Kritici ji označují za umělkyni z kategorie new street art, ona sama o sobě skromně říká, že je jen aranžérka odpadu. Bezmála 30 let se věnuje focení detailů strhaných plakátovacích ploch, kde zachycuje nečekané motivy. Zabývá se i koláží, která v jejím podání působí stejně nezdolně naivně optimisticky jako ona sama. Coby lektorka kolážových workshopů Muzea hlavního města Prahy tvrdí, že koláž prodlužuje život. Minimálně papíru.
LN: Ulici jste začala fotit před třiceti lety na výletě v Paříži, kde jste našla pohozenou lahev vína. Co všechno ta lahev způsobila?
Beru to jako takový zásah bleskem z filmu Kmotr. Tenkrát jsem už měla foťák, ale fotila jsem všechno a nic. Byla jsem naprosto neukotvená. Jak tam ta lahev byla postavená, dokázala jsem si k ní vymyslet tisíc příběhů. Od té doby se dívám po ulici, která mě fascinuje. V Paříži jsem narazila na street art i graffiti, které v Praze byly úplně v plenkách. Spíš se tomu říkalo vandalismus. Někdo se díval do výloh, já jsem se rozhlížela po odpadu. Lidé to spíš berou jako špínu města, nevidí v tom přidanou hodnotu a krásu jako já.
Koronavirus umění neporazil. Malé galerie startují nejrychleji |
LN: Při focení strhaných plakátů máte zásadu, že sama nic nestrhnete, že by vás to nebavilo. Proč vás přitahoval nelegální výlep víc než ten oficiální?
Na oficiálním výlepu se najde něco jen výjimečně, protože i plakát strhnou a nalepí nový. Ale u nelegálního výlepu najdete několik vrstev. Když narazím na pěkný nelegální výlep, nafotím ho, a když jsem autem, celou stěnu urvu a odvezu.
LN: Co s tím pak děláte?
Mám toho už celou garáž. Ty vrstvy papíru a lepidla jsou někdy i několik centimetrů silné, takže mi to musí manžel řezat na cirkulárce. Pak to roztrhávám a využívám do koláží.
LN: Jste u nás jediná, kdo se focení strhaných plakátů věnoval?
Někdo občas něco vyfotí, ale systematicky přes 20 let, jako to dělám já, to neznám nikoho. Je to diagnóza… Setkala jsem se s Davidem Strauzzem, Čechokanaďanem, který je v Praze pár let, a ten dělá to stejné, jen s hrubší, mužskou silou. Tenkrát neexistoval internet, neznala jsem neorealisty. Nejblíž jsem měla k jednomu tureckému umělci, jmenoval se Burhan Doğonçay. Plakátům se věnoval celý život a přemalovával z nich motiv na plátno.
LN: Tvorbu jste si dlouho nechávala jen pro sebe. Co se stalo, že jste ji začala sdílet s ostatními?
Nikdy jsem neměla ambice vystavovat nebo se tím živit. Brala jsem to jako koníček do šuplíku. Z výtvarné výchovy jsem totiž mívala čtyřku. Paní učitelka mi lámala pastelky a tvrdila, že bych tvořit nikdy neměla. Jednou za pár let ale potkám fajn lidi, kteří mě naprosto nezištně někam nasměrují, doporučí nebo posunou. Má kamarádka jednou dělala den otevřených dveří na zámku a týden před akcí jí vypadl jeden umělec, který tam měl vystavovat. Byla zrovna u mě doma si postěžovat. Když jsme šly věšet prádlo, viděla tam moji práci a řekla mi, že to je hezké, že to vystavíme. Byla jsem úplně v šoku, ale řekla jsem si, proč ne.
LN: Jaké byly reakce návštěvníků?
Nikdo nevěděl, že jsem autor, takže jsem tam mohla stát v koutě a poslouchat komentáře. Vesměs to bylo úžasné a některé věci se i prodaly. Kamarádka byla velmi schopná a začala domlouvat další výstavy. Ve chvíli, kdy už jsem měla čtyři výstavy do měsíce, jsem ji stopla. Nechtěla jsem z toho udělat běžnou konzumní věc a mít to všude.
