Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Lidé nechápou, proč nezavřeme hranice, říká šéfredaktor Junge Freiheit Dieter Stein

Svět

  17:10
Důsledky uprchlické krize vedly k nevídané polarizaci v německé společnosti, která zanechala hluboké stopy ve vědomí lidí, říká šéfredaktor konzervativního německého týdeníku Junge Freiheit Dieter Stein.

Zakladatel konzervativního německého týdeníku Junge Freiheit Dieter Stein. foto: Lidové noviny

DIETER STEIN (50)

Zakladatel a šéfredaktor německého týdeníku Junge Freiheit (Mladá svoboda), jehož první číslo vyšlo v roce 1986. Vystudoval politologii a historii ve Freiburgu. Původně se angažoval v mládežnické organizaci německých křesťanských demokratů, později byl členem menších pravicových stran, mimo jiné Republikánů, nyní je bez stranické příslušnosti. Byl jedním z 1260 volitelů, kteří v únoru volili nového spolkového prezidenta; nominovala ho Alternativa pro Německo (AfD).

LN: Nedávný knižní veletrh ve Frankfurtu nad Mohanem se zapsal do povědomí mimo jiné i několika incidenty, kdy levicoví radikálové napadli stánky nakladatelství považovaných za „pravicové“. Stalo se to i vám?

Na veletrhu vystavujeme pravidelně 25 let a skutečně i náš pult byl několikrát poškozen, třeba přes noc někdo ukradl všechny vystavené výtisky novin nebo knihy, takže jsme pak žádné neměli.

Vedení veletrhu razí už několik let zvláštní politiku, kdy třeba přidělí levicovým aktivistům výstavní plochu přímo naproti nějakému pravicovému nakladatelství. Na to jsme si už zvykli.

Ale už dlouho nebyla nálada na veletrhu tak vyhrocená jako letos. Odráží se v tom celkové rozpoložení naší společnosti. Její uvažování bylo a je silně ovlivněno přelomovými událostmi posledních měsíců, jako byly brexit, Trumpovo vítězství, stejně tak jako krach „vítací kultury“ v Německu a zakořenění Alternativy pro Německo (AfD) na německé politické scéně.

Vedení veletrhu ještě přililo olej do ohně oficiálním vyjádřením, vyzývajícím k „zaujetí postoje“ vůči nelevicovým vydavatelstvím.

LN: Kde leží kořeny těchto extrémních projevů?
Stále se jedná o důsledek studentské revolty z roku 1968 v západním Německu a toho, jak se u nás již desítky let vedou veřejné diskuse.

Začalo to na univerzitách, kde byli nejprve napadáni konzervativní nebo liberální profesoři a postupně vytlačeni z veřejných vysokých škol. Od té doby na nich dominuje levice a nikoho ani nenapadne, že by to mohlo být jinak.

Se stejnou samozřejmostí se vytvořila asymetrie mezi levicí a konzervativci i ve veřejném diskurzu v Německu, z něhož jsou pravicové nebo konzervativní postoje zcela vyloučeny. Teď ale nastává situace, kdy se tento systém domnělých jistot začíná hroutit.

LN: Není to ale přirozený proces, kdy se z někdejších mladých revolucionářů stávají budoucí konzervativci?
Částečně. Existuje hodně případů, kdy lidé, kteří se hodně exponovali během studentských nepokojů, se postupně otevřeli konzervativním myšlenkám.

Někteří si to uvědomili dřív, jiní zase až během uprchlické krize, kdy najednou začali odmítat politiku otevřených hranic prosazovanou vládou kancléřky Angely Merkelové.

Odpor vůči oficiální migrační politice zasáhl podstatnou část společnosti, nejenom pravicovou, ale i levicovou.

LN: Slovo „rechts“ čili „pravicový“ má v německém kontextu velmi negativní význam, v podstatě je synonymem pro pravicový radikalismus. Proč? Souvisí to s dědictvím nacismu?
V řadě zemí, a asi tomu tak bude i v Česku, je zcela normální dělit politické spektrum na levici a pravici.

I v západním Německu to bylo ještě v sedmdesátých letech naprosto běžné. Jakmile ale skončily období studené války a konfrontace mezi Západem a Východem, pojem „pravicový“ se najednou zúžil a začal být používán jako označení pro pravicové extremisty. Od chvíle, kdy začaly v devadesátých letech hořet první ubytovny pro cizince, ve společnosti dominuje slogan „boj proti pravici“.

