Řekněme, že máte rande, obzvlášť vydařené rande, v dobré restauraci s chlápkem, co vypadá, že nebude mít hluboko do kapsy: objedná to nejlepší z vinného lístku a trvá na tom, abyste si dali humra. Nikdy jste nebyli nějak extra materialističtí, ale na druhou stranu – užíváte si to, že vás někdo rozmazluje.
A pak dojde na placení. Váš společník použije kartu a chystá se položit na účtenku pár drobných – nechat spropitné "cash". Mrknete na něj, jak otvírá peněženku – vlastně přihrádku na drobné své peněženky – a s úděsem pozorujete, jak odtud vybírá kovovou dvacku a klade ji na účtenku. A pak po vás hodí samolibým úsměvem: "Půjdeme?"
Účet určitě přesáhl pět tisíc korun. Co uděláte? Omluvně potřesete číšníkovi rukou, až budete odcházet? Nebo prostě z té restaurace vystřelíte, jak rychle to jen půjde, a nikdy se sem nevrátíte – ze strachu, aby vám neudělali něco nevyslovitelného s vaší bujabézou.
Jedna věc je jistá: už nikdy nepůjdete na jídlo s touhle strašlivou bytostí, bez ohledu na všechny francouzské restaurace, do nichž by vás zval. Žádné spropitné, nebo urážlivě nízké spropitné není jen znakem lakoty, ale i zabedněnosti, elementární neschopnosti přizpůsobit se ostatním. Pro mě je to asi takový obrat jako kdyby mi chlápek, s nímž právě randím, těsně před tím, než se s ním hodlám vyspat, pošeptal do ucha, že trpí na ohavné genitální opary.
Jak tedy dávat spropitné správně? Trochu jsem se nad tím zamyslela a sesumírovala malý návod. Bezcitní a lakomí osli mohou nesouhlasit… ale takoví ať mě v dohledné době neplánují brát na večeři.
1. Spropitné v procentech
Spropitné by v Česku mělo činit alespoň 10 % z celkové výše účtu. Dejte i patnáct, pokud vaše obsluha excelovala nebo pokud vás bylo více, což je pro číšníky přece jen náročnější. Pokud se vám to zdá moc, buďte rádi, že nežijete v New Yorku nebo v L. A., kde minimální částka, kterou dáváte jako spropitné, je 20 %, a to i v taxících či kadeřnictví (takže nedávejte míň, pokud na sobě zrovna nemáte boty na běhání – budete před nimi utíkat). Je pravda, že v Americe často obsluha nebere ani základní mzdu, počítá se s tím, že si vydělají víc právě díky spropitnému. Ale i u nás může být spropitné součástí platů.
Spropitné by prostě mělo být odměnou pro obsluhu a její výše odrážet to, kolik práce s vaším stolem měla, ale i kvalitu restaurace. Spropitné menší než desetikoruna, nedej bože menší než pětikoruna, za jakékoli jídlo, jež nestálo méně než 80 korun je prostě trapas.
2. Jezte tam, kde si to můžete dovolit
A co když někdo nemá dost peněz na to, aby spropitné dal? Pak měl jíst jinde. Pročtěte si ceny na lístku, přidejte 10 %, a když je to trochu nad možnosti vašeho rozpočtu, jděte jinam. A pro ty z vás, kterým hradí jídlo zaměstnavatel, neškudlete na spropitné jen proto, že vám ho šéf odmítá hradit. Jeden z majitelů mexické restaurace Fosil na Praze 2 mi nedávno popisoval, jak po soukromé party, která přišla na deset tisíc a trvala celý večer, nechali hosté spropitné padesát korun. Rozpočítáno mezi všechny číšníky, co je obsluhovali, to dělalo 16, 67 na každého. Come on!
3. Buďte ke své obsluze milí
Řada lidí má za to, že obsluhovat stoly je hračka. Není. Číšníci stojí celý den na nohách, přenášejí těžké talíře a musejí vyjít i se sprostými hosty, dětmi hostů, jejich psy či hosty, kteří hovoří pouze japonsky. Restaurace je vysoce stresové pracovní prostředí, ale od personálu se vždy očekává, že zůstane pokaždé klidný a příjemný, i když jsou na něj házeny chyby (studené jídlo, hnusné jídlo…), které opravdu nejsou jejich. Nezávidím jim.
4. Zajistěte si skvělý servis ve své oblíbené restauraci
Když jsem se s jednou kamarádkou bavila na téma spropitné, řekla mi, že dává menší spropitné tam, kam chodí obvykle na oběd, protože od ní "už tak dostávají dost peněz". To nedává smysl. Číšníci přece dělají pořád tu samou práci, bez ohledu na to, koho obsluhují. A budete se divit, o kolik se servis při jídle může zlepšit, když personál ví, že je daná osoba vždy slušně odmění. I ta nejnerudnější Markéta se rázem promění v Marry Poppins, jakmile příště vejdete do dveří. To za nějakou tu koruna navíc stojí.
5. Trestejte tam, kde se to patří…
… ale nečekejte, že se tím něco změní. Jestliže se váš číšník tváří jako by to, že musí trčet v téhle mizerné práci, byla jen a jen vaše chyba, jestli vám řízek vychladl proto, že jste neměli žádné stříbro, či pokud je servírka busy jen proto, že hraje se svým kolegou XXX, máte pádný důvod spropitné nedávat nebo dát jen velmi malé. Ale protože je obsluha zvyklá na to, že dostává malé spropitné, nejspíš si vaše gesto vyloží ne jako signál ukazující na vlastní neschopnost, ale spíše jako známku vaší lakoty. Je tedy lepší tohle gesto doprovodit slovy jako: "Dávám vám jen tyhle tři kačky proto, že…" Anebo - pro ty méně troufalé - se téhle restauraci napříště vyhněte.
6. Pokud dávání spropitného opravdu nesnášíte, odjeďte
V řadě zemí je "dýško" zahrnuté už v ceně jídla (Francie, Island, Holandsko…), jinde zase tenhle zvyk nefunguje vůbec (zejména asijské země). Ale my nejsme ani jedno z toho. Příště až budete platit a mít myšlenky tak trochu držgrešlit, vzpomeňte si na slogan na víčku sklenice s kávou z mého oblíbeného coffee shopu v New Yorku. "Karma se vrací jako bumerang." A nebudete tomu věřit, ale vždy, když jsem víčko téhle sklenice viděla, se to vyplnilo.
