26. září 2017 9:08 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Bavil by mě svět bez mužů, říkala herečka Květa Fialová

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
Květa Fialová (2004). | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Květa Fialová (2004). | foto: MAFRA

V úterý 26. září zemřela po dlouhé nemoci herečka Květa Fialová, bylo jí 88 let. Server Lidovky.cz přináší velký rozhovor, který Fialová poskytla magazínu Pátek Lidových novin 2. května 2003. Rozhovor vedla Alena Plavcová.

Sedí v Charónově loďce a libuje si, že už má mládí za sebou. Líbilo by se jí žít bez mužů, ale feministky ráda nemá. Politici jí připadají jako Sněhové královny a rozhovory jsou jí prý úplně jedno.

Arizonská pěnice Tornádo Lou (dnes 74) přišla do klubu Divadla U Hasičů v černokněžnickém kabátku pomalovaném tajemnými symboly, s kápí na zádech. Chvíli hledala v kabele „hrabličky“ (hřeben), drobátko se přičísla (“ale člověk se nesmí moc pydlíkovat, radši jsem jak pažitka v záhoně“). Působila trochu jako bytost z jiného světa, která životem prochází s orientálním pozdravem: „Ať jsou všechny bytosti šťastné!“ A líbezně se usmívala, i když mluvila například o sebevraždě.

LN: Jaké se vám zdají sny? Spíš hezké, nebo úzkostné?
Většinou horory. I když ne každej den, proboha! Často se mi zdá o smrti. Buď že já jsem někoho zabila, přišlo se na to a jdou pro mě. Ale velice často se mi taky zdává sen, že stojím ve frontě, vepředu je lékař v bílým plášti a každýmu, kdo přijde na řadu, propíchne srdce. Hází naše těla na takový hromady, duše už je mimo. Pak musíme zpátky do těla. Cítím, jak je nepříjemný lézt do těch ztuhlých rukou. A pak musím znovu do fronty.

LN: Neděláte si legraci? Máte pověst pozitivně naladěného člověka, kterého nic nerozhází. A v noci taková hrůza?
Jako že si to vymejšlím? Ne, já jsem při tom dokonce ze spaní křičela. Ale taky se mi někdy zdají krásný barevný sny o přírodě a zvířátkách.

LN: Už několik desetiletí říkáte novinářům, že nenávidíte politiku, sport a sex a milujete svoje stáří. Můžeme to trochu rozebrat? Vám opravdu nevadí, že hůř vidíte, máte horší paměť, ochabuje vám kůže...?
Tak právě ta kůže se mi strašně líbí (odhrnuje si rukáv a předvádí čtyřiasedmdesátiletou ruku). Víte, dřív ta pleť vypadala, jako když pletete hladce. A teď je to, jako když háčkujete dlouhý sloupky. Já to miluju, že mám ruce jako stará krůta.

LN: Není to jenom taková zábavná póza? A neříkáte to jenom proto, že s tím stejně nejde nic dělat?
Já myslím, že ne, mě to opravdu potěšuje. A sedět v té Charónově loďce, jako už sedím já, je skutečně osvobozující. Rozhlížíte se kolem sebe a už po ničem netoužíte. Když je člověk mladej, myslí jenom na sebe a stará se většinou hlavně o blbosti, například jak vypadá. Samozřejmě, že se dneska umeju a učešu, ale jinak se sebou neprovozuju žádný úpravný taškařice. Když člověk zestárne, je to trochu, jako by už nebyl, už se skoro nevnímá. Skoro všecko už je jenom kolem něho, jestli mi rozumíte.

LN: Když je stáří tak skvělé, tak proč si potom tolik starých lidí stěžuje?
Mně hodně starých lidí říká: „Děkujeme, že nás učíte stárnout.“ Ono to ale není jenom v tom, že se člověk dožije stáří ve zdraví. Podívejte, já měla pár infarktů, mám by-pass, na čas jsem dokonce oslepla na jedno oko. Ale to všecko ke stáří patří, s tím musíte počítat. Tělo je jenom takový traktor na duši, není zas tak důležitý.

