Vzpomněla jsem si na tu historku při rozhovoru s MUDr. Janem Hnízdilem (najdete ho v některém z příštích Pátků). Doktor Hnízdil má za to, že dnes lidi trápí bolavá záda či žaludeční vředy kvůli stresu z bezohledných společenských poměrů. Chceme-li být zdraví, měli bychom se bránit, burcuje k občanské statečnosti, i když si tím prokazatelně škodí. Ale když už má chuť na všechno se vykašlat, řekne si: Co by asi udělala paní doktorka Šiklová? Ta by se nebála. Všímat si a nebát se je někdy to nejstatečnější, co člověk může udělat.
Mámna to příklad.
Mezi říjnem 1957 a listopadem 1961 užívalo v západním Německu asi pět milionů lidí skvělé sedativum Contergan, které farmaceutická firma Chemie Grünenthal doporučovala i na potíže nastávajících maminek. Lék nebyl drahý, dobře se snášel. Jenže těmhle maminkám se začaly rodit těžce tělesně postižené děti – bez rukou, bez nohou, celkem bylo jen v Německu registrováno 2625 přeživších „conterganových“ dětí (a patrně ještě víc jich zemřelo). Lék se prodával v šedesáti státech světa. V USA dostala Contergan ke schválení doktorka Frances Kelseyová, nově přijatá síla do Úřadu pro potraviny a léčiva. Celkem šestkrát žádost o registraci zamítla, navzdory tlaku lobbistů, kteří ji dokonce chtěli zbavit svéprávnosti. Ta paní působila jako obtížný cvok, tvrdila, že sdělení farmaceutické firmy o testech jsou tak „oslnivá“, že prostě nemohou být pravdivá. Mladá dáma za svou neústupnost dostala později od prezidenta Kennedyho zlatou medaili Za zásluhy o federální službu. .
O autorovi| Alena Plavcová, redaktorka Pátku
