Díky izraelskému spisovateli Amosi Ozovi a jeho generačním druhům Avrahamovi Jehošuovi a Davidu Grossmanovi se z moderní hebrejštiny stal bohatý literární jazyk světového písemnictví. Přesvědčený pacifista Oz, který se zasazoval za rozdělení palestinsko-izraelského území na dva státy, se narodil 4. května 1939 a zemřel 28. prosince 2018 ve věku 79 let.
Kibuc
Amos Oz vyučoval literaturu na univerzitách, býval často tipován i na Nobelovu cenu za literaturu. Kromě románů napsal i stovky esejů a článků na politická témata, z nichž některé otiskla i česká média. Za svoji tvorbu získal řadu ocenění.
Izraelský spisovatel Amos Oz převzal Cenu Franze Kafky |
První inspirací byl Ozovi volný povídkový cyklus Městečko v Ohiu Američana Sherwooda Andersona - právě nad ním si uvědomil, že skutečný život je všude, malý kibuc, kde žil, nevyjímaje, a že lidská tajemství typu láska, nenávist, strach či osamění jsou všude stejná. Pro Oze jsou příznačné nepříliš šťastné a nepříliš úspěšné postavy, jejichž neklidný a rozháraný vnitřní život je vykreslen na pozadí náboženských, politických a kulturních rozporů vznikající izraelské společnosti i s konflikty s okolními arabskými zeměmi.
  |
Do Prahy zavítal Oz čtyřikrát: poprvé v roce 1994 během světového kongresu PEN klubu, kdy se mimo jiné seznámil s Václavem Havlem, a naposledy v roce 2013, když přebíral Cenu Franze Kafky. Snad i díky všudypřítomné a všeprostupující ironii si díla Amose Oze oblíbili i čeští čtenáři. Jako první u nás vyšla roku 1993 Černá skříňka, čeští čtenáři znají i další romány Fima, Panter ve sklepě, Můj Michael, autobiografický Příběh o lásce a tmě, povídková kniha Scény z venkovského života či román idejí a nenaplněných milostných osudů Jidáš, který se dostal do užší nominace na Man Bookerovu cenu. Napsal též výbor esejů Mír, láska a kompromis či Jak vyléčit fanatika.
Jeho politické postoje vycházely z vlastní zkušenosti. Zažil dvě arabsko-izraelské války a víc než 30 let strávil v kibucu. Za jediné možné řešení izraelsko-palestinského konfliktu považoval rozdělení dnešního území Izraele na izraelský a palestinský stát. „To, co se děje v Izraeli, je srážka mezi oprávněným nárokem izraelských Židů na určité území se stejně oprávněným nárokem palestinských Arabů,“ řekl jednou.
Pro levicově orientované kruhy byl až jakýmsi světským prorokem, který pouhé tři týdny po izraelském vítězství v šestidenní válce v roce 1967, v atmosféře všeobecné euforie, psal o nebezpečí okupace, jež může jeho národ morálně zkorumpovat. „Naše země bude nakonec rozdělena na dva státy,“ řekl například na pražském Festivalu spisovatelů v dubnu 2003 a dodal: „Vezměme si příklad z decentního rozvodu Čechů se Slováky.“ Mírové řešení izraelsko-palestinského konfliktu obhajoval Oz i jako zakládající člen Hnutí za okamžitý mír (Šalom achšav) z roku 1978.
„Každá z mých knih je autobiografická, ale žádná nepředstavuje moji zpověď,“ řekl jednou Oz, který na literárním poli debutoval v roce 1965 sbírkou povídek Země šakalů, o rok později mu vyšel první román Jinde, možná. Svůj první bestseller, román Můj Michael (1968), napsal po nocích v koupelně.
Vlastním jménem Amos Klausner se narodil 4. května 1939 v Jeruzalémě v rodině východoevropských Židů. Jeho otec pocházel z Oděsy, studoval v litevském Vilniusu a později v Jeruzalémě pracoval jako knihovník a spisovatel. Matka pocházela z Polska, od roku 1931 studovala tři roky na Univerzitě Karlově historii. „Kdykoli chodím po ulicích Prahy, mám pocit, že jdu v jejích stopách,“ řekl k tomu jednou.
Ozův prastrýc Josef Klausner byl při prezidentské volbě v roce 1948 protikandidátem Chaima Weizmanna za Stranu svobody (Cherut). Oze hluboce poznamenala sebevražda jeho matky, bylo mu tehdy 12 let. V patnácti se odstěhoval do kibucu Chulda, kde ho adoptovala místní rodina. Tehdy si změnil příjmení z Klausner na Oz, což v hebrejštině znamená síla. Když mu vyšly první povídky, kibuc ho vyslal studovat filozofii a literaturu na Hebrejskou univerzitu v Jeruzalémě. Poté se do kibucu vrátil.
Sinajská fronta
Během šestidenní války v roce 1967 bojoval Oz jako tankista na sinajské frontě, při jomkipurské válce v roce 1973 zase na Golanských výšinách. V kibucu žil a učil na střední škole až do roku 1986, poté se se svou ženou Nily, se kterou měl tři děti, přestěhovali do Aradu v Negevské poušti.
Kibuc Chulda, kde je Oz pochovaný, tehdy opustili kvůli synovu zhoršujícímu se astmatu. A v Aradu pokračoval ve skromném životě: každý den ráno v pět vstal, oblékl se a vyrazil na krátkou procházku, kde si rovnal věci do patřičných proporcí, potom se vrátil domů, uvařil si černou kávu a dalších sedm až osm hodin psal. Na Ben Gurionově univerzitě v Beerševě pak Oz vyučoval až do roku 2005 literaturu.
