Volby ve Spojených státech v listopadu 2016 otřásly americkou i mezinárodní scénou. Jejich výsledek šokoval nejen Hillary Clintonovou, ale i vítěze voleb Donalda Trumpa. Zaskočil spojence v NATO. Překvapil i Kreml a snad jen tam se radovali. Podle mluvčího ruského prezidenta Dmitrije Peskova prý Kremelští oslavili Trumpův triumf třídenní pitkou.
USA zveřejnily seznam vlivných osob v Rusku, nové sankce ale neuvalily |
Od vstupu Trumpa do Bílého domu už uplynul rok, ale stále není jasné, jak mohl vyhrát právě on. Není těžké pochopit, proč tomu nerozumí levice. Ale nechápou to ani konzervativní senátoři. Rand Paul označil Trumpa za „narcise, který nežije v reálném světě“, a Lindsay Graham šel ještě dál: „Je to cvok a blázen. Neschopný pro úřad prezidenta.“ Dokonce i Steven Bannon, Trumpův Mefistofeles, zahořkl. Řekl o Trumpovi, že je „pologramotný“ a chová se „jako devítileté dítě“. Podle prezidentova poradce H .R. McMastera je Trump „idiot“, „vůl“ a má inteligenci „dítěte ze školky“. Podobně se vyjádřil též Rex Tillerson, šéf americké diplomacie. Řekl, že Trump je „naprostý debil“.
V prosinci 2017 předstoupila před kongresovou komisi profesorka psychiatrie z Yaleovy univerzity Bandy Leeová a varovala, že prezident není psychicky v pořádku. Skupina kongresmanů teď žádá vytvoření komise, která má prezidentovo duševní zdraví prozkoumat a vyjádřit se k jeho mentální způsobilosti. Nechtěně svým kritikům dodal čerstvou munici sám Trump, když napsal na Twitter, že je „nejen chytrý, ale přímo génius“, nebo když oznámil, že prodal Norsku letouny F-52, jejichž vadou na kráse je, že neexistují.
Problém je, že psychiatrické posudky nevysvětlují, jak mohl člověk tak pochybných kvalit vyhrát v demokratických volbách a proti oponentům, kteří měli na své straně řadu výhod. Právě na tuto otázku odpovídá nová kniha, kterou napsal britský novinář Luke Harding pod názvem Collusion (Konspirace). Autor Trumpa nezkoumá jako psychiatrický materiál. Místo spekulací přináší fakta, dokumenty a svědectví odborníků. Kniha je o tom, jak Moskva pomohla Trumpovi stát se prezidentem. Čtenář se dozví o tajných schůzkách mezi Rusy a Trumpovým týmem a o Trumpově roli v praní ruských peněz.
Tajné spolčení s Kremlem
Trump byl od počátku kampaně ke všem ostře kritický. Na Hillary, prezidenta Baracka Obamu, americkou „kavárnu“ a média útočil slovy, která předtím v politických bojích nezazněla. Ale byl tu jeden člověk, kterému Trump vždy lichotil: Vladimir Putin. Všichni byli v Trumpových očích hloupí a neschopní, jen Putin byl „velmi inteligentní“. Byť se tehdy ještě nesetkali, Trump o něm opakovaně mluvil jako o svém blízkém příteli. Proč by měl Trump, symbol kapitalistického dravce, lichotit kremelskému kágébákovi, který považuje kolaps Sovětského svazu za tragédii 20. století?
První potřesení rukou Donalda Trumpa a Vladimira Putina.
Kniha klade důležité otázky: Existovalo tajné spolčení mezi volebním týmem Donalda Trumpa a Kremlem? Je pravda, že Trumpovy firmy unikly fatálnímu kolapsu díky přílivu peněz ze států bývalého Sovětského svazu a půjčkám z ruské banky, kterou kontrolují Putinovy zvláštní služby? Mají na Trumpa v Kremlu kompromitující materiál? Je Moskvou vydíratelný? Pokusil se jako prezident mařit vyšetřování FBI?
