A stejně tím nepostihneme Snyderovu všestrannou osobnost. Ta se přitom krásně projevuje v jeho poezii, jak můžeme vidět například z výboru Tahle báseň je pro medvěda či rozsáhlé básně Hory a řeky bez konce, zabírající celou knihu a vznikající dlouhých čtyřicet let. A nejnověji pak ve sbírce Nebezpečí na vrcholcích hor, již právě v překladu Luboše Snížka vydalo nakladatelství Za tratí.
V čem spočívá ona mnohostrannost Snyderova ustrojení? Jistě v jeho kořenech, protože Gary Snyder, jak píše jeho přítel Jack Kerouac, který z něj v knize Dharmoví tuláci udělal hlavního hrdinu, „byl z východního Oregonu, vyrostl ve srubu někde hluboko v lesích, kde žil s tátou, mámou a sestrou, a od samýho začátku to byl kluk, co se v lese vyzná, makal se sekerou a na farmě, zajímal se o zvířata a o indiánský tradice, takže když se dostal na univerzitu, ať tak nebo onak, byl už ve všech směrech připravený ke studiu antropologie, kterým se nejdřív zabýval, ale později se věnoval indický mytologii a původním textům z týhle oblasti.“ A Kerouac pokračuje: „Nakonec se naučil japonsky a čínsky, stal se z něj znalec Východu a objevil ty úplně nejparádnější dharmový tuláky, čínský a japonský zenový blázny. Protože to byl kluk ze Severozápadu, plný idealistickejch plánů, nechal se unýst staromódním odborářským anarchismem, učil se na kytaru a zpíval starý dělnický písničky, který se docela hodily k těm jeho indiánským a lidovým písničkám.“
Takto připraven mohl Snyder zasvěcovat Kerouaca do tajů horolezectví a současně mu přednášet klasickou čínskou poezii, radit mu, jaký si koupit spacák či jak porazit strom a zároveň zasvěceně diskutovat o buddhismu. Snyder jej studoval již v době, kdy to rozhodně nebyla móda, a když se mu v polovině 50. let naskytla možnost odjet do Japonska, aby tam pobýval v zenovém klášteře, neváhal - nakonec z toho bylo deset let strávených meditacemi i studiem čínské a japonské poezie. Jak výstižně poznamenal další Snyderův přítel, básník Allen Ginsberg: „Gary je prakticky jediný americký intelektuál, který skutečně strávil deset let v zenovém klášteře.“ Chvála všech bytostí Ještě předtím se ale stačil účastnit dnes již legendárního čtení poezie v sanfranciské Gallery Six - 7. října 1955 zde se svou poezií vystoupil kromě Allena Ginsberga, Michaela McClurea či Philipa Whalena právě Snyder a bylo to právě zde, kde nejenže Ginsberg poprvé četl své Kvílení, ale zároveň došlo k prvnímu vystoupení tvůrců beat generation. Mediální běsnění kolem tohoto hnutí již ovšem Snyder sledoval z ticha japonského kláštera.
Po návratu do Ameriky se Snyder začal daleko více zabývat ekologií, již ovšem chápe v širším smyslu, mluvil dokonce o ekologické revoluci. „Myslím tím průběžnou revoluci ve velice základních hodnotách,“ řekl při pražském pobytu v roce 1998. „A ve velice fundamentálním smyslu toho, co je lidskou identitou. Zaprvé ekologická revoluce znamená hluboké uvědomění si a přijetí toho, že lidské bytosti jsou součástí celé přírody. A toho, že lidské bytosti nejsou nutně tou nejvyšší, nejpokročilejší či nadřazenou formou zvířat. I když se to tak zdá. Vypadá to tak, že jsme asi ti nejlepší a nejchytřejší. My to ale nevíme, takže musíme mít trochu pokory.“
Ta Snyderovi nechyběla, pokud ovšem šlo o nějakou kauzu, stával se z něj bojovník. Měl k tomu dost příležitostí - od 70. let totiž žije v domě, který si postavil „v divočině“, v kalifornském pohoří Sierra Nevada. „Působím v řadě organizací, studuji právo, studuji, jak funguje vláda, a chodím na vládní setkání. Hovořím tam o různých problémech, o svých pohledech. Zároveň se podílím na aktivitách naší komunity, říkáme si Přátelé řeky.“
Nesmíme ale zapomenout na Snydera básníka. Sám sice tvrdí, že „poezie je dobrá, ale ne dost. Člověk musí dělat i jiné věci. Mé eseje v próze jsou právě teď možná užitečnější než má poezie. Jsou možná mnohem silnější, víc k jádru věci a užitečnější,“ a svým způsobem má pravdu - sbírky esejů Praxe divočiny či Místo v prostoru totiž přinášejí pohledy, které v době jejich publikace, před čtyřiceti a více lety, mohly působit spíše podivínsky, dodnes však neztratily nic na své pronikavosti.
Pochopení místa člověka v přírodě, jeho jedinečnosti i propojení se vším nalezlo výraz i ve Snyderových básnických sbírkách, za něž mimochodem získal řadu ocenění. „Chvalme všechny vznešené probuzené bytosti s velkým srdcem,“ píše v básni Envoi ze své zatím poslední kolekce Nebezpečí na vrcholcích hor - ta je věnována především Snyderově staré lásce, vysokým horám, zároveň zde básník uvažuje nad během času, smířen s jeho pomíjením, s tím, že „někdy za dlouho půjdu duchovní stezkou v nebi, tou dlouhou cestou duchů.“ Zatím je však plný síly, píše, přednáší, jezdí po světě. Ostatně, před dvěma lety zavítal jako host pražského festivalu spisovatelů i do Prahy.
A jak vidí on sám své verše? V básni Jak ke mně přichází poezie se svěřuje: „Přichází klopýtavě přes / balvany za noci, zůstává / vyděšena stranou / mého táboráku / setkávám se s ní na / hranici světla.“
