26. června 2019 5:27 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

BRETT: Jak jsme jeli do Prahy zažít cirkus

Ondřej Brett | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Ondřej Brett | foto: Archiv Ondřeje Bretta

Při hodinách akrobacie jsme se často točili okolo Cirque du Soleil. Byli jsme „kolegové“. Teoreticky (při gaučovém sledování záznamu jejich vystoupení v suterénním kamrlíku našeho pana profesora jsme všechno hravě chápali – od dynamiky přes techniku). Prakticky jsme byli kopyta, co neuměli ani kotrmelec (o pár lekcích pádů ze schodů, či pokusech o salto ani nemluvím). Když jsme se učili herecké facky na falešno, Kraus mi ji takovou natáhnul, že se mi snad ještě teď kýve jednička.

Červen 2019. Praha. Vystoupení Cirque du Soleil. Avatar. Naživo! Už v lednu jsme se tak mocně domáhali vstupenek, že kvůli nám málem spadl portál O2 Arény a když jsme s Majdou v březnu zašli za naší tajemnicí divadla se žádankou o uvolnění na daný den, už jich tam měla takový štos od ostatních kolegů, že jsme to začali brát jako hromadný divadelní workshop (jen nikdo z nás neměl koule na to, aby poprosil pana ředitele o proplacení „pracovní cesty“).

Ondřej Brett
Ondřej Brett

Ráno jsme nasedli do žlutého vlaku, uvelebili se v kupé a k snídani si bonvivánsky poručili kávu, croissant, za dva za tři koláče, sushi a sušené maso (nebudeme se přeci žinýrovat, jedeme na výlet). Naše gurmánství dosáhlo takových rozměrů, že už nám Majda v České Třebové musela na další kolo objednávek půjčit pár drobných a v Pardubicích jsme si rozepínali knoflíky u kalhot. V Praze jsme vypadli na perón, dokouleli se do metra a v něm mě přepadly ne kapsáři, ale zažívací problémy. Myslím, že úprk z podzemí krtka na toaletu jednoho nejmenovaného nákupního centra vedle O2 Arény byl výkon srovnatelný s výkonem člena Cirque du Soleil. Takže já už zážitek mám.

Ondřej Brett

Narodil se v roce 1987 v České Lípě, v takové malé vesničce u Jablonného v Podještědí. V roce 2006 nastoupil na JAMU, obor činoherní herectví (z dob studií si odnáší největší životní přátelství). Po ukončení studia a roce v šumperském divadle zakotvil v ostravském Divadle Petra Bezruče, kde zatím ztvárnil okolo 30 rolí. Hostuje na dalších ostravských scénách a spolupracuje s Českou televizí a Českým rozhlasem.

Před Arénou jsme zjistili, že dané umělce nechce vidět jen většina Divadla Petra Bezruče, ale snad celá Praha a půlka středních Čech k tomu. Po hodinové tlačenici a hysterické scéně u bezpečnostního rámu (Bury si z batohu zapomněl vyndat rybičku a nemohli jsme obsluze vysvětlit, že nejsme teroristi) jsme se ocitli uvnitř.

Světácky jsme dokráčeli k uvaděčce v přízemí a začali se ležérně tlačit do sálu. S pozdviženým obočím nás nasměrovala k eskalátorům. Když nás asi třetí stejně vyhlížející slečna (vypadá to, že na ně mají mustr jak pro letušky) posílala k asi třetím eskalátorům v asi třetím patře, pochopili jsme, že na nás nečeká sál, ale hala jak kráva a budeme vystoupení sledovat z nejhornějšího bidýlka jak diváci famfrpálu.

Vylezli jsme pod střechou a já si nepřidal jak na Pandoře, ale v Říši divů. Kolos. Tma. Projekce noční oblohy. Zima. Obrovská scéna. Svítící stromy. Moře. Rogala. Hodinky s vodotryskem (jedna věc z výčtu sem nepatří – hádejte která). Bohužel to byl asi jediný silný zážitek.

V 13:00 začalo samotné představení. Z reproduktorů se ozval anglický vypravěč a než jsem ho z té výšky objevil na place, zmizel. Pak začali z děr ve skalách vyskakovat modří mužíčci, kteří mi z té dálky připadali tak prťaví, že mi připomínali maximálně Šmouly. Po několika minutách běhání do kolečka se oddělilo trio hlavních postav, které běhalo dál. Běhalo a běhalo a běhalo. Až do pauzy.

O pauze zas všech snad dvacet tisíc diváků běželo ke stánkům s občerstvením. Jelikož nám od snídaně pěkně vyhládlo, byl čas postavit se do fronty, nad níž blikal nápis „pravá italská“. Po půl hodině (to už zas hlavní trio na jevišti asi běhalo) jsme za 250 Kč dostali dvě buchty se salsou a sýrem a jednu colu (nevím, jestli sloganem „pravá italská“ tedy mysleli koláč, či nápoj).

Druhá polovina trošku zachránila první. Hlavní hrdinové už utíkali z posledních sil (podle mě už měli v nohách půlmaraton) a na jevišti se tak mohli blýsknout i ostatní. Rojily se obrovské květiny, vodiči hráli s obrovskými stvůrami, paní zpěvačka to posílala „přes rampu“, že si málem utrhla hlasivky a dokonce jsme jednou zahlédli i vypravěče!

Po dvou hodinách se zhasnulo. Jedna děkovačka (venku už se tlačilo dalších dvacet tisíc nadšenců na další reprízu). A šmitec. I přes lehounké rozčarování jsme se shodli, že to vlastně zážitek byl! Přeci jen jsme naše „trochu slavnější kolegy“ viděli face to face (sice přes dalekohled, ale viděli). Ale upřímně řečeno nám chyběli dvě věci. Gargamel a akrobacie.

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!