Podle Hardinga jedna z linií příběhu začíná koncem roku 2015. Tehdy si britská zpravodajská organizace Vládní komunikační ústředí (GCHQ) všimla, že její ruské cíle komunikují s lidmi okolo Trumpa. K podobným závěrům dospěly ve stejnou dobu i sesterské organizace v Německu, Francii, Estonsku, Švédsku, Polsku, Nizozemsku a Austrálii. Nebylo jasné, jak s takovou informací naložit. Britům se zdálo, že americké služby jsou pasivní. Proto v létě 2016 tehdejší šéf GCHQ ve Washingtonu osobně předal své informace americkým kolegům. Je těžké říct, zda byly všechny jeho zprávy o stycích mezi Rusy a Trumpovým týmem pro Američany nové, ale James Clapper, ředitel národního zpravodajství, se tak tvářil. Všem bylo jasné, že je to věc politicky citlivá.
Nekalé praktiky Deutsche Bank
FBI už delší dobu věděla o Trumpových finančních machinacích, hlavně o těch, které měly ruskou dimenzi. Nebylo tajemstvím, že po šesti bankrotech v 90. letech ztratil Trump u amerických bank kredit. Další zdroj financí našel v Deutsche Bank (DB), kde si podle Hardinga v roce 2005 půjčil 640 milionů dolarů. Když o tři roky později nedokázal splatit ani malou část dluhu, banka ho dala k soudu. Trump ale DB šokoval: odpověděl protižalobou, vníž po německých bankéřích žádal tři miliardy dolarů. Tvrdil, že DB přispěla k ekonomické krizi, která znemožnila, aby Trumpovy podniky byly produktivní. Soud pochopitelně žalobu zamítl jako neseriózní a napětí mezi Trumpem a DB rostlo. V roce 2010 ale nastal obrat. Harding píše, že se obě strany najednou dohodly a Trump začal svůj dluh vůči DB splácet – pomocí nových půjček z DB!
Nijak přitom nespěchal. Když v lednu 2017 vstoupil do Bílého domu, stále ještě dlužil DB okolo 300 milionů dolarů. Proč si nechali Němci takové chování líbit? Jak mohli půjčit další desítky milionů člověku, který ignoroval podepsané smlouvy a odmítal splatit dluh? Podle Hardinga se pro pochopení zdánlivě i racionální štědrosti DB vůči Trumpovi musíme vrátit do poloviny 90. let. Pod vedením bankéře Anshua Jaina vstoupila tehdy DB na ruský trh a dala se do spolku s Vněštorgbank (VTB), státní finanční institucí, která pracuje ve prospěch ruských služeb; jsou tam synové současného a minulého šéfa Federální služby bezpečnosti (FSB) a zástupcem ředitele VTB je důstojník FSB.
Brzy poté, co Jain vytvořil v Rusku bankovní tandem DB/VTB, začala německá banka v Moskvě vykazovat zisky až jedné miliardy dolarů ročně. Putinův Kreml ale nepumpoval takové peníze německým partnerům z altruismu. Jak zjistili vyšetřovatelé v New Yorku, VTB přistoupila na partnerství s DB hlavně proto, že Rusové německou banku potřebovali jako nástroj k praní peněz. Dělo se tak pomocí triku, kterému se říká „mirror trading“. DB umožnila svým klientům v Moskvě nakoupit v rublech akcie ruské firmy, které pak oni vzápětí v Londýně prodali za dolary. Tak se z rublů pochybného původu staly „čisté“ dolary. Ty pak například přes Moldavsko elektronicky putovaly na Kypr nebo do jiných daňových rájů.
Trump řekl, že věří tajným službám USA, v sobotu věřil Putinovi |
Vyšetřovatelé zjistili, že Deutsche Bank pro Rusy vyprala okolo deseti miliard dolarů. Peníze uložené v různých exotických destinacích pak ruské speciální služby čerpaly pro financování svých operaci po celém světě. Odtud se platily též různé vlivové operace. Toto je třeba vědět, abychom pochopili, proč DB/VTB reagovala na nezaplacený Trumpův dluh v řádu stovek milionů dolarů tím, že jemu a několika příbuzným vystavila další půjčky v hodnotě mnoha desítek milionů. Tak by se nemohla chovat žádná racionální finanční instituce. Smysl toho podivného jednání zůstává skrytý. Harding spekuluje, že DB možná Trumpův dluh prodala VTB nebo jiné instituci. Té mohl Kreml rozkázat, aby udržela topícího se Američana nad vodou jako odměnu za účast v praní ruských peněz a hlavně jako investici Putinových zvláštních služeb do člověka, který už od 80 .let říkal, že by se rád stal prezidentem. Je pikantní, že deset dní po vstupu Trumpa do Bílého domu DB svou vinu v praní ruských peněz uznala a byla v New Yorku a Londýně odsouzena k úhrnné pokutě 699 milionů dolarů.
