak hrála málo, nechyběly vám divácké reakce jako potvrzení, jako stimul?

Absolutně jsem nečekala, že budu bez angažmá dlouhých patnáct let. Nepřipouštěla jsem si to, byla jsem mladá. I když čím dál méně. Ale ještě něco k tomu publiku: nikdy mě neopustila průprava ze Zábradlí. Hráli jsme texty, při kterých byl divák v hledišti stejně potřebným partnerem jako spoluhráč na jevišti. Bylo štěstí, že jsme v něm a s ním rezonovali. A tak to mám dodnes, teprve s ním je představení celé.

LN: S Michalem Langem pracujete opakovaně. Jste ale věkem vzdálení, tak jak se vám s ním pracuje?

To je jednoduché a funguje to od doby, kdy jsem u něj hrála hlavní roli v Penězích od Hitlera. Důvěřuji mu a on mi nejspíš také věří a na tom můžeme pokaždé stavět. Ale s mladými a mladšími režiséry jsem zvyklá pracovat už od devadesátých let.

LN: Je docela příznačné, že obě vaše druhdy „mateřské“ scény letos oslavily kulatá výročí – Palmovka sedmdesát let a Zábradlí šedesát. Na Palmovku, tehdy do Divadla S. K. Neumanna, jste poprvé přišla v roce 1983, předtím se tam dostal váš muž Jan Grossman a konečně mohl opustit „venkovské vyhnanství“. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Jan tam dostal angažmá nejdřív na poloviční úvazek, ale než stačil nastoupit, přišel zákaz. Nakonec se novému řediteli Václavu Marešovi, který nastoupil do funkce v roce 1982, podařilo ho vzít na plný úvazek a pak i mě. Jsem mu vděčná, nebylo to pro něj lehké ani populární. Takže jsem se vrátila do divadla po patnácti letech, ale bylo to úplně jiné divadlo, než na jaké jsem byla zvyklá. Po absolvování DAMU jsem v divadle soustavně pracovala šest let, čili profesi jsem si stačila jen osahat, a to ještě v divadle, které fungovalo ve specifických podmínkách.

A najednou jsem se ocitla v normálním repertoárovém divadle. Hrála jsem krásné role – Iokastu v Oidipovi, titulní roli ve Fischerové Princezně T., Stellu v Goethově Hře pro milující nebo Marthu vKdopak by se vlka bál, pod tímto názvem jsme totiž hráli Albeeho hru Kdo se bojí Virginie Woolfové. A nejvíc jsem měla ráda Isabellu v Shakespearově hře Oko za oko v Grossmanově režii, hra se teď po třiceti letech do Libně vrátila v režii Jana Klaty pod titulem Něco za něco. Inscenaci jsem ještě nestihla, ale z toho, co jsem si přečetla, mám dojem, že zatímco naše inscenace volala po právu, ta současná je vyjevením všech neřádů.

LN: A co druhé angažmá v druhé polovině devadesátých letech a jak vzpomínáte na spolupráci s Petrem Kracikem?

Pracovala jsem s ním už před svým prvním návratem na Zábradlí a pracovala jsem s ním ráda. Bavilo mě, že ví, co chce, že jsem byla schopná mu vyhovět. Ovšem začátkem nového tisíciletí mně řekl, že pro mě nemá práci, a tak jsme se rozloučili. Ale už předtím jsem hostovala u Dušana D .Pařízka, který ještě neměl stálou scénu, a v Dlouhé, kde jsem se potkala s režisérkou Hanou Burešovou.

LN: A ta hostování vám nakonec vynesla tři Ceny Alfréda Radoka. Měla jste ale také nominaci za Irinu ve Třech sestrách „po třiceti letech“, které režíroval Michal Dočekal v Komedii v roce 1996. To bylo hodně nevšední zahrát si roli, která vám v tom „správném“ věku utekla, že?

To bylo jako zjevení a propojení s minulostí. Kdyby nepřišli v roce 1968 Rusové, tak jsem Irinu hrála, Jan chtěl Čechova uvést. Při zkoušení s Michalem Dočekalem a s partnery bylo vzrušující přenést se do minulosti a vymýšlet a tvořit mladou svéhlavou holku v současném těle.

