31. prosince 2017 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Goebbels byl kripl, měl sugestivní pohled a tvář ďábla. Baarová se zamilovala do jeho lásky, říkal Vávra

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 17Diskuse
Otakar Vávra | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Otakar Vávra | foto: Lidové noviny

PRAHA U příležitosti dvacetiletého výročí magazínu Pátek Lidových novin výjimečně odemykáme rozhovory s významnými českými osobnostmi. Bylo mu třiadevadesát a stále vyučoval na FAMU, když s ním v dubnu 2004 vyšel velký rozhovor. Otakar Vávra (1911–2011), tenhle kolos české kinematografie, zažil dvě světové války, první republiku, nacistickou okupaci, komunismus i nově nabytou svobodu.

LN: Většina vašich filmů čerpá z české historie. Co jste se jejich prostřednictvím dozvěděl o české povaze?
Český národ se hlavně musel naučit přežít. Přežil Rakousko-Uhersko, přežil nacistický šílenství, přežil komunismus. Na rozdíl od Poláků, kteří jsou rádi hrdinové, my jsme si to vždycky nejdřív spočítali, jestli stojí za to jít do otevřeného konfliktu, nebo ne. A podle toho jsme se, vlastně už od svatého Václava, chovali. To není bezcharakternost, to je pragmatismus. 

Chtěli nás germanizovat, chtěli nás zlikvidovat, připojit k Rusku. A jsme tady pořád, dokonce ve stejných hranicích. To je nádhera! Já jsem měl v úmyslu udělat ve filmu celý oblouk české historie, od Oldřicha a Boženy přes husity, válečnou trilogii a moderní historii až k Janu Masarykovi. Tím to ještě chci uzavřít.

LN: Změnili se Češi, jsou dneska jiní?
Já myslím, že na naší trošku uhejbavý povaze se podepsalo to, co jsme prožili, ty strašný historický tlaky. Ale vždycky, když nastane nějaký kritický okamžik života našeho národa, tak se najednou Češi vzchopí a jsou to zase ti typičtí staří Češi! Já si české povahy strašně vážím. Kdo by něco takového vydržel?

Adina Mandlová a Oldřich Nový

Adina Mandlová a Oldřich Nový

LN: Točil jste s Adinou Mandlovou i druhou největší star té doby, Lídou Baarovou. Byla mezi nimi řevnivost?
S Lídou Baarovou jsem dělal čtyři filmy a s Adinou Mandlovou šest. Těch hvězd, se kterými jsem točil, bylo samozřejmě víc: Jiřina Štěpničková, Hana Vítová... Ale Baarová s Mandlovou se opravdu absolutně lišily od ostatních, protože to byly skutečné hvězdy. Možná že nebyly ani tak vynikající herečky, ale byly osobnosti, které působily na lidi – i v civilu. Chodily nádherně oblíkaný.


LN: Konkurovaly si i jako herečky?
Moc si nevadily, každá měla jiný charakter. Ale obě byly velmi ctižádostivé. Řekl bych, že víc žárlila Mandlová na Baarovou, protože ta byla ženštější. Lída Baarová, to byla živočišná krása, nejkrásnější herečka, jaká se kdy u nás vyskytla. Měla zvláštní pevnost a chuť do života. Ale ta krása, to bylo zároveň její prokletí, zničila ji. Žila v nešťastný době nacismu. Ihned měla úspěch – když si představíte, že už v šestnácti filmovala... A po několika českých filmech si jí všimla berlínská Ufa. Když jí bylo dvacet, uviděl ji v Berlíně Hitler. Dokonce ji pozval na čaj a trošku se do ní zamiloval. Vyprávěla mi, jak se ji jednou snažil obejmout, ale když neviděl žádnou vstřícnost, nechal toho. Zato se pak do ní velice zamiloval třetí nejmocnější muž říše, Goebbels. A ten ji zničil.