V myslích lidí se tím utváří obraz pochodujících vyholených lebek a hulákajících neonacistů, což je hluboce zakořeněné. Pravicové strany jako křesťanští demokraté (CDU) nebo liberálové (FDP), stejně tak nelevicová média udělaly chybu, že se proti tomu zúžení nepostavily.

LN: Jaké označení navrhujete?
Já jsem třeba pojmy „pravice“ a „levice“ odjakživa považoval za problematické, a to z jiných důvodů, například proto, že se silně vážou k tradici francouzské revoluce.

Osobně dávám přednost označení „konzervativní“, což je pojem, jenž má v německém historickém kontextu tradici.

LN: Takže pokud byste měl charakterizovat váš týdeník, za pravicový byste ho neoznačil?
Jsme konzervativní. Ale kdyby se samozřejmě někdo ptal, kam v rámci politického spektra patříme, tak bych odpověděl, že jsme napravo od středu.

LN: Váš týdeník začal vycházet před jednatřiceti lety. Zjevně se udržel na německém novinovém trhu navzdory levicovému mainstreamu...
Původně to byl školní časopis, který vycházel v západoněmeckém Freiburgu. Postupně se z něj stal magazín s pravidelnou periodicitou.

Kdysi jsme začínali na 36 předplatitelích, v roce 1990 jsme už tiskli v tiskárně, nejprve dvoutýdeník, pak týdeník a v roce 1993 se redakce přestěhovala z Freiburgu do Berlína.

V této době jsme se také dostali do širšího povědomí mimo jiné i díky tomu, jak o nás psaly levicové časopisy blízké hnutí Antifa. Varovaly před námi jako před nebezpečnými pravicovými intelektuály, jejichž cílem údajně bylo zvrátit dosavadní politický systém v Německu.

Čelili jsme fanatické nenávisti, naše redakce byla napadána, někdo zapálil moje auto, několikrát byla přepadena i tiskárna, kde jsme tiskli. Docházelo i k útokům na novinové stánky, jež nás měly v sortimentu.

Především jsme ale byli v letech 1995 až 2005 monitorováni vnitřní rozvědkou v Severním Porýní – Vestfálsku. Objevovali jsme se ve výročních zprávách v kapitole o pravicovém extremismu.

Deset let jsme vedli velmi náročný soudní proces a chtěli dosáhnout toho, aby nás již nesledovali. Nakonec nám dal ústavní soud za pravdu, když rozhodl, že to celé bylo protiprávní.

LN: Jak se to tehdy projevilo na činnosti časopisu?
Pociťovali jsme to na každém kroku. Začalo to již tím, že nám odmítali psát autoři. Kdo by chtěl publikovat v časopise, který je sledován tajnou službou? Pokaždé, když nám nějaká známá osobnost nebo politik napsali text nebo poskytli rozhovor, rozpoutala se proti nim kampaň. Ten dotyčný musel počítat s veřejnou skandalizací.

A samozřejmě bylo těžké získat reklamu, a to včetně drobné inzerce. Na druhé straně ale například novináři, kteří u nás v té době začali pracovat, byli vysoce motivovaní.

LN: Před letošními volbami u vás hodně inzerovala AfD, není tajemstvím, že k nové straně máte blízko. Držíte si nějaký odstup?
Když strana svého času vznikala, tak nás to samotné překvapilo. Rozhodně jsme nebyli nějakými hybateli v pozadí a do celého procesu jsme nebyli přímo zapojeni.

Připouštím ale, že AfD pomohli založit lidé, kteří nám předtím pravidelně psali, stejně tak, že řada čtenářů reagovala skoro euforicky, když oficiálně vznikla.

Nikdy ovšem nebudeme jejich stranickým tiskem. Vývoj v Alternativě sledujeme sice blahovolně, ale přesto kriticky, hlavně pokud jde o možný posun strany k radikálním postojům.

LN: Nehrozí teď něco takového? Předsedkyně strany Frauke Petryová kvůli tomu stranu opustila...
Od chvíle, co náš časopis existuje, bylo už několik pokusů založit v Německu stranu napravo od CDU.

Nejprve to byli v osmdesátých letech Republikáni, o deset let později Svaz svobodných občanů. Po počátečních úspěších ale dopadly podobně. Nevydržely vnější tlak, kdy byly mainstreamovými médií tlačeny do pozice extremistických stran. Přitom zároveň začaly uvnitř nich samotných působit odstředivé síly, jež postupně vytlačily umírněné pravicové politiky. Pak tam zůstali skutečně pouze radikální dobrodruzi s pochybnou minulostí, kteří putovali ze strany do strany.