Není divu, že Trump se dnes ničeho neděsí tolik jako představy, že se forenzní finanční vyšetřovatelé z týmu Roberta Muellera zaměří na jeho styky s DB/VTB.
Exšéf FBI Robert Mueller.
Domy plné Rusů
Když se prezidenta v létě 2017 zeptali, zda by byl ochoten se nechat Muellerem vyslechnout, bez zaváhání odpověděl: „Na sto procent.“ V lednu 2018, když Muellerův tým začal zkoumat vztahy mezi Trumpem a DB/VTB, si už nebyl jist. Na otázku, zda se nechá vyslechnout, řekl: „Uvidíme.“
A ještě jednu věc je třeba vzít v úvahu. Jako zpravodajský profesionál Putin nikdy nesází vše na jednu kartu. Proto peníze k Trumpovi netekly z Moskvy jen přes DB/VTB. Byly tu ještě nemovitosti v New Yorku a na Floridě, které dlouho zely prázdnotou. Pak se najednou začaly plnit nájemníky z bývalého Sovětského svazu. Platí to například o apartmánech v Trump World Tower poblíž budovy OSN, které vlastní osoby z Ruska, Ukrajiny, Kazachstánu a Uzbekistánu. (Posledně jmenovaný stát však svého zástupce nedávno ztratil, když ho na chodníku zavraždili kolumbijští pašeráci drog, jimž dodával roztavené šperky ve formě zlatých cihel.) I na Floridě patří Rusům velké procento luxusních bytů, v nichž měl Trump finanční podíl.
A poslední příklad: v roce 2004 si Trump v Palm Beach koupil rezidenci za 41 milionů dolarů, ale hned o čtyři roky později ji za 95 milionů prodal Dmitriji Rybolovlevovi, který v ní ale ani jednou nepřespal. Dodejme, že Rybolovlev není jen tak někdo. Původem z ruské Permi, Rybolovlev se ke svým miliardám musel tvrdě probojovat. Cestou byl – kromě jiných zločinů – obžalován z vraždy svého obchodního partnera, i když si díky zkorumpovaným soudcům odseděl ve vazbě jen 11 měsíců. To mu pomohlo pochopit, že v Rusku je jednodušší peníze vydělat než si je udržet. Když v roce 2003 Putin poslal Michaila Chodorkovského na deset let na Sibiř, Rybolovlev signál pochopil a dal se bezvýhradně do služeb Ruské federace. Dnes má své miliardy, paláce a jachty, ale bez instrukcí od Putina neudělá ani krok. Utratil-li 95 milionů za nemovitost, kterou ani jednou nevyužil, bylo to ve prospěch státu a možná šlo o peníze ze státní pokladny.
Harding cituje Trumpova syna Donalda mladšího, který v roce 2008 řekl: „Rusové představují disproporčně velký počet našich zákazníků. Z Ruska k nám teče spousta peněz.“ Mluvil o kremelské finanční injekci v otcův prospěch? Ale za jaké služby? V létě 2016 se FBI už delší dobu snažila pochopit Trumpovy finanční kejkle s ruskými kontakty, a teď navíc, jak píše Harding, přišlo zmíněné varování britské GCHQ o podezřelých kontaktech mezi Moskvou a Trumpovým týmem. Ředitel národní bezpečnosti Clapper jistě Britům poděkoval, ale nikdo nevěděl, co v dané situaci dělat. Představa, že by jeden z kandidátů pro Bílý dům mohl být zamotán do ruských sítí, vypadala jako béčkový filmový scénář. CIA, NSA a FBI musí být striktně apolitické. Kdyby zpravodajci nebo prezident Barack Obama předložili veřejnosti spekulace osočující republikánského kandidáta, vypadalo by to jako pokus o státní převrat. V atmosféře strachu, že by zveřejnění neprokazatelných indicií postavených na tajných informátorech mohlo vést k vnitropolitické krizi, nenašel Obama v létě 2016 odvahu jednat. A tak informace o podezřelých kontaktech a transakcích mezi Rusy a Trumpovou kampaní zůstala utajena.
