Libeň uvítá polskou režijní špičku. V pondělí 23. května začíná Palm Off Fest

LN Proč jste se do takového dobrodružství vlastně pustili?
Pořádání festivalu máme v projektu, se kterým jsem vyhrál výběrové řízení. Ale nejen to: když jsme po rekonstrukci loni na podzim otevírali i Studio Palmoffka, spojili jsme to s festiválkem – hrálo se na různých místech divadla a byla to výborná akce, která měla příznivý ohlas. Pod tímto dojmem jsem se vrátil k myšlence přehlídky, tak jak jsem ji koncipoval v původním projektu. Říkal jsem si, že když bylo divadlo dva roky zavřené kvůli povodním a rekonstrukci, že by bylo dobré dát o sobě tímto způsobem vědět ještě v té první sezoně.

LN Proč se festival jmenuje Palm Off Fest, to souvisí s názvem studia?
Ano, ale také s tím, že chceme v rámci festivalu představit výjimečné inscenace pohybující se na okraji hlavního divadelního proudu, což ale neznamená, že jsou okrajové svým významem. Naopak jde o díla kvalitní a inovativní. Navíc jsme tak trochu na periférii. V centru se toho děje hodně, zatímco v okrajových městských částech je toho podstatně méně. Máme v okolí divadla zajímavé prostory, které by se daly využít pro site-specific projekty, třeba tunely, nebo halu u nádraží, kde bychom třeba mohli uvést Sprawu Dantona (Případ Danton), protože Poláci jsou zvyklí na takové formy. Prostě bychom rádi vyrazili i do plenéru a nějak Libeň rozžili, rádi bychom spolupracovali i s libeňskou synagogou, uvidíme, jak se nám to všechno podaří.

LN Připravit festival a sehnat na něj peníze není jen tak, to se musí dělat s předstihem. Vy jste ho začali připravovat až na podzim, to byla docela odvaha, že?
Bylo nám jasné, že je pozdě, ale že to přece jenom zkusíme. Začali jsme shánět peníze a já jsem se rozjel do Polska. Mám výhodu, že jsem vyrostl v Třinci a z matčiny strany mám spoustu polských příbuzných a mluvím polsky. V devadesátých letech jsem byl v Polsku na stáži, můj dobrý kamarád Wiesław Cichy je člen Teatru Polského ve Wroclawi a mám i další polské kontakty. Dobře znám i další divadla, jako je třeba Teatr Współczesny ve Wroclawi, a v současném polském dění se poměrně dobře orientuji, vím jací tvůrci tam dnes udávají směr. Před lety jsem v Teatru Polském viděl již zmiňovanou inscenaci Sprawa Dantona, kterou režíroval Jan Klata. Byla to úžasná záležitost, která trvá tři hodiny bez pauzy, což mě trochu vyděsilo. Ale pak jsem stál s ostatními v hledišti a nadšeně tleskal. Vydali jsme se tedy do Polska a já rozhodil sítě.

LN Jakým směrem?
Chtěli jsme přivézt nějakou inscenaci od Krystiana Lupy. Věděl jsem, že jednou z jeho nejslavnějších inscenací jsou Schwabovy Prezidentky, které se ve Wroclawi úspěšně reprízují již od roku 1999, a tak jsme se na ně šli podívat – a uhranuly nás. Především svým skvělým, autentickým herectvím. Je to komorní inscenace a bude se u nás hrát za železnou oponou.

LN Znamená to, že v programu přehlídky převažují komorní kusy?
Spíše ano. Dostal jsem i další typy, především Galgan ve wroclawském Teatru Współczesném. To je také fascinující představení. Název by se dal přeložit asi jako Rošťák. Je to takový punk pro dva, pro herečku a muzikanta. Ona je nadupaná energií a její partner je také skvělý, i když má handicap – je slepý. Inscenaci nastudovala mladá režisérka Ewelina Marciniaková, kterou polská kritika loni poctila titulem Talent roku. Další inscenaci Uprostřed slunce hromadí se popel máme z Teatru Lalek také zWroclawi a nastudovala ji Agata Kucińska, další nový talent polského divadla. A uměleckým šéfem Teatru Lalek je český režisér Jakub Krofta.

LN Kromě wroclawských scén dovezete i další špičkové polské divadlo Teatr Stary z Krakówa. Přivézt takovou scénu také není jen tak?
Mám z toho ohromnou radost. Teatr Stary je určitě jedno z nejstarších a nejslavnějších evropských divadel. V Praze se navíc představí poměrně čerstvou inscenací Ibsenova Nepřítele lidu v režii Jana Klaty, takže diváci budou mít možnost shlédnout nejnovější dílo jednoho z nejuznávanějších evropských režisérů. Inscenaci jsem viděl a je to opravdu nářez. Klata je velmi provokativní a nekompromisní tvůrce.

