Dějinný paradox bitvy u Zborova, od jejíhož zahájení je to dnes právě sto let, lze asi nejlépe ukázat na životních příbězích dvou českých mladíků, kteří se střetnutí účastnili. Tomu staršímu bylo v té době jednadvacet let. Pocházel z větší selské rodiny, vystudoval hospodářskou školu a v roce 1913 po smrti nevlastního otce převzal rodinné hospodářství. Ze statku byl v březnu 1915 odveden na vojnu a spolu s 81. pěším plukem poslán na ruskou frontu. V září téhož roku se mu podařilo přeběhnout, několik měsíců pobýval v zajateckém táboře a v roce 1916 vstoupil do československých legií – dobrovolnického vojska, jehož základy tvořili Češi žijící v Rusku.
Tomáš Garrigue Masaryk a jeho válečné námluvy se Spojenci |
Druhý mladík byl o rok mladší a pocházel z mnohem horšího sociálního prostředí. Jeho matka byla posluhovačka, otce nepoznal, od útlého věku jej vychovávali příbuzní. Od dvanácti let se ve Vídni u svého strýce učil truhlářskému řemeslu. Odveden byl v dubnu 1915 av prosinci téhož roku se dostal na východní frontu jako příslušník prvního pevnostního dělostřeleckého pluku. V bojích si vedl velmi chrabře: již v dubnu 1916 byl povýšen na svobodníka a o dva měsíce později vyznamenán stříbrnou medailí druhé třídy Za statečnost. V září pak byl povýšen dokonce na desátníka.
V bitvě u Zborova stáli proti sobě. Oba měli štěstí – přežili. Mladší, který bojoval za císaře pána, byl lehce zraněn do pravého bérce, což mu vyneslo vyznamenání záslužným křížem na stuze. Na svá vojenská vyznamenání v rakousko-uherské uniformě byl později tak hrdý, že si je nechal ještě v roce 1945 nostrifikovat. Starší zase službou v legiích zahájil svou úspěšnou vojenskou kariéru. V červenci 1917 mohl jeden druhého klidně zastřelit, ale později spolu spíše spolupracovali. Oba to dotáhli hodně vysoko, ba úplně nejvýše. Ten mladší se stal československým prezidentem v roce 1948 a ten starší o dvacet let později.
Nečekaný úspěch
Bitva, v níž po sobě stříleli Klement Gottwald s Ludvíkem Svobodou, se stala legendou hned po svém skončení. V kontextu války na východní frontě šlo však o bezvýznamnou šarvátku, která jiným historikům než českým nestojí většinou ani za zmínku.
Bitva u Zborova byla součástí takzvané Kerenského ofenzivy, kterou se vláda vzešlá z únorové revoluce snažila pozvednout demoralizovanou a rozkládající se ruskou armádu. Jednotky československých (z více než 90 procent českých) dobrovolníků, které plnily doposud hlavně výzvědnou činnost u různých útvarů ruské armády, tu dostaly poprvé šanci bojovat pohromadě. V týdnech před útokem byli soustředěni do střelecké brigády sestávající ze tří pluků; dohromady šlo asi o tři a půl tisíce mužů. Brigádě i jednotlivým plukům veleli ruští důstojníci, čeští velitelé se uplatňovali až od úrovně rot a praporů. Legionářům chyběl výcvik i těžké zbraně, část z nich navíc měla ještě zimní výstroj sestávající z beranic, polokožichů a plstěných bot. Z těchto důvodů se ruské velení rozhodlo československé dobrovolníky použít na vedlejším úseku fronty, jejich cílem bylo dobýt bezejmennou kótu 392 ležící poblíž významnějšího vrchu Mogila (kóta 394 dva kilometry západně od městečka Zborov). Tu měly vzít ztečí čtvrtá a šestá finská střelecká divize (nazvané tak nikoli podle národnosti vojáků, ale původní dislokace).
Proti nim stály 35. plzeňský a 75. jindřichohradecký pluk, z nichž první byl tvořen Čechy z 61 a druhý dokonce z 82 procent. Ironií osudu také velitel 19 .divize, jejíž byly tyto pluky součástí, byl polní podmaršálek Eduard Böltz – jeden z mála Čechů v nejvyšších patrech rakousko-uherské armády.
Legionáři dokázali ze svého handicapu udělat přednost. Na tři velmi dobře vybudovaná obranná pásma rakousko-uherské armády útočili v malých skupinkách, tak jak byli zvyklí z průzkumných nájezdů. Tyto malé oddíly dokázaly bojovat samostatně a hlavně improvizovat. Není divu, že císařští vojáci měli dojem, že na ně útočí elitní jednotky, které prošly speciálním výcvikem. Útok pozemních jednotek byl velmi rychlý: začal po deváté ráno, za hodinu padlo první rakousko-uherské obranné pásmo, v 11 hodin druhé i s kótou 392. Díky soustředěnému úsilí legionářů a ruských vojáků z finských divizí byla ve dvě hodiny navzdory úporné obraně obklíčených rakouských jednotek dobyta i Mogila. Na jiném úseku fronty se navíc legionářům podařil nečekaný průlom spojený s obsazením části posledního obranného pásma nepřítele. S takovým úspěchem však nikdo nepočítal, takže ruské velení nedokázalo na místo přesunout další síly, naopak německým záložním oddílům se podařilo průlom zahradit.