Rusové mají e-maily Hillary
Mezitím se ale dávaly do pohybu další události. V květnu 2016 se setkal v Londýně George Papadopoulos, Trumpův zahraničněpolitický poradce, s Alexanderem Downerem, vysokým komisařem Austrálie ve Velké Británii. Stran výsledků amerických voleb Papadopoulos sršel optimismem. Australana ujišťoval, že Trump ve volbách zvítězí, protože Rusové prý mají tisíce e-mailů Hillary Clintonové a ve vhodnou chvíli je zveřejní. Pro zkušeného diplomata to byla bomba: takovou znalost budoucích ruských plánů mohl mít jen člověk, který s Rusy skrytě spolupracoval. Australská diplomacie si zprávu nenechala pro sebe a brzo o ní věděla skupina lidí ve Washingtonu. (V říjnu 2017 se Papadopoulos přiznal, že o svých stycích s Rusy lhal, a od té doby s FBI spolupracuje.) Harding o setkání Papadopoulose s Downerem nepíše, protože vyšlo najevo až po vydání knihy. Přesto zapadá do jejího schématu.
George Papadopoulos.
Od londýnské schůzky uplynula krátká doba a do hry začátkem června 2016 vstoupil další hráč. Rob Goldstone je Angličan, který má dobré styky v Rusku a střední Asii. Goldstone napsal Trumpovu synovi, že vrchní ruský prokurátor Jurij Čajka je ochoten Trumpovi předat dokumenty a další informace, které znevýhodní Hillary a přitom budou „velmi užitečné vašemu otci“. To bylo přesně to, čemu se říká vměšování. Šlo evidentně o nabídku tajné a nezákonné spolupráce mezi Ruskem a americkým občanem, který kandidoval na úřad prezidenta. V takové chvíli se volá FBI. Trump junior místo toho na dopis odpovídá: „I love it.“
Schůzky v Trump Tower s emisarkou Kremlu Natalijí Veselnickou a dalšími Rusy se, pokud víme, zúčastnili Donald Trump jr., Paul Manafort, šéf Trumpovy kampaně, Trumpův zeť Jared Kushner a možná řada jiných osob. Co se tam odehrálo, není jasné, ale všichni účastníci schůzku FBI zapřeli. Vzpomněli si, až když se objevila korespondence, jež ji prokazuje. První verzí Trumpova týmu bylo, že prý jednali o adopcích dětí, a až potom uznal, že šlo o ruskou nabídku kompromitujícího materiálu na Hillary. Aféru se pokusili uzavřít tvrzením, že schůzka s Rusy byla banální a v politice běžná. Humorně to popsal Andrew Rosenthal v New York Times: „Trump a jeho lidé nikdy s žádnými Rusy nejednali, a pokud ano, pak na to zapomněli nebo to nezmínili, protože to byla jen společenská schůzka. Pokud to nebyla jen společenská schůzka, pak se nemluvilo o volbách, a jestli se o nich mluvilo, pak to bylo zcela normální.“
Ivanka Trump a její manžel Jared Kushner, který působí jako Trumpův poradce.
Tři týdny po Goldstonově intervenci posílá Christopher Steele do Washingtonu své první memorandum o ruské roli v Trumpově kariéře. Adresátem je objednatel zakázky, firma Fusion GPS, kterou založili tři bývalí novináři listu Wall Street Journal. Analýza Steelových dokumentů představuje jádro Hardingovy knihy.
Ředitel ruské sekce
Harding a Steele se několikrát osobně setkali. Steele vystudoval Cambridge a do zpravodajské služby (SIS) vstoupil v roce 1987. O tři roky později už sloužil pod diplomatickým krytím na britském velvyslanectví v Moskvě. Svou práci dělal tak dobře, že ho povyšovali, až se po návratu domů stal ředitelem ruské sekce SIS. Za jeho charakter se zaručují diplomaté jako sir Andrew Wood, britský velvyslanec v Moskvě (1995–2000), a zpravodajci, kteří umí odhadnout charakter. Popisují ho jako čestného člověka a opatrného analytika s velmi dobrými zdroji v Rusku.
Po odchodu z SIS Steele založil v Londýně firmu Orbis. V roce 2009 ho najala anglická Fotbalová asociace, aby se podíval na stav korupce v řadách FIFA. Steele zjistil, že šéfové FIFA před hlasováním o příštích světových šampionátech (budou v Rusku a Kataru) přijali úplatky kolem 150 milionů dolarů. Jeho zpráva způsobila vlnu rezignací a zaujala oddělení FBI, které bojuje s ruským organizovaným zločinem.
