ČERNODRINSKÁ: Už je to tu zas. Odjezd na chalupu, hrabání listí, sbírání hub a touha nezhroutit se

Soused: „Jak se máte?“

Já: „Tak, víte co, stojí to za prd. Včera se mi zrovna stala taková nemilá drobná věc, nicméně bych to s vámi ráda probra…“ Soused zmizel. Prý musí naléhavě domů, a že se těší, až se zase potkáme.

Tak už jsem zase odjela chalupu na dobu neurčitou. Nemám teď žádnou práci a tam je práce dost (kdyby vám přišlo, že jsem příliš rustikální, je to proto, že teď čtu o havířských rodinách a dost jsem se v tom rubání našla). Nebudu vám lhát, zarazilo mě, jak těžká ta změna prostředí byla. Ráno jsem vstala, objednala si croissant a flat white a nic. Nechápu. Odpoledne se mi nechtělo vařit, vylezla před chalupu a ono pole a srny. Jinak taky nic. Večer jsem si udělala popcorn a pustila si televizi a…televize nefunguje. Tak si říkám “holka, tohle tě nesemele”. Musíš stát nohama pevně na zemi. 

Šla jsem hrabat listí z našeho starého obřího kaštanu. A víte co? Když je hodně spadaného listí, tak je pod tím určitě hodně kaštanů a když hodně prší, tak je poměrně jednoduché po nich uklouznout. Vesnice prostě není žádný med, kor když se válíte po spadaných kaštanech v půl jedenácté večer a ne a ne se zvednout.

Ale víte co? Procházky jsou lék na všechno. Miluji les a řeku a všechna ta pole a louky okolo naší chalupy. A protože nikdy nejsem sama, je to o to větší zážitek.

Mám totiž dva voříšky – jednu malou, uštěkanou a druhou velkou a v pubertě. Naše procházky obvykle vypadají tak, že se snažím být hodně nad věcí – mám sadu vodítek připevněnou všude po těle, pytlíky na exkrementy na karabině na pásku a hodně jistou velící chůzi. Potíž přichází obvykle již po pár vteřinách venčení, kdy se moje pejskařina zdrcne na zpocené okřikování, pobíhání a omlouvání se lidem okolo. 

Omlouvám se obvykle za to, že ta malá chce všem okolo vyštěkat díru do hlavy a ta velká je zas fanatická milovnice všeho, co se hýbe. Listí, smetí, sukně, dětí. A v lepším případě u toho ještě poučuji své dítě. Naposledy jsem takhle pobíhala na chalupě po lese a u toho všeho našla pár krásných křemenáčů. Přesvědčila jsem svého ani ne tříletého syna, ať jde domů bez trika (bylo teplo), abych ty houby měla kam dát. A věřte mi, bylo to menší zlo, než kdyby šla domů bez trika mamka.

V času bezčasí, kdy vůbec nevím, co bude, mám plán se nehroutit a nezříkat se nových kutilských dobrodružství. Teď zrovna jedeme se synem online tutoriál Pat a Mat, odkud čerpám inspiraci. Pevně doufám, že to celé nebude trvat příliš dlouho, protože víte přece, jak to u těch dvou montáků vždycky skončí…

Musíme to teď nějak vydržet, můj recept je hodně lásky, spoustu smíchu, trochu rtěnky – co kdyby, že jo a také sklenička pinotu noir z jižní strany svahu. Kecám. Dám si meltu.