ASI.JATKA: Vietnamská zdvořilost? Často řeknou věci, které si nemyslí, říká Tuyet

Jak jste přišli na nápad vytvořit vietnamskou kavárnu, respektive komunitní centrum pro české a vietnamské studenty?
Přišla s tím kamarádka Maika. O předloňských Vánocích jsme pařily a nějak se to zvrtlo. Ztratila doklady, takže nemohla odjet hned zpět do školy v zahraničí a zkouškové strávila tady. Zůstala tu a porovnávala život studentů v Praze a ve Velké Británii. A já jsem svoje první zkouškový strávila v Cafedu, NTK. Maika tam také chodila i po kavárnách a dělala si takový průzkum. Pak s nápadem oslovila několik kamarádů. Já jsem se k tomu dostala na podzim 2016. Byli jsme tři holky a jeden kluk. Měli jsme rok, než se Majka měla vrátit do Anglie.

Známe se z buddhistického kempu Trai He Ve Nguon. Nejde tu o náboženství. Mniši vedou s dětmi přednášky o životě a rodičích. Učí je psát dopisy rodičům, kde vyjadřují svůj vděk. Spoustu věcí si totiž navzájem neřeknou – moc hraju gamesy, děláš toho pro mě moc. Jsou to věci, které chceme každý den říkat, ale ve vietnamských rodinách je těžké mluvit o citech. Myslíš na ně, ale není to na papíře, není to vyřčené. Když to posloucháš, je ti to líto. Ten kemp je feelingový. V životě máš spoustu starostí, ale neventiluješ to. Pro mě je to momentální únik z Prahy. Není tam wifi, není tam byznys svět. Když se vrátím, jsem vyrovnaná a vím, co chci.

Teď jsme čtyři holky a dva kluci, co se o Anthill staráme. I když na začátku jsme byli čtyři. Těch šest je optimálních, každý dělá to, v čem je dobrý. Dá se to pak zvládat i se školou a dalšími aktivitami.

Nguyen Anh Tuyet.

A co samotná příprava kavárny? Víte, co jste chtěli?
Bylo to celé frustrující a nehmatatelné. Měli jsme super vizi a myšlenku, ale chyběly nám peníze. Všichni říkali, že peníze nejsou důležité, ale realita byla jiná. Chtěli jsme nejdřív studentský cowork o 1000 m². Něco ve stylu kampusu v centru a propojovat lidi. Studenti spolu. Měli jsme to vymyšlené skvěle. Našli jsme starou tiskárnu. Chtěli jsme, aby se v zadní části lidé bavili, aby tam bylo alternativní sezení. Měli jsme to vybombený.

Jenže pak nastal reality check a nakonec jsme na Americké 39, kde máme zatím dvě místnosti, jednu knihovnu, kde se dá učit a pracovat. Pak máme útulný prostor ve spodním patře, který může sloužit jak k přednáškám a eventům, tak ale na pokec a chill. Studentský život v centru, nebo obecně v metropolích, je problém. Kampusy jsou mimo město, mladí lidé žijí ve své bublině ve svých bytech. Studentská léta by měla být nejlepší léta v životě, tak proč toho nevyužít? Tuhle myšlenku potkávání jsme chtěli převést sem, vytvořit mraveniště a posunout komunitní centrum pro studenty na jinou rovinu. Kroužky ze střední upadají, na vejšce máš jiné zájmy, nezkoušíš věci mimo. Člověk se mění. Máme akci, která se jmenuje Where is you. Řekneme jen čas a místo, kam mají lidé dorazit. Neví, co se bude dít. Jako první jsme měli dance workshop. Prošli jsme tanečními, ale kdo se dnes učí moderní tance?

Další byl scavanger hunt – hledání pokladů po Praze. Žijeme v Praze, ale neznáme ji. Tak jsme vymysleli akci, kde týmy dostávaly indicie k nalezení pokladu. Tím byla grilovačka ve Stromovce. Vietnamci chodí pozdě, takže skupinky se promíchaly a lidé se seznámili. Anthill je takový. Podporuje lidi, aby dělali, co je baví.

Tenhle model pochází z Anglie, kde dobře fungují komunity. Myslím, že to může běžet i v České republice. Spolek je vietnamský, ale cílíme i na české kamarády. Češi jsou čím dál tím víc otevřenější. Má to potenciál a někde to začít musí.