LN: Nejste náhodou ráda stará taky proto, že se bojíte toho virtuálního světa 21. století?
O tom já vůbec nepřemýšlím, já žiju vlastně v roce 1900 a možná ještě dřív. Protože se říká, že kdo nežil před rokem 1900, nepoznal slasti života. Mně to takhle vyhovuje, do mého světa nezasahuje technika, ani žádná strana nebo vláda. (vtom zazvoní mobil). Můžu? (Mačká postupně několik tlačítek, hovor se jí ale nepodaří přijmout.) Já to neumím... Umím jenom zmáčknout devítku a to je moje dcera Zuzanka.

LN: Setkala jste se vy osobně s nějakou urážlivou poznámkou kvůli svému věku?
Já jsem úplně šťastná, když něco takovýho slyším. Například, a to už bude tak deset let, jsem šla z divadla a proti mně dva kluci. A jeden říkal: „Hele, vole, herečka!“ Přešli mě a já slyším: „Dyť už jí parte čumí z kapsy.“ To je přece pěknej vtip, ne? Úplně roztomilej. Já se z toho raduju. Znáte přece moje heslo: Čím hůř, tím líp? Trápení totiž obohacuje duši.

LN: Nemáte prý ráda politiku. Co vám na ní vadí?
Já jsem si vždycky myslela, že politik se obětuje pro stát. A zatím zjišťuju, že je to naopak, že u nás většinou stát obětují politici pro sebe. To mi asi vadí nejvíc. A taky si myslím, i když samozřejmě nehoruju pro vládu jedné strany, že ty hádky našich stran, na to by se měli ti pánové scházet někde v hospodě, a ne v parlamentu. A že je škoda, že prezidentem u nás není třeba dalajláma nebo nějaká jiná etická, duchovní osobnost se sociálním cítěním, která by pomáhala těm nejpotřebnějším.

LN: Bylo by to lepší, kdyby tu vládly ženy? Líbilo by se vám žít v matriarchátu?
Možná by nastaly něžnější poměry. Protože chlapi... vy jistě prominete (obrací se na fotografa), můžou za všechny války, prostě se baví takovými věcmi. Ale ženy rodí děti, a tak nechtějí, aby je někdo zabíjel. Taky nemají tolik času, protože vaří, perou, starají se o děti a o ty chlapy, co dělají bordel. Možná by ale spoustu věcí mohla vyřešit farmacie, pilulky jsou přece už dneska na kdeco. Tak proč by nemohly být léky na soucit a na lásku? Zloděj by si řek: Dneska mám chuť krást. Šup - tři prášky sežer! A přešlo by ho to.

LN: Velkou část svého života jste prožila za komunistů. Jak vnímáte změny, které se tu staly?
Já nikdy nepropadla euforii z komunismu, i když chápu, že to někdo mohl myslet i v dobrým. Všichni komunisti nebyli zločinci. Myslím, že tomu upřímně uvěřili i v Rusku, kde byla bída, hladomor. Ale já tomu nikdy neuvěřila, byla jsem dobře informovaná, protože moje maminka žila 18 let v Rusku. Takže ona přesně věděla, co komunismus obnáší, a mluvila s námi o tom. Vy asi neznáte hru Kremelský orloj? To je taková hra o Leninovi, kde Lenin mimo jiné říká: „Komunismus postavíme z těch cihel, které nám tu zanechal kapitalismus.“ A já, jak se tak koukám na naše lidi na těch vysokých postech, si někdy říkám: Kapitalismus postavíme z těch cihel, který nám tu zanechal komunismus. 

Květa Fialová představuje knihy o sobě (2006).
Ikonická Tornádo Lou.

LN: Prý z lidí cítíte, co jsou zač, jejich dobrou nebo špatnou auru. Vnímáte takové vyzařování i z našich politiků?
No samozřejmě (tváří se udiveně, že se na to vůbec můžu ptát).

LN: Kdo z nich má nebezpečnou auru?
To tady nebudu hlásat, ale někteří z nich jsou jako Sněhové královny.

LN: Jak to myslíte?
Sněhová královna proměňovala lidi v led. Politici, o kterých mluvím, vnímají jenom svoji existenci a nevydávají žádný cit.

