Ale i o projev jisté nostalgie po dobách, kdy SSSR vyvolával ve světě respekt až strach, o léčení kolektivního komplexu a dodávání si víry, že Rusko bude zase velké, silné a obávané. Jako ledničky z dílen závodů ZIL vyráběné v době vrcholného sovětského socialismu.
Na stole leží obložené mísy vyvedené jako srp a kladivo, lidé popíjí pivo žiguljovskoje, které bylo za SSSR symbolem toho nejhoršího, co se v oblasti pivařství dalo vyrobit. Zato vodka „Russkaja,“ a šampaňské „Sovětskoje“ byly poživatelné vždycky. No, a pokud jsou vychlazené v ledničce „Москва“ staré 60 let, a k tomu se linou válečné songy z rozhlasového přijímače Звезда 54, je iluze sovětské reality dokonalá.
Večírek skončí a lidé se nechtějí s iluzí šťastné minulosti rozloučit. Touží mít ledničku vyrobenou v 50. letech minulého století doma. Poněkud nepochopitelná móda na elektroniku sovětské výroby zachvátila movitější ruskou třídu.
Jen za poslední rok se zájem o sovětskou elektroniku zvýšil o 100 procent. Na internetu vládne šílenství. Stařičkou ledničku oblých tvarů v dokonalém stavu je dnes možné pořídit si i za 100 tisíc rublů. O něco levněji dokáže milovník made in CCCP koupit šicí stroj Tula, vysavač Tajfun či kotoučový magnetofonový přístroj Elektronika TA1-003. Pokud si zadáte na internetovém portálu „Mešok“ (Pytel) požadavek: Koupím ledničku „ZIL Moskva“, rok výroby 1958. Ihned se objevují nabídky. Cena není nikdy nižší, než 80 tisíc rublů.
  |
Pozor na mazlíčky
Hodně záleží na tom, zda jsou přístroje schopny dodnes plnit své původní poslání. Tedy nikoliv vířit, nýbrž vysávat prach.
Úplně první vysavač Sověti vyrobili v roce 1935. Symbolem bouřlivých 60. let se staly vysavače příznačných názvů jako „Buran“, „Tajfun“, „Raketa“. Vydávaly tak silný zvuk, že mohly poškodit sluch. Vysávaly ale s neobyčejnou silou i předměty poměrně těžké. Takže bylo třeba dávat pozor na menší domácí mazlíčky. Tradovalo se, že pokud si vysávací hadici přiložíte k uchu, vycucne vám mozek. Dnes se výborně uplatňují při vysávání hrubých nečistot po přestavbě bytu. Schroustají i zbytky cihel. A ještě jsou v módě!
I šicí stroj Tula je dodnes dobrým pomocníkem. Ovšem tady je třeba přiznat, že nejde ani tak o výsledek důvtipu sovětského, jako spíš německého. Rusové obšlehli celou mechaniku poté, co si z poraženého Německa přivezli spoustu tehdy velmi moderních šicích strojů jako válečné trofeje. I řada dalších sovětských výrobků byla kopií západních vzorů. Na vývoj vlastních technických novinek nebyl čas – všechny síly byly vrženy do zbrojařského průmyslu. Vymýšlely se tanky a rakety, nikoliv kávovary.
Úspěch smetiště
Parádní kousky s historickou pamětí se jako dekorace začaly objevovat i v drahých moskevských kadeřnických salónech a restauracích. Kdo nebude mít ve svém podniku nějaký ten výplod sovětské dělnické třídy, nepatří mezi elitu.
Zakladatel neobyčejně úspěšného internetového projektu „Svalka“ (Smetiště) Alexej Barinskij je sám překvapen, jak rychle roste zájem o staré věci, které ani ve své době nebyly ničím výjimečné – snad jedině svou poruchovostí, zastaralostí a vysokou spotřebou energie. V posledním roce se na ně najde kupec během pěti minut od chvíle, kdy jsou vystaveny na prodej.
Nejen bohatí jsou obětí nové módy. Vynalézaví, leč chudší Rusové si například začali ze stařičkých rozhlasových přijímačů vyrábět sekretáře sami, nefunkční ledničky přetvářejí ve skříně. Šikovný domácí kutil tohle zvládne za 2 tisíce rublů, restauratér na zakázku si za takovou práci může říct až 30 tisíc rublů.
Ředitelka NewAuction.ru Alija Birjukovovávidí v zájmu o staré, dobré a sovětské elektrické domácí pomocníky vidí i výraz mentality současných Rusů. „V naší zemi se vytvořila dostatečně silná skupina movitých lidí, kteří se narodili v poslední desetiletí existence SSSR. Jeden ze zásadních důvodů výbuchu zájmu o vše sovětské je jejich nostalgie,“ soudí obchodnice, která tesknění po zašlé sovětské slávě bytové techniky přisuzuje i mezinárodně-politické konstelaci – svět se dnes na Rusko dívá skrz prsty, ponižuje ho, posmívá se mu, napomíná ho a peskuje. Kromě toho jsou v Rusku prakticky veškeré výdobytky techniky dováženy z nenáviděného zahraničí. A tak se podvědomě někteří Rusové upínají k tomu, co tady bylo kdysi, to si idealizují a natírají narůžovo. Chlácholí se alespoň ledničkou z 50. let, když už dnes ruský průmysl není schopen vyprodukovat konkurenceschopný mobilní telefon nebo automobil.
