“Tak já vařit umím, že jo...”, pronáší asi každý chlapec a muž z mého okolí. “A ty vaříš?”
“No...”
Naši si stěžují, že neumím vařit vietnamská jídla. Ale kdež. Neudělám sice ten famózní kaprobůček, který umí připravit jen a jen naši, ale když mi dáte do ruky kdejakou vietnamskou zeleninu, umím ji zpracovat (tak ten základ je jednoduchý – buď ji orestujete na cibuli a česneku a přidáte rybí vomáčku nebo ji hodíte do vroucího vývaru a “nějak vokořeníte”).
Na vietnamské kuchyni se mi líbí jednoduchý základ – rejže, zelenina a maso – který si každý ochucuje podle sebe. Miluju, když přijedu domů a naši mi uvaří rejži, orestují zeleninu a podusí bůček. Nebo když taťka dělá domácí pho bez glutamátu (u nás totiž v kuchyni vládne tatínek).
Maminka mě vždycky vedla k tomu, abych vařila jako kdybych si měla otevřít ze dne na den restauraci, ale podle toho, co mi vyskakuje na instáči za foodporn fotky od mužských kamarádů a v okolí za kuchtíky, asi mám dost co dohánět.
#laskaprochazizaludkem
Do Thu TrangPatří ke generaci Vietnamců v Česku, kteří každodenně porovnávají rozdíly - ty kulturní i generační. Narodila se ve Vietnamu. Do Česka přicestovala s rodinou jako pětiletá a dlouhou dobu vyrůstala v české rodině. Na střední škole chtěla být diplomatkou, potom ale vystudovala Marketing a PR a Česko-německá studia na Karlově univerzitě. Sama o sobě píše, že se pohybuje kolem marketingu, startupů, copywritingu a IT. O svém životě v Česku píše na blogu Asijatka.cz. Je svobodná, bezdětná, má české a vietnamské občanství. |
