Písničkářka PJ Harveyová je stálicí britské scény už skoro dvacet let, její postavení tam je zároveň spíš solitérní, není to typická představitelka ostrovního soundu, na to byla její hudba vždycky příliš osobní, zahleděná dovnitř.
Zároveň je to umělkyně skrz naskrz anglická, v jejích písních byla vždycky slyšet tamní literární tradice i krajina. Začátkem příštího roku vydá novou desku, tam už se Anglie dostala rovnou do názvu -Let England Shake. Z desky byly zatím zveřejněny dvě písně, kromě té titulní ještě Last Living Rose, kouzelná ukázka spojení patriotismu a melancholie. Umělkyně hrdě drnká na kytaru až dětsky primitivní figuru, rytmika a později se přidavší dechy jsou na tom podobně. Hlas PJ Harvey do toho odsekává slova melancholická a trochu vzteklá. Zpívá o touze vrátit se do „krásné Anglie, do šedi, zatuchlé špíny věků, rozpadajících se knih, mlhy, která se valí za horami nad hřbitovy a mrtvými námořními kapitány“. Vrátit se do vlasti, jež mizí a možná v čisté podobě nikdy neexistovala. O místě, kde šumí oceán a zlatě září Temže a v noci člověku do kroku vyzpěvují ožralci. Anglicky se tomu citu říká tough love, ale láska je to pořád. Jeden si prostě nemůže pomoci... V píseň doprovázejícím videoklipu se střídají obrazy z Dorsetu, kde autorka žije. Hned jsem zjišťoval, kolik se tam platí za pronájem. Pálky to jsou tedy strašné.
