Tomáš Garrigue Masaryk a jeho válečné námluvy se Spojenci |
Iniciátorem a autorem Manifestu českých spisovatelů byl spisovatel, dramatik a divadelní režisér Jaroslav Kvapil, v tom čase osmačtyřicetiletý a spjatý zejména s Národním divadlem v Praze, kde byl v té době šéfem činohry. Postupně dokument podepsalo 222 českých literátů v širokém slova smyslu, mezi nimi spisovatelé různých generací od Adolfa Heyduka, Elišky Krásnohorské a Aloise Jiráska přes Viktora Dyka, J. S. Machara a Karla Tomana po bratry Čapky, Ivana Olbrachta a Marii Majerovou, ale také například historikové Václav Novotný, Kamil Krofta a Zdeněk Nejedlý, právní historik Jan Kapras, literární historik Arne Novák, historik umění V. V. Štech, filozofové František Drtina, František Krejčí a Emanuel Rádl, anglista Vilém Mathesius, přírodovědecký polyhistor Bohumil Němec i lékaři a esejisté Antonín Heveroch a Ladislav Syllaba. Jaké byly souvislosti tohoto manifestu, v němž svůj hlas spojila část české vzdělanostní elity?
Co by tomu řekla Vídeň?
Nejprve obecněji: první světová válka přinesla perspektivu mezinárodního řešení české otázky a vytvoření samostatného českého státu. Další osudy českého národa nyní fatálně závisely na vítězství nebo porážce té či oné z nepřátelských koalic, tedy ústředních mocností (tedy Německa, Rakouska-Uherska, Osmanské říše) anebo Dohody (Francie, Ruska, Velké Británie, od roku 1915 Itálie a od roku 1917 USA), Ovšem závisely samozřejmě i na připravenosti a akceschopnosti představitelů českého národa. Národní politická reprezentace – oslabená o politiky ocitnuvší se během válečného utažení šroubů v žaláři – byla rozpolcena.
Jedna část se obávala neblahých důsledků negativistického, protirakouského a protiněmeckého postoje české politiky v případě konečného vítězství ústředních mocností, a proto zaujímala oportunně aktivistické postoje k dynastii a vládě; doufala tím zachránit alespoň ty pozice dosažené před válkou.
Druhá část reprezentace podporovala český domácí a zahraniční odboj počítající s vítězstvím dohodových velmocí a orientovaný na spolupráci s nimi. Stoupenci odboje oponovali oportunním aktivistům, že ani sebeloajálnější postoj českého národa nebude v případě rakousko-uherského vítězství ze strany Vídně pozitivně oceněn. A že aktivistická, provídeňská vystoupení české domácí politiky pouze a jen problematizují pozici českého zahraničního odboje vůči Dohodě a snižují šance na úspěch. Vždyť k Vídni loajální část české parlamentní reprezentace, sdružená v Českém svazu, ještě 31. ledna 1917 vystoupila s prohlášením odmítajícím požadavek Dohody na „osvobození Čechů z cizí nadvlády“ jako insinuaci a deklarujícím, že „národ český jako vždycky v minulosti, tak také v přítomnosti a v době příští jen pod žezlem habsburským vidí svou budoucnost a podmínky svého vývoje“.
Během války se drasticky změnily vnitřní politické poměry v monarchii. Dosavadní relativně liberální systém nahradila vojensko-byrokratická diktatura s tvrdou cenzurou a policejními perzekucemi. Parlament byl vyřazen z činnosti, působení politických stran utlumeno a řada českých politiků se ocitla, jak jsme naznačili již výše, ve vězení.
Jaký český stát?
Česká veřejnost přijala manifest se spontánním souhlasem, většina poslanců se však k němu stavěla rezervovaně a někteří přímo nevraživě. O jeho přípravě pravděpodobně věděli jen dva tehdejší čeští poslanci: mladočech Bohuslav Franta a státoprávní pokrokář Antonín Kalina, s nimiž Kvapil udržoval přátelské styky. S Kalinou a s bývalým poslancem Antonínem Hajnem přímo konzultoval text prohlášení.
Mír a národní samostatnost! 6. ledna 1918 byla v Praze přijata Tříkrálová deklarace |
Manifest splnil svůj záměr. Pod dojmem jeho ohlasu radikalizoval Český svaz své původně umírněné stanovisko, jež mělo být předneseno při zahájení činnosti poslanecké sněmovny říšské rady onoho 30. května. Nakonec v ten historický den vystoupil na parlamentní půdě František Staněk s prohlášením, navrženým Antonínem Švehlou, které sice ještě vycházelo z danosti rakousko-uherské monarchie a habsburské dynastie, avšak už požadovalo federalizaci dosavadního mocnářství a v jejím rámci vytvoření samostatného českého státu, rozšířeného o Slovensko, tedy spojení Čechů a Slováků v jednom státoprávním celku:
„Poselstvo českého národa jest naplněno hlubokým přesvědčením, že […]v zájmu celé říše a dynastie je bezpodmínečně potřebno přetvořiti mocnářství habsbursko-lotrinské ve spolkový stát svobodných a rovnoprávných národních států. Opírajíce se proto v této dějinné chvíli o přirozené právo národů na sebeurčení a svobodný stát, o právo, jež nadto jest ještě u nás posíleno nezadatelnými právy historickými, státními akty plně uznanými, budeme se v čele svého lidu domáhati spojení všech kmenů českoslovanského národa v demokratický český stát, při čemž nelze opomenouti onoho kmene českoslovanského, který žije v souvislém celku s historickou vlastí českou.“
Ještě ostřejší stanovisko pak vyjádřil poslanec Kalina v separátním prohlášení poslanců státoprávně pokrokové strany, kteří nebyli členy Českého svazu. V úvodu patetickými slovy odmítl zodpovědnost českého národa za probíhající světovou válku, odsoudil „absolutistickou krutovládu“ a perzekuci minulých tří válečných let v Rakousku-Uhersku, jež „ve své zaslepenosti“ nerespektovala ani poslaneckou imunitu, a především požadoval samostatný český stát, aniž by se vůbec zmínil o dynastii a širším rámci říše:
„V dějinné velké chvíli, kdy z krve bojišť rodí se nová Evropa a světem jde vítězná idea svrchovanosti lidu a národů, národ český prohlašuje slavně tváří v tvář celému světu svou vůli ke svobodě a neodvislosti! Chce svůj vlastní stát, aby volně rozhodoval o svém osudu, aby žil a spravoval se ve zděděné vlasti podle zákonů a řádů, které si dal ze své svrchované vůle.“
Jaký český stát?