Když proto 20. června 2016 do Washingtonu dorazilo Steelovo první memorandum o Trumpovi, jeho autor nebyl odborníkům neznámý. Věděli, že je to úctyhodný profesionál. Steele považoval možnost, že je Trump zapleten do ruské vlivové operace, za tak závažnou, že se v Římě setkal s agenty FBI a své dokumenty jim předal. Nemuseli se vzájemně ujišťovat, že zpravodajská práce není totéž co matematické rovnice. Je třeba počítat s tím, že některé zdroje nemusí být pravdivé. Ostatně sám Steele odhaduje, že jeho analytické dokumenty o Trumpovi jsou pravdivé na 70 až 90 procent.
Steelova zpráva FBI zděsila, byť jen potvrzovala, co už agenti věděli z vlastního zdroje, možná zevnitř Trumpova týmu. Jejich – dosud neznámý – informátor maloval situaci v podobně černých barvách. Přesto FBI Steelovi otevřeně řekla, že s jeho informacemi zatím neudělá nic, protože je to věc příliš výbušná. Snad proto se Steele nebránil, když Fusion GPS začala ve Washingtonu jeho dokument šířit.
Steelovy zprávy lze shrnout takto:
1. Rusové aktivně kultivují a finančně podporují Trumpa nejméně pět let.
2. Trump dostává z Kremlu informace o politických rivalech a využívá je.
3. Trump je Rusy vydíratelný, protože se v roce 2013 v Moskvě zamotal do situace, kde došlo „k zvráceným sexuálním aktům, které zorganizovala a nahrála FSB“.
4. Putinovým cílem je rozbít transatlantické vztahy, Evropskou unii a oslabit NATO. Přeje si, aby příští americký prezident zrušil sankce uvalené po okupaci Krymu a vojenské intervenci na východě Ukrajiny.
Události prokázaly, že Steele měl pravdu. Podle Hardinga si v červnu 2016 Rusové do Moskvy povolali Cartera Page, který fungoval jako spojka mezi Trumpem a Kremlem. Jednal s ním Igor Divejkin z Putinovy kanceláře. Američanovi nabídnul cukr, ale ukázal i bič. Cukrem byl návrh, že by se firma Exxon, kterou tehdy řídil Putinem vyznamenaný Rex Tillerson (dnešní ministr zahraničí), mohla podílet na chystané privatizaci firmy Rosněfť – největší privatizaci od 90. let – v hodnotě asi 13 miliard dolarů. Ale byl tu i bič. Divejkin Pageovi připomněl, že Moskva má na Trumpa kompromitující materiál a on „by si toho měl být vědom“. Steele píše, že Divejkin po Pageovi žádal, aby Trump „odvrátil pozornost od Ukrajiny“ a začal místo toho zpochybňovat vztahy mezi USA a NATO a závazky vůči baltským státům a východní Evropě. Rusko prý Trumpovi ve volbách pomůže, když on změkčí postoj republikánů vůči Ukrajině a bude mluvit kriticky o Pobaltí.
Výsledky se dostavily, ukazuje Harding, při diskusích o republikánské volební platformě. V původním návrhu se ještě 18. července 2016 psalo, že by Amerika měla Ukrajině dodat palné zbraně na obranu před „ruskou vojenskou agresí“. Ukrajinci, psalo se v dokumentu, si „zaslouží náš obdiv a podporu“. Pak ale přišli Trumpovi lidé. Původní text vyhodili a nahradili ho vágní větou, že by Ukrajina měla dostat „příslušnou pomoc“. V té době už Trump tvrdil, že NATO je „zastaralé“ a „nefér vůči USA“, a naznačil, že by jako prezident mohl uznat ruskou anexi Krymu. Jeho poradce Newt Gingrich zpochybnil závazek NATO bránit baltské státy proti Rusům, když řekl, že Estonsko „je předměstím Petrohradu“. Steele i Harding to hodnotí jako „dobře zorganizovanou konspirační spolupráci“ mezi Trumpem a Moskvou. Lze to hodnotit jinak?
