Tipla bych si, že jestli se nic nepokazí, bude jednou z dnešního gymnazisty Pepy Trojana herecká hvězda. Kamera ho bude milovat pro jeho hluboké oči ublížené laně, které bezpochyby zdědil po mamince. Po otci se zase umí docela neproniknutelně tvářit.
Pepa teď sedí proti mně v poloprázdné kavárně a mluví spisovně, občas až archaicky, takže působí na svůj věk trochu přemoudřele. Moc se neusmívá. Tedy až do chvíle, než se otrká. Najednou vidím, že je to vlastně ještě dítě. Dítě v pubertě, které ale už zatraceně dobře ví, co chce. Chce být hercem. Chce být slavným hercem. Přestože by se dalo říct, že má doma dva odstrašující příklady.
Vzpomenete si, kdy stál poprvé před kamerou?
Tak v šesti letech, když se natáčely televizní upoutávky k filmu Anděl Páně. Já s mým starším bráchou Františkem jsme tam hráli andílky. Byli jsme malí, měli jsme roztomilý kukuč, tak jsme se jim hodili. Docela bych si to, když mám někdy nostalgickou náladu, i pustil. Ale bohužel to už nemůžu najít.
Dostal jste teď roli v novém celovečerním filmu Děti samotářů. Je to pokračování Samotářů, v nichž před sedmnácti lety exceloval váš otec?
Ten film na Samotáře jen volně navazuje. Já v něm hraju roli Patrika, což je jedna ze dvou hlavních dětských postav. Společně s jednou mladou slečnou procházím celým dějem. Patrik je člověk velice odpovědný a pragmatický, je mu osmnáct let. O dva roky víc než mně. Což je velký problém.
Jsou rodiče rádi, že chcete být hercem?
Já to věděl od první třídy, že chci být herec. Ale tenkrát to samozřejmě nikdo nebral vážně, mysleli, že jsou to jen nějaké dětské výkřiky. No ale když jsem s tím přišel už definitivně rozhodnutý někdy v osmé třídě, tak to rodiče... nechci říct smetli ze stolu, ale... zkrátka úplně to nechtěli. Máma ze mě chce mít doktora. Doktor nebudu. Protože na to nemám předpoklady.
Ale když rodiče poznali, že to opravdu chci dělat, a když slýchali od svých kamarádů režisérů a herců, že v sobě zřejmě něco mám, tak si asi řekli: proč ne. A já jsem šťastný. I když rizika vnímám. Vím například, že je to povolání, kde je spousta intrik, na které zatím asi nejsem připravený. Ale už to pozoruju, že se mnou třeba někteří lidé nejednají na rovinu.
Poradil vám táta o herectví něco důležitého?
No on říkal, hlavně ať není přetrojanováno. A já jsem si to vzal k srdci. Nechci, aby bylo přetrojanováno.
Chtěl byste si zahrát s otcem?
Určitě ano. Ale řekl bych to jinak: chtěl bych si zahrát s Ivanem Trojanem. S tím hercem. A že je to můj tatínek, tak to je takový krásný bonus.
