Už nevím, jestli cejtím deprese nebo spíš depky. Na internetových diskusních fórech mi komentátoři diagnostikovali leukémii, schizofrenii i mor. Můj mozek zevnitř vypadá jako ty nechutný obrázky na krabičkách cigaret. Ok, co cítím právě teď? „Co teď cejtíš?“ Na to se ptaj televizní moderátoři vítěze pěvecký soutěže. Takže co cítím? Obrovskej stesk. Stesk po něčem opravdovým. Po něčem, co by mě fakt vzalo. A tím nemyslím drogy nebo sex ani žádnej seberealizačnej projekt, jehož cílem je stát se mezičlánkem ve středně velkým mezipodniku a potom vylízt na Mount Everest.
  |
Už mám po krk věčný seberealizace. Chybí mi pohádka. Proč jsem, kurva vyrostl? Chybí mi pohádka! V mým životě je málo princezen. V mým životě je málo ježibab a hobitů a trpaslíků. V mým životě je málo kouzla. Chci bejt princ, co usekne hlavu drakovi a chci se vykoupat v jeho krvi. Strávil jsem spoustu času se sebou samým, a věřte mi, toho chlápka nikdo nemá rád. Kdo za to může? Nejsem zodpovědnej za svý štěstí. Nejsem zodpovednej ani za svou snídani.
Tomáš DianiškaNarodil se v Banské Bystrici. V devatenácti letech odešel ze Slovenska do Prahy, kde v roce 2008 absolvoval herectví na činoherní katedře DAMU. Po ukončení studií nastoupil do angažmá v Divadle F. X. Šaldy v Liberci, kde ztvárnil více než 30 postav. Je spoluzakladatelem a dvorním dramatikem undergroundového a punkového Divadla F. X. Kalby, se kterým se zaměřuje na témata blízká "generaci YouTube". Účinkuje v hip-hopové kapele Pipinky pičo a také jako party DJ. Členem Divadla pod Palmovkou je od září 2014. Pro Studio Palmoffka napsal hru Mlčení bobříků. |
Naštěstí ale existuje slušná řádka důvodů, kvůli kterým to stojí vydržet a nezabalit to. Třeba velikonoční šupání holek pomlázkou. Nebo ty holky samotný. A když je jedna z nich krásná a chytrá a pozve vás na procházku k řece a na tý procházce je za každou špatnost a ukazuje vám oblíbený bistra a kavárny až kvůli ní začnete milovat jídlo a kávu a najednou máte tolik energie, až se vám nechce spát protože je to ztráta času a společná jízda vlakem za město najednou dostává úplně jiný dimenze a pouští vám hudbu, kterou poslouchá a vy zas tu svou a ta její je lepší a nechce se vám rozloučit a radši si dáte o skleničku navíc i když to ráno bude těžké a najednou vám život dává smysl a rádio hraje bez reklam a na semaforech je zelená a dostali jste salát zdarma a ten zub přestal bolet a vstřelíte gól a najednou je všechno fajn.
To pak najednou nevadí, že jste dospělej a vymýšlíte nový a nový věci. Objeví se spousta důvodů proč se nezabít. A pak o tom uděláte divadlo, protože nic jinýho vlastně neumíte. V květnu máme premiéru.
