Pavel Landovský přijal v roce 1979 nabídku na dvouletý pracovní pobyt ve vídeňském Burgtheateru. Do Prahy se ovšem vrátil až za deset let. Jak pestrý život byl jeho život, připomněl večer v rámci festivalu německého divadla v Činoherním klubu, odkud nuceně odešel v roce 1976. Strávil zde ovšem léta, která byla pro toto divadlo zásadní.
Těžký život českého herce v emigraci Večer, který věcně i se sympatickou empatií moderovala dramatička a kurátorka scénografických výstav Helena Albertová, „jeho druhá manželka“, jak se sama označila, byl nejenom poctou Landovskému, ale také tehdejšímu řediteli Burgtheateru Aaachimu Benningovi. Ten českého herce nejenom přijal do angažmá, ale postavil se za něj i poté, co divadlo kvůli němu v roce 1981 stornovalo zájezd do tehdejšího SSSR. Landovský totiž na doporučení československých orgánů nedostal ruské vízum, Burgtheater na protest zájezd zrušil. Následoval skandál, protože dekorace už byly ve Varšavě. Záležitost se propírala v rakouském tisku a zdaleka ne všichni stáli za Landovským, ale Benning své postoje nezměnil. Tady asi bude nejlépe ocitovat hercovu větu z nedávno publikovaných vzpomínek: „Moje vyprávění působí jako veselý historky z natáčení, ale jako emigrant jsem se musel vyrovnat se spoustou věcí.“
Na jevišti se jako překvapení pro „oslavence“ posléze objevili dvě nejskromnější hvězdy českého divadla a filmu Libuše Šafránková a Josef Abrhám. Ten zahrál na piano a zavzpomínal i na slavnou porevoluční Audienci, kde on sám hrál Vaňka a Landovský Sládka. Jak známo, učení textu není zrovna Pavlova silná stránka. „Byla to korida,“ prohlásil lapidárně Abrhám. Pavel Landovský také brzy přestal odpovídat jednoslabičně a předvedl, že když chce, je báječným společníkem se smyslem pro humor a sebeironií. A publikum zase předvedlo, že by ho stále nosilo na rukou, kdyby hrál. Škoda, není tomu tak a přitom si lze představit, jak skvěle by mohly vypadat velké tragické postavy světového repertoáru. Pro mnohé bylo překvapením i promítnutí videozáznamu ze Zadekovy inscenace Kupce benátského (1988). Landovský tu sice hrál role nevelké rozsahem – Tubala a Dóžete, ale jak! Jeho dialog s Gertem Vossem musel přesvědčit každého. Jeho Tubal se rozkošatil do úžasných rozměrů, to byl hauzírník, jak se patří, mazaný parchant. Zábavné, přesné i sugestivní. A čert vezmi Lanďákovu němčinu, nebyla až tak hrozná, jak se traduje. A Voss? Marná sláva, působil tu trochu jako bezbarvý panák, i když jistě tak činil v intencích režie. Lanďák je prostě herec od pánaboha, i když nehraje.