LN: Nikdo z nich podle vás nevyzařuje nic pozitivního?
Bližší jsou mi ti sociálně cítící. Já jsem nedávno slyšela takovou teorii, která mě úplně zděsila. Že vy když vyděláte deset tisíc a odvedete poctivě státu daň, tak to pro něj nemá skoro žádnej efekt. Finančně ten stát moc nezajímáte, zvlášť když máte třeba tři děti. Ale když někdo vydělá sto milionů, i když je zločinec a třeba je i nakrad a ani nezaplatí celou daň, i tak to bude pro stát veliká a zajímavá hromada. Takže státu jsou milejší takovíhle lidi! A nejhorší je, že to tak v praxi opravdu vypadá.

LN: Co si myslíte o válce v Iráku?
Četla jsem kdysi dalajlámův životopis. V 52. roce, když ho okupovali Číňané, napsal Americe, jestli by mu pomohli. Nic se nestalo. My jsme desetiletí žili pod sovětskou diktaturou, a taky nezakročili. Ani v Tibetu, ani u nás ale není nafta.

LN: Vy nemáte strach z terorismu?
Podívejte se, já osobně za sebe nemám z ničeho strach. Věřím v osud a že všecko bude tak, jak on to bude chtít. Ale samozřejmě se děsím, že se zabíjejí lidi. Já jsem se snažila vzdělat se o různých náboženstvích. Všechna vypadají na pohled tak mírumilovně, krásně. Ale pak to holt dělají lidi a hned zavedou heslo: Kdo nejde s námi, jde proti nám. I jehovisti, kteří jsou v podstatě neškodní, říkají, že kdo nepůjde s nimi, propadne peklu nebo čemu.

LN: Když začal konflikt v Iráku, někteří se obávali, že to bude začátek třetí světové války. Měla jste i vy takovýhle pocit?
No tak já ho mám ještě pořád. Protože si myslím, že to neskončilo ani z jedné strany.

LN: Někteří lidé považují prezidenta Bushe za mírotvůrce, jiní skoro za ďábla. Co vy?
Víte, oni jsou pyšní na obou stranách. Bush si myslí, že je prezident osvoboditel a že největší demokracie je v Americe. Ale ta americká osvoboditelská role, ta jejich demokracie... Hodně jsem třeba četla o válce ve Vietnamu. Mladí muži, když jsou v euforii, jsou schopni zabíjet a znásilňovat. Ale když se pak vrátili domů, hodně z těch vietnamských veteránů spáchalo sebevraždu, protože si to zřejmě všecko zpětně uvědomili. 

LN: Máte ráda americké filmy?
Nedívám se na to, většinou jsou to povrchní příběhy. Teď ale nemluvím o těch pár opravdu kvalitních amerických filmech. Už ti herci jsou tak nějak podivní, mají ty plastiky, stejný účesy, stejně dokonalé zuby, stejně se usmívaj a chlapi jsou všichni stejně urostlí. A na konci to má nějakej happy end. Já jsem v Americe nikdy nebyla, jenom hodně čtu. A vím, že když je dobrej americkej román, tak autor je většinou emigrant, ruskej, polskej, maďarskej..., zpravidla žid - pak je to dobré čtení.

LN: Co vám vadí na sportu?
Já totiž nemám ráda zvuky a při sportu se hodně hlučí. Můj muž se kouká na sportovní přenosy, a když tam křičej gól nebo něco takovýho, je to pro mě hodně nepříjemný. To mi v domácnosti vadí. Já jsem si ještě v životě nepustila rádio. A když už si pustím televizi, tak bez zvuku. Taky mi vadí, že už je zase ze sportu byznys. Něco jinýho jsou ale paralympionici, ti mě dojímají.

LN: Vám se ani nelíbí pohled na urostlého sportovce, jako je třeba Roman Šebrle?
Když já nevím, kdo je Šebrle... A kdo je to?

LN: Jeden náš desetibojař.
Nevím, nevím, já to neznám, víte.