LN: Často jezdíte do Berlína, kde se dokonce na street artu aktivně podílíte. O co přesně jde?
Krabičky od sýrů, které si beru z prodejen po vybalení zboží, nejdřív přestříkám na různé barvy a do toho lepím koláže. V ulicích to pak celé vlepuju do plakátovacích ploch. Je to vlastně dostupné umění pro lidi. Ať nekoukají pořád jen do mobilů a výloh na zboží! Ať se dívají po zdech! Ať se baví! Všechno je to nelegální a v tom je kouzlo ulice! (šibalsky se usměje) Taky u toho mám v kapse 150 eur na pokutu. Na to nesahám, za to si nic nekoupím.
LN: Už vás někdy chytili?
Ne, ale jsem s tím rizikem smířená. Mám to promyšlené a všechno musím mít už v autě připravené. Nebo si nosím v tašce štafličky a kyblík lepidla. Mám na instalaci jednu dvě minuty a pak hned odcházím. Na sociální síti vytvořím na ten den událost k vernisáži.
LN: Jak dlouho taková díla v ulicích vydrží?
Někdy je to za týden pryč, lidé si to berou domů. Ale když jsem to dělala ve streetartovém komplexu, tam jsou doteď. Vidím na Instagramu, jak se u toho pořád lidé fotí.
LN: Proč Berlín? Něco takového nejde dělat v Praze?
Prahu to nebaví. Do Berlína jezdí lidé z celého světa, co milují street art. Nepovažují to za vandalismus. Prahu toto úplně minulo. Přestali sem jezdit tvořit zahraniční umělci. Myslím si, že je to i proto, že máme velmi agresivní mladou graffiti scénu, která nemá respekt k jinému street artu, jenž tagy ničí. Berlín je pro mě hodně rozmanitý.
LN: Jak souvisí koláže, kterým se věnujete, s vaší nespavostí?
Často se ve dvě nebo ve čtyři probudím vyspalá a mám chuť jít tvořit. No a potřebovala jsem tichou činnost, protože plakáty moc rachotily. Když jsem si do koláží jen vystřihovala nebo lepila, nikoho to doma nerušilo. Je spousta technik koláží, tvoříte nejen na papíru, ale i na látce. Taky plechovky k tomu patří. Ty nacházím na ulicích, po kavárnách zase sbírám sáčkované cukry, vlhké ubrousky v masně, na ulicích zátky, hřebíky…
LN: Vejde se vám všechno do kabelky?
Kabelku jsem si už nosit odvykla. Nosím batoh, když něco na ulici najdu, abych to měla kam dávat. (Ukazuje útroby batůžku, kde nechybí nůžky, lepidla, skalpel, bloky či různé sáčky na nalezené poklady.)
LN: Jak se vám povedlo sebrat plechovku na ulici, naaranžovat ji do koláže a nakonec vystavit v New Yorku?
Jednou večer, když jsem ležela v posteli, mi napsal kurátor výstavy Collage Now z Galerie Denise Bibroa. Že si našel moji práci na Instagramu a chtěl by ji vystavit. Zrovna jsem se tou dobou domlouvala s jedním člověkem z New Yorku, že se sejdeme na východním Slovensku. Šli jsme na pivo a mohla jsem pak po něm poslat koláže k doručení do galerie. Nejdřív tedy koláže musely jet na východ a pak až na západ.
LN: Výstavu jste měla také v Muzeu hlavního města Prahy a jako první jste pro ně začala dělat i workshopy na koláže. Jaký je o to zájem?