LN A jak to máte s penězi?
Do poslední chvíle to bylo drama. Podpořil nás ale pražský magistrát, ministerstvo kultury i radnice Prahy 8, získali jsme nějaké granty a máme i sponzory mezi soukromými firmami, především Bontonland. Jsem také rád, že se podařilo dát dohromady polské tvůrce ve třech generacích od nejstarší až po nejmladší – od Lupy, zakladatele polské nové vlny, přes střední generaci, kterou zosobňuje Jan Klata, až po mladé talenty, což jsou dvě holky, Ewelina Marciniaková a Agata Kucińska. Jak říkám, pořád to bylo trochu na hraně, ale nakonec se podpora našla a my dovezeme celkem sedm inscenací. Ty polské doplní Vyrypajevovi Opilí ze Žiliny v režii Eduarda Kudláče a Vůjtkovo Slyšení z ostravské Komorní scény Aréna v režii Ivana Krejčího. A ještě se představí wroclawská skupina Karbido se svou hudební performancí Stoleka mladá polská výtvarnice Agnieszka Ewa Braunová, jejíž instalace Tvary času, kterou u nás představí, byla velkou polskou událostí. Ta českopolská spolupráce má ale ještě jeden konkrétní aspekt. Občané a umělci města Wroclaw uspořádali v roce 2002 veřejnou sbírku a poskytli povodní zasažené Praze pomoc jak materiální, tak finanční. Konkrétně naše divadlo podpořili hmotnou pomocí v řádu statisíců korun. Takže festival bude i symbolickým poděkováním wroclawským obyvatelům.

LN Dalo by se říct, že festival zakončí i vaši první sezonu. Jak ji vy sám hodnotíte?
Pozitivně. Rozjet divadlo po dvouleté pauze je velmi náročné, takže ta první sezona je vlastně zkušební povoz. Navíc s novými lidmi, musí si to všechno sednout, což se ne vždy podaří na první pokus, takže tu právě probíhají personální výměny. Naplánovali jsme hodně premiér, abychom poutali pozornost. To klade vysoké nároky, ale zatím mě herci nelynčují. Rozjeli jsme program i ve Studiu Palmoffka a jsemvelmi rád, že šlape a je tam pořád plno. Měli jsme úspěch s Mlčením bobříků, i když byl kolem nich absurdní poprask, který podle mého způsobilo jen fatální nedorozumění.

LN A už se to uklidnilo?
Doufám, že ano. My jsme se proti nařčení, že zesměšňujeme skauty a komunistický odboj, ohradili a pokusili jsme se náš záměr vysvětlit, ale dál už jsme to nerozvíjeli. Já jsem za minulého režimu na severní Moravě hrával s kapelou Masomlejn na zakázaných akcích, chodil každý týden na výslechy a podepsal kdejakou protirežimní petici. Bylo to sice v okresním měřítku, ale moje názory byly a jsou jasné. Představa, že my si tu děláme legraci z lidí, kteří byli v komunistických lágrech, je pro mě úplně strašidelná. Navíc máme dramaturgickou linku, která je jasně tematicky zaměřená proti totalitě – hrajeme Spolupracovníky, což je také nadsázka a mystifikace o spolupráci Stalina s Bulgakovem. A přímo se týká zrůdnosti totalitních režimů. Pak hrajeme Laskavé bohyně, které jsou nepříjemnou a syrovou zprávou o holokaustu, a máme na ně dobré ohlasy.

LN A co dál?
Předpokládám, že v té druhé sezoně se budeme usazovat. Musím divadlo stabilizovat, repertoár doladit. Ještě hrajeme inscenace z předchozího období, ale je o ně zájem, tak proč bychom je stahovali. Na velkém jevišti bychom chtěli pokračovat ve sledování linie divadla, které vypráví silný příběh. Ať už v podobě dramatu, nebo komedie. Každá sezona by také měla přinést nějaký výboj. V příští sezoně bude u nás například hostovat Jan Nebeský. Chtěl bych jít cestou kvalitního divadla založeného na dobrých hereckých výkonech, zajímavých příbězích, silných tématech a nepodbízivé zábavě. Zkrátka na dobrém a moderním divadelním mainstreamu. Ono to může znít i trochu pejorativně, ale když je mainstream kvalitní, dá se na něm stavět a postupně posouvat hranice dál k náročnějším inscenacím. Diváci své preference nezmění hned, ale můžeme je postupně zvykat – dávat jim tu a tam možnost okusit něco pro ně výjimečného a oni tomu pak přijdou na chuť...