LN: Divadlo Na zábradlí právě teď oslavilo šedesátku. Co vám při tom jubileu jde hlavou?

Je pro mě první a jedinečné. A to se nezmění, ať už jsem tam prožila dobré, nebo zlé. Připadá mi to osudové i se třemi etapami, kterými jsem tam prošla. První etapa – to byl zázrak a hned po škole, štěstí v práci i v soukromí, druhá etapa na začátku devadesátých let měla rozměry velké naděje až k těžké osobní ztrátě. Stihla jsem ještě začátek působení Petra Lébla. Třetí etapa byl návrat k dobré a úspěšné práci. To byla Carrierova Terasa v režii Jiřího Pokorného, která se obloukem vrací k šedesátým letům v určité nedořečenosti, náznakovosti a řazení stylů, pak drsná a adresná dramatika Thomase Bernharda – Náměstí hrdinů v režii Juraje Nvoty, která také souzněla s někdejší apelativností. A konečně Jandlův text Z cizoty v režii Jana Nebeského, to bylo nádherné balábile stylů a také výpověď o totálním odcizení. Jsou to prostě tři cesty, tři sudičky, tři volby.

LN: Dokázala jste se dnes vyrovnat s tím, co se na Zábradlí stalo po roce 1990, kdy většina souboru nesmyslně protestovala proti Janu Grossmanovi a pak demonstrativně odešla a on musel opět začít znova: stavět soubor, repertoár – a to nevěděl, jak málo času mu zbývá…

Mě se to netýkalo, přišla jsem až do nového souboru s premiérou jeho inscenace Havlova Pokoušení. Byla jsem jen soucítící partner. Je mi líto, že se to stalo, ale sotva na tom můžu něco změnit.

LN: Grossman v roce 1962 přišel s myšlenkou apelativního divadla. To je silné téma, které rezonuje v každé době, zvlášť v nesvobodě. Přežil podle vás tento duch na Zábradlí do dnešní doby?

Divadlo nemůže bý stejné v šedesátých letech a dnes. Jan Grossman byl v letech 1989–93 také jiný než před dvaceti lety. Pro svůj apelativní program hledal a zkoušel nové cesty. Nechtěl se opakovat. Toužil ten neuvětřitelný dějinný předěl divadelně přesně artikulovat a interpretovat. Tvář současného Zábradlí je samozřejmě jiná, nejdůležitější myslím je, že je to divadlo stále hledající, tázající se, pokoušející.

MARIE MÁLKOVÁ (* 1941)

Absolvovala herectví na DAMU a poté nastoupila do Divadla Na zábradlí (1962–1968), kam ji přivedl režisér Jan Grossman, její pozdější manžel. Excelovala v Havlových hrách (Vyrozumění, Zahradní slavnost), ale i v dalších titulech (Král Ubu, Proces). Po roce 1968 opustila stálé angažmá a hostovala (Národní divadlo, MDP aj.). V roce 1983 odešla do Divadla S. K. Neumanna. Po roce 1990 byla znovu v Divadle Na zábradlí a pak v Divadle pod Palmovkou. Má tři Ceny Alfréda Radoka (Madelaine v Terase, Zittelová v Náměstí hrdinů a Stavroginová v Běsech, nominaci měla za Irinu ve Třech sestrách a Gitu v Penězích od Hitlera. Mezi její filmové role patří vedle Zášínkovy manželky v Rodácích třeba cikánka v baladě Kto si bez viny, hrála i v německých filmech (Ukradená bitva), krimi (Schulhoff, Polák) či v Kulovém blesku.

Jana Machalická

Autor

Jana Machalickájana.machalicka@lidovky.czČlánky

Další pochybení pardubické nemocnice. Novorozenci nepodali včas léky
Další pochybení pardubické nemocnice. Novorozenci nepodali včas léky

Nemocnice v Pardubicích čelí dalšímu obvinění. Při porodu novorozence tamní personál včas neodhalil problém, který bylo možné vyřešit medikací. Dítě bude mít doživotní následky.