Dívám se na naše matky, tety a známé, na jejich zestárlé tváře a pohltí mě úzkost, pochopení, dojetí a vděk.
Každá moje hádka s mamkou, každé moje naštvání z keců, které na mě tety kdy měly, se v téhle chvíli rozpouští. Kajícně si klepu na hlavu. Dívám se s obdivem na ženy, které bez znalosti jazyka a prostředí odjely do cizí země a celý svůj život vložily do rukou těch, kteří se v cizím prostředí vyznali lépe.
Manžel, známý – překladatel, ti zkušenější z komunity nebo později jejich vlastní děti, které se naučily jazyk. Jsou závislé na svém nejbližším okolí. Vše, co chtějí udělat, závisí na tom, jak kdo v jejich okolí umí česky nebo je schopný něco zařídit. Nikdo je v životě neučil, aby žily i pro sebe. Neznají nic jiného než starost a péči o druhé, byť to někdy ukazují a komunikují podivným a někdy neurvalým způsobem (jak jste si mohli přečíst v minulém článku).
  |
Dívám se na ty ženy, jejichž životním posláním (dobrovolným?) bylo se postarat o rodinu a manžela. Matky, které potlačily vlastní potřeby, aby zajistily svým dětem lepší život. Ženy, které strávily většinu času na tržnici, které vydržely podvádění svých mužů, gamblerství, domácí násilí, strach z nedostatku prostředků. Ženy, které v životě víc daly, než dostaly.
Do Thu TrangPatří ke generaci Vietnamců v Česku, kteří každodenně porovnávají rozdíly - ty kulturní i generační. Narodila se ve Vietnamu. Do Česka přicestovala s rodinou jako pětiletá a dlouhou dobu vyrůstala v české rodině. Na střední škole chtěla být diplomatkou, potom ale vystudovala Marketing a PR a Česko-německá studia na Karlově univerzitě. Sama o sobě píše, že se pohybuje kolem marketingu, startupů, copywritingu a IT. O svém životě v Česku píše na blogu Asijatka.cz. Je svobodná, bezdětná, má české a vietnamské občanství. |