A co tvůj příběh? Kdo jsi a kde jsi se tu vzala?
Narodila jsem se v Plzni, vyrůstala jsem do 6 let v Domažlicích, kde jsem bydlela u české maminky Evy. S pravými rodiči jsem byla jen o víkendu. Naši nechtěli, abychom vyrůstali v malém městě, proto, když začala škola od pondělí do pátku, jsem bydlela v Dobřanech v jiné české rodině a chodila do školy do Plzně. Kolem 12-13 let se celá rodina přestěhovala do Plzně. Pak jsem začala žít s rodiči a objevovat vietnamskou komunitu. Chodili jsme hodně na oslavy. Pro mě to bylo utrpení, neznala jsem se s dětmi a naši mi nevysvětlili, co to bylo za oslavy. Rodiče byli aktivní a právě podobné akce často pořádali. Bylo přirozené, že jsem jim pomáhala. Nejdřív jsme umývala ovoce, pak potřebovali nějaké kulturní vystoupení. Nejdřív múa (pozn. tradiční tancování) a pak MC (pozn. moderování).

Tak jsem se pomalu dostávala k pořádání kulturních akcí pro druhé a bavilo mě to. Rok 2013 byl nejlepším rokem v mém životě. Byla jsem na desátém Trai He (pozn. letní tábor ve Vietnamu pro vietnamské děti žijící v zahraničí). Tehdy se sjelo hodně českých Vietnamců. Skamarádili jsme se. Když jsem pak přišla do Prahy, bylo to jednodušší, protože jsem tu už díky tomu někoho znala. V tomtéž roce mi napsal kamarád, že pro mě má místo v Evropském parlamentu mládeže. Musela jsem do tří hodin napsat motivační dopis, abych se mohla účastnit. Nevěděla jsem, do čeho jdu, ale dostala jsem se. Po určité době jsem se angažovala více, pořádala akce, starala se o finance organizace, a také o komunikaci s partnery.

Chvíli jsem byla i místopředsedkyní pro finance spolku – byla jsem i díky tomu v Gruzii, komunikovala v angličtině a zjistila, že tahle část světa je zajímavá. Naši měli zkreslené představy o Gruzii. Vzdělala jsem tedy i naše. Boříš hranice i rodičům. Jinak miluju cestování a studené moře. Chci se vrátit do Skandinávie.

Odmalička mě formují lidé starší, než jsem já. Ťapkám za nimi, abych je stíhala.

A povinná otázka. Cítíš se být víc Češkou, nebo Vietnamkou?
Kdyby ses mě zeptala před deseti lety, kdy jsem měla dost českých kamarádů, řekla bych ti, že jsem byla víc Češka s vietnamskou příchutí. Dnes mám víc vietnamských kamarádů. Občas mi to ujede a řeknu slova ve vietnamštině. Nepatřím asi nikam. Jsem tak padesát na padesát. Kdybych byla ve Vietnamu, asi by mě žádný muž nezvládl kvůli mému mindsetu a cestování.

Typicky česká taky nejsem. Spousta mých českých kamarádů chodí do hospod, kde si povídají, ale já nerada sedím po hospodách. Doma mě vedli k tomu být neustále v pohybu. Když sedíš, máš moc volného času. Možná to mysleli spíš z hlediska byznysu – že ti utíkají peníze. Čas využívám jinde. Jsem aktivnější, místo vysedávání můžu na něčem makat.

Umíš se vůbec zastavit?
Občas cítím, že hořím, že nestíhám, že jsem si toho vzala moc. Pak nastává něco, čemu s kamarádkou říkáme Burrito time. Uzavřu se, nic nedělám, koukám na seriály, třeba Game of Thrones, Suits, odříznu se od světa. Jsem ale hodně sociální člověk, takže když mi lidé chybí, chodím na výstavy a přednášky. Nemusím moc mluvit a stále jsem mezi lidmi. Ráda čtu. Čtu Kunderu. Bavil mě Kite Runner. Přečtu si ho na podzim, až to bude depresivní. Jinak moc ráda jím. Objevuju jídla a pražské podniky.

Co by se Češi měli o vietnamské kultuře dozvědět?
Vietnamci se skrývají za úsměvem. Skrývá se tam trápení, potlačované emoce. Je třeba pak pochopit, co je vietnamská zdvořilost. Často řeknou věci, které si nemyslí.