BRETT: Jak si herci dali vodu. V létě

Naplánoval jsem trasu, zarezervoval lodě, koupil skupinovou jízdenku na vlak, vymodlil počasí a spároval lidi. Do lodí. Šest statečných. Šest dobyvatelů divoké Sázavy. Měli jsme se potkat v Kolíně a pak společně zamířit courákem do Horky. Měli. Už po cestě nám kamarádka Ivetka sdělila, že s námi jet nechce a že si na mobilní aplikaci našla jiný a samozřejmě lepší spoj. 

„Není přece blbá, dojede!“ prohlásil Duški (zde se nedopouštím gramatické chyby, sám chce být psán s měkkým krátkým) a mocně si přihnul z PET lahve s neznámým obsahem. S Majdou jsme na sebe mrkli (přeci jen uvidí Duški Ivetku dneska poprvé, pokud dojede). Po nekonečné osmihodinové cestě (nevěřili byste, kolik PET lahví s neznámým obsahem se vlezlo Duškimu do krosny) jsme dorazili do Horky. Postavili jsme stany a vyzvedli lodě. „Kde maj volant?!“ vtipkoval Duški (už asi tušíte, že těch PET lahví bylo vskutku dost). Ivetka nikde.

Šli jsme znalecky zhodnotit řeku, abychom viděli, co nás ráno čeká, a na kterém ideálním místě spustíme lodě na hladinu. Zmrzl mi úsměv. Sázava nebyla veletok. Nebyla skoro ani tok. Radoval jsem se, že byly dva týdny tropy. Radoval jsem se, že se opálíme (teda aspoň přátelé, má bílá pokožka se ze zásady neopaluje, mrcha). Radoval jsem se, že hned uschneme, když se cvakneme. Nedošlo mi, že když neprší, nebudeme se mít v čem cvaknout. Když Maruna viděla, jak se trápím, že jsem zorganizoval blbou dovolenou, utěšovala mě tím, že třeba začne pršet (bohužel jsme v tu chvíli netušili, jak velkou pravdu bude mít). Ivetka nikde.

Po výtečné vodácké večeři (buřt se dvěma krajíci chleba, kremžská, tři kousky a rum) začalo být Peterkovi divné, kde je Ivetka. S Majdou jsme na sebe mrkli (přeci jen uvidí Peterko Ivetku dneska poprvé, pokud dojede). Pro formu jsme ji vytočili (telefonem) a ona vytočila nás (emočně). Má zpoždění, vlaky jedou na hovno, dojede v noci a po cestě chčije a začíná být pěkná kosa. Prší! Ani nevíte, kolik radosti způsobí jedno slovíčko. Ale jen mě. „Děcka, jestli bude cedit a bude klandra, balím a jedu dom,“ zatvrdila se Majda. Ivetka nikde.

Ráno moudřejší večera. Ze stanu mě vytáhla ostřejší výměna názorů – Ivetka přijela před pár hodinami, byla unavená a Majda nasraná, protože se klepala zimou: „Balím!“ Lilo jako z konve. Šestá statečná Maruna dámy uklidnila a zažehnala Majdin odjezd (dodnes nevím, jak se jí to povedlo). Strčili jsme lodě do vody, nasedli a nejeli. Nebylo na čem. Pokud déšť zvedl hladinu, tak rozhodně ne na Sázavě. Desítky metrů jsme tlačili kánoe přes kluzké šutry, jednotky metrů jsme popojížděli. Nevzdáme to! Během celého našeho lopotného sjíždění nás míjela jedna jediná skupinka vodáků (ostatní asi Majda přesvědčila o tom, že nejrozumnější je jet dom). Když nás míjela asi po osmé a po osmé familiárně halekala Ahóóój!, neudržela Ivetka emoce na uzdě (jako správná herečka) a zpražila je pozdravem Čau! Čau! ČAU!

Dotlačili jsme lodě do Kácova. Vytáhli jsme z barelů všechny mikiny, co jsme měli a snad i neměli (nevěřili byste, jaká dovede být v červenci vlezlá zima) a zamířili se ohřát do místního pivovárku. Pivo to spravilo. Teplá kuchyně už bohužel ne. Bylo po osmé hodině a kuchař to zabalil. Ivetka si přesto objednala nakládaný hermelín a dohadovala se s paní hospodskou, že k němu chce toasty nebo aspoň topinky. Marně. Když jsme zaslechli, jak pořvává po lokále, že děkuje za super toasty (neudržela emoce na uzdě jako správná herečka) zaplatili jsme a šli si do stanů lízat rány dnešního dne (nebylo jich po pádech na kluzkých šutrech zrovna málo).

Ráno moudřejší večera. Lilo dál, ale Sázava furt svou hloubkou připomínala kaluž. Ivetka nikde. Prý se ráno sbalila a jela domů (dodnes nevím, jestli kvůli počasí nebo super toastům) Nemělo cenu protlačit kánoe dalším dnem, a tak jsme se jak spráskaní psi vydali k nádraží. Majda měla pravdu, jelo se domů. Zadumané ticho v kupé prořízl až Duški: „No nic, příště dáme kola!“

Po letech na náš zájezd moc rád vzpomínám. Super parta, super zážitky a hlavně … super toasty!!!