Tentokrát si vzali na mušku supermarket Carrefour na pařížském předměstí Saint-Denis. Leila jde do potravin, Lionel míří do oddělení nábytku a Julien k elektronice. Do nákupního košíku se sypou čokoládové sušenky, bonbony a ovocné šťávy. Dva kluci táhnou na volný prostor kanape a další berou z police hifi soupravu. Happening se rozjíždí.
„Poslužte si, teď je řada na vás,“ vybízejí aktéři veselého protestu překvapené zákazníky. Kolem scénky je rázem srocení a počáteční ostych rychle mizí. Z přineseného gramorádia znějí první tóny. „Jen se jdi napít džusu,“ vybízí maminka svého synka. Ostatní se nenechají dlouho pobízet. „Prosím, vezměte si, ochutnejte. Carrefour na vás vydělává víc, než je zdrávo, tak ať za vás jednou také platí.“
Přibíhá zmatená ostraha a zprvu si neví rady. Má zasáhnout.
Vůdce hlídačů, obrovitý černoch, už chápe, že tento improvizovaný piknik není žádnou naplánovanou reklamní akcí. Začíná jednat. Strážci pořádku se semknou do šiku a začínají provokatéry vytlačovat. Narůstá zmatek, pod botami zákazníků se drolí na zem spadlé sušenky a na módní divan se vylévá džus z převržené, zpola vypité krabice. Akce končí. Cíle bylo dosaženo. „Carrefour vydělal v prvním semestru minulého roku 750 milionů, ale během posledních osmi měsíců ceny zvedl o devět procent,“ vysvětluje důvod akce Simon, student prestižní pařížské vysoké školy politických věd (Sciences Po). „Řekli jsme to lidem s úsměvem, bez vzteku a zbytečného ničení.“
Generace v nesnázích, volné sdružení nespokojenců a kritiků systému, se dala dohromady v jedné kuchyni. V září 2005 rozeslala Cathy, absolventka scénografie, která s diplomem v kapse marně hledá práci, po internetu výzvu k revoltě. Zachytili ji kamarádi Lionel Primault a Julien Bayou. Usmysleli si, že budou „osobní zkušenosti z neúspěšných startů do života přenášet do společného názoru mládeže“.
Organizují manifestace Bílých masek. Za asistence televize vtipně upozorňují třeba na to, že mnoho mladých nemůže získat jinou práci než neplacenou stáž, nebo vyjadřují nespokojenost s příliš vysokými nájmy. Odpovídají na inzeráty nabízející drahé bydlení a na domluvenou návštěvu bytu se pak dostaví celá skupina. Obsadí inzerovaný byt a udělají si tam piknik. V dubnu 2009 organizuje skupina po boku seskupení Ekologická Evropa kampaň k evropským volbám s názvem Zachraňme bohaté. Pronikají na setkání Rotary Clubu. Toho se účastní prezidentův syn Jean Sarkozy, jemuž skupina předává „diplom pro tatínkova synáčka“. Jacques Séguéla, zakladatel první francouzské agentury zaměřené na politickou reklamu a autor úspěšné Mitterandovy kampaně pod heslem Klidná síla, dostává hodinky Casio za sedm eur. V únoru 2009 prohlásil v televizi, že ten, kdo nemá v padesáti hodinky Rolex, promarnil život…
Jaký mohou mít dopad akce veselého vzdoru a neposlušnosti? „Žádný velký vliv to nemá,“ soudí Jean-Michel Aphatie, politický komentátor rádia RTL a televize Canal+. „Je to teatrální, líbí se to novinářům, ale co z toho zůstává?“ Odborářské jádro pohlíží na akce s nedůvěrou. „Dělat klauny nestačí. Když se má vyjednávat a něco si na vládě vynutit, jsme to my, kdo se bije.“ Nejsou tak zbyteční, jak se zatím mnohým zdá. „Bílými maskami jsme si vynutili tři nové směrnice ohledně stáží mladých v podnicích.“ Ale jak tvrdí Julien Bayou, neposlušní nechtějí nahradit odboráře. „Nehodláme vytvářet pevné struktury a ukotvit se.“
Kam až půjdou? Začínají se profesionalizovat. Julien s Lionelem založili firmu, která pomáhá v aktivitách dalším „neposlušným“. Jejich nejčerstvějším úspěchem je zvolení Karimy Delliové do Evropského parlamentu za Ekologickou Evropu Daniela Cohn-Bendita. Julien byl pozván dělat mladé poslankyni poradce. Je to předzvěst zmoudření militantních klaunů, nebo naopak první červánky průniku opozičního ducha nového stylu na evropskou scénu?
O autorovi| ZDENĚK MÜLLER, autor je pařížský dopisovatel Pátku
