S tímhle v hlavě jedu na Zbraslav, kde v malém hotýlku Déczi při návštěvách Prahy přebývá. „Vy berete paní na pokoj?“ vyvalí oči recepční, čímž mě dorazí. Jasně. Budeme mít klid.
Rozestlaná postel, rozepsané noty, keyboard a škatule od bot, v ní legendární trumpeta (o ní ještě bude řeč). Hned v první vteřině rozhodl, že si budeme tykat. Možná proto, aby mi občas mohl říct „ty vole“. Mluví směsicí česko-slovensko-americkou, prokládanou sprostými slovy. Omlouvám se útlocitným čtenářkám, ale cenzurovat Décziho by bylo něco jako vykastrovat chovného býka. Vida, jak je jeho styl nakažlivý...
Pod tou hrubostí a nekorektností, když to vydržíte, však chvílemi zahlédnete jeho svobodnou, neuvěřitelně vitální a velkorysou duši. A mimochodem, sranda to nakonec dost byla.
LN: Jsou v něčem lepší Češi než Američani?
Těžko říct. Já to neberu, jako že je někdo Američan a někdo Čech. Buďto je to blb, alebo je to chytrej člověk. A o blbý tam není nouze – a tady taky ne.
LN: My si tu myslíme, že New York, to je ten velký svět. Jak tam snášejí takové neotesance, jako jsi ty?
V Americe je přes tři sta milionů lidí, takže si tě tam nikdo zas tak moc nevšímá. Kdyby sis tam měla každýho všímat, to by ses uvšímala. No a když tam žiješ tolik let jako já, už tam máš svoje kamarády, tu svou mafii. Ostatní tě moc nezajímaj’. A když jsi v průseru a potřebuješ pomoc, tak se ti ten okruh ještě strašně zmenší. Ale to je tady to samý.
Laco Déczi
LN: Když jsi v roce 1985 emigroval, bylo ti skoro padesát. To už se člověk hůř přesazuje, ne?
Padesát mi tenkrát ještě nebylo! Věk... to vůbec není v tom. Dělal jsem muziku a spával v New Yorku ve všelijakých dírách, různě se motal. Pro nás, co jsme vypadli z toho smradlavýho komunismu, to bylo vlastně jednodušší. Kdyby měl takhle žít někdo zvyklý na lepší poměry, tak se rozplače. My měli kamaráda Philipa, bezvadnej kluk, hrál s náma percussion. Měli drahou restauraci dole v Německu. Chtěl jít do Ameriky, tak šel, chvíli bydlel u mýho nejstaršího syna Vaica. Ale pořád plakal a nakonec se vrátil domů, protože nepočítal s tím, že dostane přes držku v metru, že bude vařit v nějaké polské restauraci, kde ho měli za úplnýho blba. Dělal tam asi měsíc a nedali mu ani vindru, že prej ho jenom testujou. Z toho se zvalil úplně. My byli z komunismu vytrénovaný.
LN: Co je nejtěžší na hře na trubku?
Nejtěžší je, když dohraješ a oni tě ojebou o peníze. Ty se tam dvě hodiny dusíš železem, když hraješ, nemůžeš dýchat normálně – a oni ti místo peněz naserou.
LN: Dá se hrát s oparem?
Nedá. To je strašný. To se mi stalo v Bratislavě na jazzovým festivalu, až pozdějc jsem přišel na to, že se mi opary dělají z vlašských ořechů. Na tom festivalu jsem to nějak odkrkal – a jeden vypatlanej novinář napsal, že jsem legenda! Taky nesmím rajčata, to jsem dřív nevěděl. Ale jednou jsem ráno vstal, rozehrál se, všecko dobrý, pak jsem se nažral a za hodinu jsem nemohl zahrát nic. Až pak mi vysvětlil náš soused Mike, farmacista, že to mám z rajčat, že je v tom nějaký olej, který ti umrtví svaly kolem pusy. Takže my máme zahrádku, tam rajčata pětimetrová, asi deset druhů – a já je jenom obírám.
Celý rozhovor s jazzmanem Lacem Déczim o sletu čarodějnic, českých prezidentech, zubním implantátu a Karlu Gottovi si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 27. dubna.
V magazínu dále najdete:
- Čtveřici jogínských guru zastupujících nejrůznější proudy tohoto čím dál populárnějšího cvičení a jejich příběhy.
- Rozhovor s ornitologem Tomášem Grimem o tom, proč ptáci zpívají tak proklatě brzy ráno a jak to, že se stále víc stahují do měst.