Jak předpověděl Trumpův poradce Papadopoulos, v červenci 2016 Rusko publikuje 20 000 e-mailů ukradených Demokratické straně a na sociálních sítích probíhá tajná vlivová kampaň, která dezinformuje, rozeštvává a rozsévá nenávist mezi tábory voličů. Ředitel CIA John Brennan si stěžuje, že Rusko manipuluje voliče. Na veřejnosti ale mlčí: jeho zdroje jsou tajné a jejich zprávy před soudem neprokazatelné. Začátkem srpna dostává prezident Obama memorandum zpravodajských služeb, kde se píše „o osobním nasazení prezidenta Putina v operaci, jejímž cílem je narušit a zdiskreditovat americké prezidentské volby“. Koncem měsíce se objevují signály, že se kdosi pokouší nabourat do volebních seznamů v různých státech, a Trump si začíná stěžovat, že výsledek voleb bude jeho nepřáteli zmanipulován v jeho neprospěch.
Teprve v srpnu volá Brennan šéfa FSB Alexandra Bortnikova a žádá ho, aby Rusko přestalo manipulovat americké volby. Jak se dalo čekat, Bortnikov vše popírá. V září proto o situaci mluví Obama přímo s Putinem. Ten všechno nejenom popírá, ale naopak obviňuje Spojené státy z vměšování do ruských záležitostí. Bílý dům i zpravodajci dál mlčí ze strachu, že obvinění Trumpa z nekalých styků s Kremlem by mohlo vést k vážné domácí krizi.
Voličům nikdo nic neřekl
Během listopadových voleb o Steelovych studiích věděl Bílý dům, Kongres, zpravodajské služby a všechna důležitá média. Jen voličům nikdo nic neřekl. Až po volbách, v prosinci, uzavírá CIA svou analýzu tvrzením, že Rusko manipulovalo volby s cílem podlomit víru v demokratický proces a pomoci k vítězství Trumpovi. A koncem prosince se Obama odhodlává k činu a z USA vypovídá 35 ruských špionů. Veřejnost stále neví o ruském původu Trumpových peněz, o tom, proč Trump často lichotí Putinovi, proč mlčí o Krymu a hrozí odchodem z NATO. Proto vyhoštění Rusů působí jako Obamův truc.
Do voleb v USA jsme se nevměšovali, tvrdí Putin. Kritizuje omezení ruských médií |
Až když je dávno po všem, odpovídá James Clapper na otázku Kongresu, zda si je stoprocentně jist, že Rusko manipulovalo prezidentské volby: „Absolutně, ano.“ A shrnuje ruskou roli ve třech bodech: 1. Putin nařídil zpravodajskou akci, jejímž cílem bylo zpochybnit volby a důvěru Američanů v demokratický systém. 2. Putin to udělal proto, aby znevýhodnil Hillary. 3. Putin akci podnikl ve snaze zvýhodnit Trumpa. Clapper svými závěry potvrdil pravdivost Steelových dokumentů a Hardingovy knihy, která je na nich zčásti postavena.
Teprve později vyšlo najevo, proč se Clapper odhodlal mluvit o ruské roli tak biblicky jasnou řečí: americké služby měly pro svá tvrzení nejen Steelovu zprávu, ale též lidské zdroje, informátory v centru dění. Harding popisuje, jak byl začátkem prosince 2016 v Lubjance zatčen plukovník Sergej Michailov, zástupce náčelníka kybernetické jednotky FSB. Mladě vypadající muž seděl v křesle, když k němu zezadu přistoupil člen zatýkacího komanda a dal mu na hlavu černý pytel. Další ho chytili za ruce a vyvlekli z místnosti. Zatčen byl i jeho zástupce a nejméně dvě další osoby. Případ plukovníka Michailova ukazuje, že si Clapper a Brennan utvářeli celkový obraz situace na základě různých zdrojů. Christopher Steele je jedním z nich. Bylo by dobré, kdyby se nad výsledky jeho práce zamysleli i v Praze.
Hardingova kniha Collusion přináší existenčně důležité informace. Částečně i díky ní dnes málokdo pochybuje o ruské zpravodajské operaci ve prospěch Donalda Trumpa. A myslím, že v racionálních momentech o ní ve skrytu své duše nepochybuje ani on sám.
-
Autor (* 1950) je profesorem historie a mezinárodních vztahů na Frederick S. Pardee School of Global Studies na Bostonské univerzitě.