AfD zatím tomuto tlaku k vlastní marginalizaci odolává. Přikládám to ale i tomu, že Německo teď skutečně objektivně prochází krizovým obdobím, což tak vnímá i většina veřejnosti.

I z Alternativy již v několika vlnách odešlo několik umírněných politiků, ale zřejmě je poptávka po jiné politice v Německu tak velká, že to AfD neuškodilo.

LN: Takže AfD nebude přechodným jevem v německé politice?
Nevypadá to tak. I teď v jejich klubu v novém Spolkovém sněmu vidíme, že do rozhodujících orgánů byli zvoleni lidé, kteří jsou rozumní. Naopak málokdy se prosadili politici s radikálními postoji.

Situace, kdy se v Německu rýsuje široce rozkročená vláda označovaná jako „jamajská koalice“, jí bude hodně nahrávat a posilovat ji. Na pravici bude jedinou nevládní stranou, mohou ji volit nejenom konzervativci, ale i liberálové, kteří nebudou spokojeni, že jejich strany musejí dělat kompromisy se Zelenými.

LN: Mění se i vnímání AfD? Už před volbami jsem měl dojem, že veřejnoprávní média, jimž bylo dlouho vyčítáno, že stranu ignorovala, teď naopak úzkostlivě dbají na to, aby jejich zástupce všude zvali.
Ano, především se ale ukazuje, že zcela zkrachovala snaha zlikvidovat stranu tradičními nástroji, jako například varováním, že s AfD se dostanou do parlamentu nacisté a podobně.

Myslím, že i veřejnost považovala dosavadní přístup vůči straně za neférový, takže nevylučuji, že to pak u voleb vedlo k určité solidarizaci a nakonec jí to pomohlo. Skutečně jsme teď v Německu svědky docela velkých změn.

LN: AfD politicky vyrostla na kritice eura a hlavně na migrační politice vlády. Bude jí to do budoucna stačit?
Před volbami voliče nic jiného nezajímalo. Hlavně migrace bude v příštích několika letech dominovat německé politice, a to tak dlouho, dokud se nepodaří dostat situaci pod kontrolu.

Ono se to hodně dotýká otázky identity, což je natolik intimní záležitost, že v tuhle chvíli ještě nikdo nedokáže dohlédnout, jaký šok v lidech způsobil výrok kancléřky Merkelové, že není možné kontrolovat hranice. To je přitom jedna z klíčových kompetencí každého státu.

Lidé nechápou, proč to nejde a chtějí, aby se to vyřešilo. Všechny ostatní státy v Evropě včetně Česka, Slovenska, Polska nebo Maďarska jsou kvůli této idiotské politice vystaveny tlaku, aby se na této hlouposti podílely.

Považuji za projev schizofrenie, že politické elity u Zelených, liberálů a CDU si to stále ještě dostatečně neuvědomují. Pravda, objevují se už opačné hlasy jednotlivců. Příkladem je starosta centrální berlínské městské části Stephan von Dassel, který je členem Zelených. Když najednou zjistil, že uprostřed města, v rozsáhlém parku Tiergarten, bivakují bezdomovci z východní Evropy, začal požadovat jejich co nejrychlejší vyhoštění.

LN: Do jaké míry souvisí odpor veřejnosti vůči migrační politice přímo s kancléřkou Merkelovou?
Faktem je, že průzkumy veřejného mínění se posunuly tak, že dnes prakticky všechny ukazují většinu pro odchod Merkelové. To je posun, když si uvědomíme, že ještě před dvěma lety se mohla kancléřka opřít o velkou osobní popularitu.

Někteří její spolustraníci již vyvodili ze špatného výsledku celostátních voleb důsledky. Například saský premiér Stanislaw Tillich odstoupil a bavorský premiér a předseda křesťanských sociálů (CSU) Horst Seehofer podle mě také politicky nepřežije konec roku.

Bylo by zvláštní, pokud by Merkelová, jež za to všechno nese hlavní politickou odpovědnost, dál zůstala v úřadě. Avšak změnit nejvyšší vedení nestačí, je zapotřebí změnit celkové politické směřování. Na to ale nemá CDU potřebnou většinu a Zelení na to nikdy nepřistoupí.