Existují dnes ještě skuteční poutníci – takoví, kteří nám své příkladné poutnictví neomlacují o hlavu? S jedním, kterého pouť skutečně někam dovedla, se po čase lze znovu setkat: v pražském chrámu svatého Šimona a Judy na Starém Městě vystoupí Stephan Micus. Muže, jenž po světě posbíral pro svou jemnou hudbu tibetské mísy, německé citery i arabské flétny, znají ti, kdo ho slyšeli na Pražském hradě nebo festivalu Colours of Ostrava.
Micus si za čtyřicet let vytvořil jemnou a ostražitou metodu, při níž etnické nástroje nepoužívá „předepsaným“ způsobem, ale přede si na ně něco svého. Na albech vrství zvuk skrze playbacky, naživo je křehčí. Bývají to setkání se soustředěným mnichem, který nepatří k žádnému řádu a nepřilepuje ke svému vanutí žádné ideje. Občas „zpívá jazyky“, fiktivním kódem, podobně jako to dělala Lisa Gerrard v Dead Can Dance; občas míchá mezi posvátné nástroje květináče naplněné vodou a hraje na ně. Vypracovanost jeho muziky se snoubí s jednoduchostí.
Vyhnul se patrně všemu jarmarečnímu, co s sebou new age obvykle nese. Za poznámku stojí, že koncert pořádá společnost Maitrea, které patří i stejnojmenná vegetariánská restaurace v pražské Týnské uličce.
Pavel Klusák Stephan Micus: 12. března, chrám sv. Šimona a Judy, Praha.