LN: Působíte tak étericky, netělesně. Vaříte někdy svému muži něco tak neslušně přízemního, jako je vepřo-knedlo-zelo?
Vařím pořád, každej den vařím. Dneska jsem sobě dělala lilek k obědu, taky sním někdy maso, ale radši mám zeleninu. On šel nakoupit a já mu říkala: „Hele, kup mi vepřový maso, udělám ti to na paprice.“ No tak přines hovězí. Mužský všecko spletou, jsou mírně nepoužitelný. Tak jsem vařila guláš a knedlíky, protože zítra ráno jdu do Prima jízdy, tak aby to už měl na zejtřek.

LN: Říkáte, že nenávidíte sex. To máte odjakživa?
Myslím, že ano. Ten můj příběh asi znáte, jak mě, když mi bylo patnáct, znásilnili dva Rusové s pistolí u hlavy...

LN: Takže od té doby jste na muže zanevřela?
Od té doby. Jako mladá jsem se samozřejmě zamilovávala. A myslívala jsem si, že muži a ženy jsou stejné bytosti. Ale zjistila jsem, mně je tak trapný, že je tady s náma heterosexuál (podívá se směrem k fotografovi), že to není pravda. Chlap, když dosáhne svého, tak tím to pro něj končí. Kdežto pro babu to teprve začíná. A ženská miluje vždycky spíš poeticky. Takže když jsem to zjistila, začala jsem se radši přátelit s dámama nebo se čtyřprocentními muži. 

LN: A neměla jste prostě smůlu na milence?
Já jich právě ani tolik neměla, tím to zřejmě nebylo.

LN: Proč jste se tedy s takovým názorem na muže dvakrát vdala? A jak to, že jste se svým druhým mužem vydržela 46 let?
No protože je hrozně hodnej a tolerantní a vycházíme spolu velice dobře. A samozřejmě mám i dceru, člověk se přemůže a vydrží všecko. Ale já byla vlastně vdaná ještě jednou, můj úplně první manžel byl Ferda Mravenec. Když mi bylo tak osm devět let a vyšla ta Sekorova knížka, byl to můj idol. A moje hodná maminka mi ho ušila. My byli tenkrát se sestrou v klášterní škole. Jednou jsme vlezly s holkama do kaple, já si dala na hlavu lajntuch, no a provdaly mě za Ferdu Mravence. Pak na to přišly řádové sestřičky, byl velkej malér, protože jsme prý znesvětily kapli. Manžela mi zabavily.

LN:  Co byste byla dělala, kdyby se vám narodil syn?
Nevím, já jsem si hodně přála dceru. A moje dcera má taky dceru, moje maminka měla dvě dcery, tak je to tak jako v pořádku.

LN: Vás by bavil svět bez mužů?
(rezolutně) No jistě! Ale bez zvířat ne. 

Herečka Květa Fialová

LN: Nebyla by to bez mužů nuda?
Ne. Oni, až na výjimky, jako jsou geniální malíři, lékaři a tak, ničí svět. Já myslím, že Pánbůh dělal muže jako prvního...

LN: ... takže nevyzkoušený prototyp?
No. A teprve pak přišly na řadu baby. A to už to uměl.

LN: Z vás musí mít feministky radost. Považujete se za feministku?
Ne, to vůbec ne. To mě nikdy nenapadlo. A nelíbí se mi, že jsou agresivní. Já nemám ráda agresivitu.

LN: Když jste už tak o všem informovaná, překvapí vás vůbec ještě někdy něco?
(dlouho mlčí) Ano. Třeba to, že muži mají teď ve zvyku opouštět ženy s dětma. Já vždycky říkám, že když už je mužskej kurevník, tak musí být bohatej, aby se postaral o ženu a děti, který opouští.

LN: Překvapilo vás, že se nedávno několik mladých Čechů upálilo?
Co vy víte, co ten člověk najednou pocítí. Někdo může propadnout nějaké zvláštní teorii, třeba že mezi námi už žijí „vesmírní lidé“. Já to dobře znám, protože jako mladá jsem byla mnohokrát velice nešťastná. A když jste nešťastná a nemáte peníze, abyste odjela na druhý konec světa a začala tam nový život, tak jediná možnost je pak spáchat sebevraždu.