Myslím, že velký. Přicházejí děti, studenti i senioři. A z 90 % ženy. Muži si kolážují doma a nemají potřebu tvořit v kolektivu. Podle mě street art patří ke všeobecnému vzdělání. Na zahraničních vysokých školách existuje klidně koláž jako obor, ale v Česku nic takového není. Češi přitom byli a jsou výborní kolážisti! Řekla jsem si, že lidi propojím, že to znovu nakopnu, což si myslím, že se povedlo. Pravidelně pořádám setkání kolážistů v kavárně. Každý přinese nůžky, lepidlo a materiál, to si měníme mezi sebou, povídáme si o koláži a u toho kolážujeme, ale i pijeme a jíme. Užíváme si to.
LN: Ona je to docela piplavá práce. Neuklidňuje to náhodou?
To určitě! Je to jenom pro někoho. Na workshopech říkám lidem, ať si vyberou materiál na první dobrou a nepřemýšlí proč. Workshopů jsem měla stovky a pokaždé poznám, jestli člověka něco trápí. To se do prvních koláží hodně promítá.
LN: Dovedete dnes už prodat své dílo za vyšší než výrobní cenu, než jak tomu bylo dřív?
Ano, na tom už si i trvám! Ale ráda svoje věci i rozdávám. Loni jsem udělala limitovanou edici sítotisků, a ty se prodaly dokonce dřív, než šly z dílny ven.
LN: Prozradíte mi něco o své práci na warholovské kuchařce?
To se o mně ví už léta, že ji mám rozpracovanou. Miluju jídlo a maminka je Rusínka z východního Slovenska. Andy Warhol byl taky Rusín a jeho maminka mu ta tradiční jídla, na která jsem byla zvyklá a která miluju, vařila. Proto vznikl nápad zmapovat rusínskou kuchyni, která není moc známá. Nechci, aby to bylo prvoplánové, naopak mám velký problém to s Andym Warholem propojit. Dělám to vlastně pro svoji rusínskou babičku, která měla sedm dětí a hodně těžký život.
LN: Děláte přednášky o street artu i pro školy. Kde všude?
Hlavně na středních a vysokých školách, kam si mě pozvou. Například to bylo v lednu na Karlově univerzitě v semináři pro budoucí pedagogy. Karlova univerzita je pro kadeřnici meta! Jsem totiž jen vystudovaná kadeřnice. Vždycky jsem chtěla být fotografka, ale přáli si to tak rodiče.
LN: Ovšem kadeřnice má k nůžkám stejně blízko jako kolážistka! Pro obě jsou hlavním pracovním nástrojem.
No právě! Jako malá jsem si vždycky něco vystřihovala. A první bakelitový foťáček jsem dostala z NDR, když mi bylo sedm. Bylo to tam! Maminka je dneska samozřejmě dojatá, když někde vyjde rozhovor. Zároveň je i zděšená, že je to nelegální a že mě můžou zavřít. Pracovala totiž v ochranné službě. Je to nejpoctivější člověk, jakého znám. Jakékoli porušování zákonů je pro ni špatně. Těžce snáší i moje nestandardní cestování. Protože nechci předem poslouchat, co se mi může všechno přihodit, píšu jí až z různých destinací, že ji odtamtud zdravím.
LN: Co dětem na přednáškách vyprávíte?
Ukazuju, co všechno v ulici lze tvořit. Že to není jen sprej. Dětem říkám všechny plusy a minusy, tedy i rizika, která jim hrozí. Dnes jsou na každém rohu kamery, takže nemáte čas jako dřív. Chápu, že jim to rodiče zakazují. Když poškodíte fasádu domu, majitel nechce jen vyčistit ten kousek, on chce udělat celou tu fasádu! To jsou statisícové částky, a když děti chytnou opakovaně a jsou na základce, jdou do pasťáku. To je zbytečné. Jsou i legální plochy. Vysvětluju jim, že to jde dělat legálně a hlavně dobře, ať je pak radost se na to dívat. Dneska mají úplně jiné možnosti, než jsme měli my, tak ať se předvedou. Můžeme volit, můžeme demonstrovat nebo můžeme tvořit v ulicích, čímž komunikujeme s městem. Občanská neposlušnost je důležitá. Význam to ale má, jen když u toho člověk přemýšlí a neničí.