Sovětské retro je trend, který je jednak zkopírovaný ze Západu, ale také ideálně odpovídá stavu ruské rozhárané duše, tvrdí sociologové. Je to vlastně jeden z výrazů dnes tak módního ruského patriotismu a sovětské nostalgie, idealizace vlastní historie vedoucí k jejímu překrucování. A tak je z úst majitelů robustních nepoužitelných praček slyšet: „To byly poctivé, bytelné věci, tohle. Vydržely celá desetiletí a i dnes mohou sloužit – když ne k praní oděvů, tak třeba jako minibar.“
Jestliže se něco Sovětům dařilo, byly to ledničky, i když spolykaly elektřiny jako středně velká japonská vesnice. Hůř na tom byly televize – taková „Raduga-705“ byla dokonce ještě méně povedená, než úplně první televizor sovětské výroby KNV-49. Raduga měla veliký problém s přepínáním programů. Naštěstí byly k dispozici jen tři. Umělohmotné knoflíky, kterými si sovětský divák volil mezi zprávami o cestě generálního tajemníka KS SSSR Leonida Iljiče Brežněva a dokumentárním filmem o živote prvního kosmonauta Jurije Gagarina, byly z nekvalitního materiálu. Což bylo v kombinaci s velmi tuhým mechanismem přepínání programů smrtelné. Naštěstí jen pro knoflíky.
Jen pro zdatné hospodyně
Paní Galja, pomocnice v domácnosti, má doma neuvěřitelnou pračku, zázrak jménem EAJA-3. Něžně ji oslovuje Zaja. Je to rarita vyrobená hned po válce. Prodávala se za 600 rublů, což byla zhruba polovina sovětské mzdy, ale výrobní náklady činily 1 500 rublů. I v tom tkvělo tajemství sovětského hospodářského neúspěchu.
Retro žehličky.
Voda se do ní napouštěla gumovou hadicí, která obvykle vyklouzla z držáku a vytopila pár nižších pater. Součástí balení byly i válečky – ždímačka. Když se prádlo vypralo, mělo se protáhnout mezi válečky, aby se zbavilo přebytečné vody. Práce na valše se ve srovnání s praním v Zaje zdála být záležitostí zcela jednoduchou a čas spořící.
Zato reproduktory mají skvělou pověst. „Na některé repráky máme objednávky. Prý mají lepší zvuk, než ty nové. Naprostým hitem jsou ale staré šicí stroje. Nejmenší zájem je o sovětské pračky,“ přiznává Barinskij ze „Svalky“. „Kvalita sovětských praček byla opravdu šílená,“ dodává. Legendární byla například pračka Aurika. Tzv. poloautomat. Když začínala ždímat, zdálo se, že startuje kosmická loď.
Do historie sovětského inženýrství vešla i pračka „Vjatka“. Obří železný sud vybavený elektromotorem, který poháněl vrtuli. Voda se do sudu musela lít kýblem. I vypouštění bylo poměrně fyzicky náročnou činností. Zase přišel na řadu kýbl. Přesto byla o Vjatku rvačka. Vyráběla se od roku 1981 a byla to jediná automatická pračka zhotovená na sovětském závodě. I když přívlastek „automatická“ je poněkud nadnesený. Ani před tím ani poté Rusové žádnou jinou automatickou pračku dohromady nedali.
„Vjatku“ bylo možné získat výhradně v Moskvě. Lidé se zapisovali do front,a čekali tři až pět let. Přezdívalo se jí „sen sovětské hospodyně“, ale těžko říct, zda to vlastně nebylaspíš noční můra. Dnes na závodě v Kirovu, který koupili Italové, dělají osvědčené italské pračky Candy.
Sdělano v SSSR
Sovětský člověk toho dokázal vydržet opravdu hodně a navíc, nebyl náročný. Ještě tak lednička, později televize byly v dobách vrcholného sovětského socialismu součástí běžné domácnosti, pračku měly jen dobře situované rodiny.
Sběratel Ivan Borisov je přesvědčen, že láska k sovětským výrobkům, která k jeho radosti v Rusku v současnosti panuje, pramení z lásky k vlasti. Předměty s nápisem „Sdělano v SSSR“ prostě připomínají lidem naděje, atmosféru i náladu těch časů, kdy ledničky, pračky a vysavače v sovětských továrnách vznikaly. Dnes se tam, pokud továrny ještě stojí, montují výrobky z čínských součástek. Sháňka po nich za padesát let nebude. Takového věku se totiž nedožijí.