LN: Mluvíte o tom tak strašně věcně. Vás to někdy napadlo?
X-krát v mládí. Opravdu. Ale jen když jsem byla hodně mladá. Jakmile tady na tom světě už člověk něco má, děti, ale stačí taky pes, tak to citové pouto vás tu udrží. Ale teď jsem naprosto smířená, někdy se dokonce těším. Olinka Havlová s Vašíkem bydlívali blízko nás, přes zahradu, a Olga mi jednou, ještě v hluboký totalitě, půjčila knihu Život po životě. Já z ní byla tak nadšená, že bych se tam byla klidně hned vydala. Ale to už jsem měla Zuzanku a Zuzka se toho bála, já jí to vyprávěla. Já s gustem žiju a s gustem i umřu.

LN: Řekla jste v jednom rozhovoru takovou zvláštní věc, že „oběť je vždycky vinna“. Jak tomu mám rozumět?
Já jsem vinna! Když vy mě okradete, tak já jsem tím vinna.

LN: Že jste mě neodhadla?
Ano. Že jsem kráva.

LN: Myslíte, že jste tehdy, v pětačtyřicátém, mohla i za to znásilnění?
No tak... v podstatě vůbec jsem za to nemohla. Ale bylo mi patnáct a byla to moje neinformovanost. Kdybych byla někam utekla... Ale nenapadne vás taková věc. Bylo to opravdu strašný.

LN: Co vám řekla maminka, když jste se jí s tím svěřila?
Plakala. Tatínek taky... Co mohli dělat? Zemí šla armáda a byl konec války.

LN: Když mluvíme o vaší mamince, je pravda, že ji kdysi na Slovensku nařkli z čarodějnictví?
To bylo v Paludze, my jsme tam přišli v roce 48 a tam byl úplný středověk, ani autobus tam ještě nejezdil. Moje maminka malovala veliký mediální obrazy, různý tajemný bytosti. Ti vesničani nic takového v životě neviděli. A když jim krávy málo dojily, tak nařkli maminku, že v noci skočí kravám na vemena, vysaje jim mlíko, přijde domů, vyvrhne to a stluče z toho máslo. Dokonce to přijeli řešit z národního výboru z Mikuláše, ale pak to nechali být.

LN: Podědila jste po mamince nějaké zvláštní schopnosti?
Měla jsem jeden čas takovou schopnost, že mi ruka sama psala texty, například mi v 68. napsala, že to bude trvat přesně dvacet let. Tak jsem věděla, že to nebude na věky a byla jsem klidná. Ale když jsem porodila Zuzanku, ta schopnost mě přešla.

LN: Máte předtuchy, co se stane v budoucnu?
Mně se stává, že mi z ničehož nic naskočí určitá situace, a tak vím dopředu, co se udá. Ale když na to úpěnlivě myslím, aniž by mi to přišlo samo, tak to ovlivním svým chtěním a už to nemusí být pravda.

LN: Dala jste už desítky rozhovorů. Je něco, co vám připadá důležité, ale nikdo se vás na to ještě nezeptal?
Víte, mně je to úplně jedno. Není to trapný, že jsem to řekla? (zatváří se polekaně) Nechci se vás dotknout, ale já ty rozhovory dávám ze sociálních důvodů. Jak byste se vy novináři uživili, kdyby vás všichni odmítali? Proč si to dítě (míní fotografa, otce čtyř dětí) přidělává práci? Tolikrát fotit starou bábu! A ještě o něm, o heterákovi, tak ošklivě mluvím...

LN: Od svých šestnácti si píšete deník. Bude to jednou bestseller?
Ne, to ne, to jsou jen velice komunální věci. Já píšu třeba: Vstávala jsem v tolik, vařila jsem, přišla za mnou kamarádka, pak jsem šla hrát... Takový obyčejnosti. No a taky si tam namaluju sluníčko, nebo že prší a napíšu si, kolik dní už jsem se svým mužem. Dneska jsem si zaznamenala, že jsem s ním šestnáct tisíc jedenáct dní.

Květa Fialová
  • 1Diskuse




Najdete na Lidovky.cz