5. února 2019 5:00 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

BRETT: Jak jsme v lednu letěli 2 241,9 kilometrů do ráje

Ondřej Brett | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Ondřej Brett | foto: Archiv Ondřeje Bretta

Mám námět jak „kráva“. Lednová dovolená v Madridu, místní čechokolumbijská rodina, let tam a zpátky, hlídání Edy, Muzeum del Prado, či státnická schůzka s Merklovou a Putinem (to je jedno, že byli voskoví). Leč, světe div se, nevím, jak začít. Nebudu fňukat nad tím, že se ztratila Múza a radši se dám do psaní.

Pauza - jdu na toaletu. 

V říjnu 2018 jsme se rozhodli, že v lednu 2019 vyrazíme do světa (jak jsem se zmiňoval minule, u Bezručů sprintovaly do finiše Transky, body, vteřiny a tím pádem se nám objevilo týdenní okénko volna). Španělsko. Madrid. Pan ředitel mi našel výhodné letenky (nechtěl se mě zbavit, protože mi sehnal i let nazpátek, to mě uklidnilo). Od zaplacení se ve mně uhnízdil stres. Co když neprovedeme online všechny kroky? Co když neodletíme? Co když odletíme a spadneme? Co když neprovedeme online všechny kroky na let zpátky? Co když neodletíme? Co když odletíme a spadneme?

Pauza – jdu pro sušenku. 

Ondřej Brett
Ondřej Brett

Vyjeli jsme z Ostravy do Prahy přes Jablonné v Podještědí. Ne, nejsme blázni, museli jsme odevzdat chlupatého vnuka babičce s dědou (ti už měli od října taky nervy – ne z letů, ale jak zvládnou na týden dva psy, z toho jednoho poďesa – hádejte, koho tím myslím).

Pauza – jdu se napít. 

Nadešel onen osudový den. Ve 4:00 budíček do mrazivého zasněženého rána (spíš ještě noci), dobalení drobností (stokrát jsme překontrolovali letenky a občanské průkazy – myslím, že má z toho Peterko tik), ve 4:40 sedáme do auta (kontrolujeme letenky a občanské průkazy) a máma se s námi řítí ku Praze jak Eliška Junková (pro neználky). V 6:00 metro, v 7:00 Letiště Václava Havla (opětovné překontrolování letenek a občanských průkazů – jestli Peterko neměl tik do této chvíle, teď už ho mít musí). Řítíme se k bezpečnostní kontrole, protože na místě se odbavují jen amatéři, sundáváme bundy, pásky, vytahujeme léky a dokonce se musíme i zout! Naštěstí jsme si vzali hodobóžové fusekle, přeci se letíme ukázat na západ. 

Ondřej Brett

Narodil se v roce 1987 v České Lípě, v takové malé vesničce u Jablonného v Podještědí. V roce 2006 nastoupil na JAMU, obor činoherní herectví (z dob studií si odnáší největší životní přátelství). Po ukončení studia a roce v šumperském divadle zakotvil v ostravském Divadle Petra Bezruče, kde zatím ztvárnil okolo 30 rolí. Hostuje na dalších ostravských scénách a spolupracuje s Českou televizí a Českým rozhlasem.

V 9:35 startuje letadlo společnosti Ryanair s námi na palubě (kamarád Sedláček nás pár dní před touto zásadní chvílí upozornil, že když jeho švagrová letěla s touto společností, hořel jim ve vzduchu motor – blbec). Zavírám oči a křečovitě držím sedadlo před sebou (snad jsem to nevzal i s vlasy paní na něm), tři hodiny a pět minut se modlím a ve 12:40 dosedáme v samém centru divokého Španělska. Uf.

Pauza – přijeli si pro rozbitou sušičku (o tom snad budu psát příště)

Pokud jsme byli zmatení v Praze na „Havlovi“, na Letišti Adolfa Suáreze jsme byli jak Alenka v říši divů (pro všechny tři slovenské čtenáře překlad – Alenka v krajině zázrakov). Hodinu jsme naháněli různé autobusy a lámanou angličtinou jsme se domáhali cesty do centra (na taxíka jsme mávnout nemohli - stávkovali). Po pár krušných chvílích (hodině a třiceti pěti minutách) a zpocených obou koutech jsme vystoupili na Cibeles. Někde tam bydlí nějaký Marcio a předá nám nějaké klíče od nějakého bytu (teta Nataša den předtím odletěla do nějakého Dánska a nachystala nám nějakou povedenou únikovou hru). 

Marcio nalezen, klíče předány, na oslavu jsme u něj doma mlaskli tři pivečka (ano, na lačno) a laxní veselou chůzí jsme kráčeli do našeho čtyřdenního domova. Po cestě nás zastavilo šestnáct žebravých Rumunek v županech, halekalo na nás třicet pět černochů s nabídkou kvalitních zapalovačů, papírových kapesníčků, spodního prádla, dřevěných misek, či kabelek Louis Vuitton za pár euro (to se budeme cítit se stoeurovkou v peněžence jak králové) a málem nás porazilo šedesát dva aut. Apartamento nalezen, batohy vybalené, po krátké diskuzi jsme se rozhodli, že ráj půjdeme najít až zítra a v 18:30 jsme usnuli, jak když nás do vody hodí.

Pauza – jdu obědvat.

Myslím, že mám dopsáno. O muzeích, Puerta del Sol, Palacio Real de Madrid, Plaza Mayor, tlustém žebravém Spidermanovi, či jednohubkách s chobotnicí a kaviárem napíšu zas někdy příště.

Pauza – jdu spát.

BUENAS NOCHES

Ondřej Brett