LN: Byla to láska i z její strany?
Víte, byl to ministr propagandy třetí říše. To znamená, že uměl mluvit. Ona sice nosila v pudřence jeho fotografii, ale myslím, že se spíš než do něho zamilovala do jeho lásky. Protože on byl kripl, tělesně postižený. Trochu kulhal, levou nohu měl zdeformovanou… Já jsem se s ním setkal, když přijel do Prahy a pozval nás na Barrandově na oběd. Němci totiž chtěli na Barrandově udělat filmařské centrum říše. Měli v úmyslu postavit tam sedmnáct nových studií, velký areál s hotelem a stadionem, celé filmové město. Však ty tři haly nových ateliérů, co jsou tam dodnes, jsou z této doby. V Praze se každýmu líbí.

Lída Baarová na jedné z propagačních fotografií

Lída Baarová na jedné z propagačních fotografií

STALO SE 16. 4. 2004

Lidové noviny toho dne napsaly, že v lázeňském městě Teplice, kde se léčí na tisíc Arabů ročně, má vyrůst největší mešita v Česku. Část obyvatel města však se stavbou nesouhlasila, měli strach, že se v mešitě budou scházet radikální muslimové. Čeští novináři Michal Kubal, Petr Klíma a Vít Pohanka unesení v Iráku byli po šesti dnech propuštěni bez požadavků. Do Labe se po padesáti letech vrátili lososi, které rybáři z řeky naposledy vylovili v roce 1951.

LN: Mluvil jste tehdy s Goebbelsem?
Já jsem se s ním jenom pozdravil, viděl jsem ho na vzdálenost jednoho metru. Musím říct, že měl nádhernej hlas a mluvil výbornou rýnskou němčinou. Byl neobyčejně vzdělaný, několikanásobný doktor. Sugestivní pohled a tvář ďábla. Zkrátka měl všecko, co potřeboval demagog. Pamatuju se, že jsem si říkal: To by bylo, aby neukecal dvacetiletou herečku, která se v tom ještě nevyzná! A taky jo, Baarová byla ztracená. Nechtěně zavinila tragédii celé své rodiny – její sestra spáchala sebevraždu, matka dostala infarkt, otec si kvůli ní nechal amputovat nohu. Otřesný osud…

Jeden z mála snímků, na němž je Lída Baarová s nacistickým ministrem propagandy Josephem Goebbelsem (vpravo). Baarovou ještě doprovází její předchozí přítel, herec Gustav Fröhlich (uprostřed).

Jeden z mála snímků, na němž je Lída Baarová s nacistickým ministrem propagandy Josephem Goebbelsem (vpravo). Baarovou ještě doprovází její předchozí přítel, herec Gustav Fröhlich (uprostřed).

LN: Byl jste pověstný elegán – na natáčení jste nosil oblek z látky protkávané hedvábím, na hlavě pravé italské borsalino. Potrpíte si na luxusní oblečení?
To opravdu ano. Vždycky, za všech okolností jsem chtěl být hezky oblečený. Šil jsem jen u Bárty na Národní třídě a u Knížete na Příkopech.

LN: Je pravda, že vám látky na obleky dováželi letecky z Anglie?
No jistě, jistě. To se v Praze vybrala ze vzorníku látka, ta se objednala telefonicky v Londýně a za osmačtyřicet hodin přišla. Ale tu látku nesměl mít v celých Čechách nikdo jinej! To jsem skutečně vyžadoval.

Otakar Vávra si denně rád dopřeje sklenku francouzského červeného vína.
Otakar Vávra se svojí manželkou Jitkou Němcovou.

LN: Když bilancujete svůj život, řekl byste, že jste od života dostal vše, co jste chtěl?
Já jsem především chtěl, aby se český film dostal na vyšší úroveň, aby se dostal ze svého provincionalismu. Snažil jsem se, aby se hrálo pravdivěji, aby měl film nějakou koncepci, myšlenku, dramatickou formu. Snažil jsem se o to ve svých filmech a povedlo se to myslím taky řadě mých studentů – nejvzdělanější a nejtalentovanější byl můj první ročník z let 1956 až 1961: Jiří Menzel, Věra Chytilová, Jan Schmidt, Evald Schorm… Já jsem dostal od života všecko, co jsem mohl a co jsem uměl.

  • 17Diskuse




Najdete na Lidovky.cz