DIANIŠKA: Tohle není negrolog. Ale až vyrostu, chci být jako Marián Geišberg

Bylo jasný, že jako vysokoškolák pochopím všechno. Když jsem se stal vysokoškolákem, dělal jsem, že všechno chápu, ale pořád vím stejný hovno. Nepomohlo ani překročení třicítky, narození dítěte, přečtení Bible... 

Mám pocit, že všichni jen chodíme kolem horké kaše a vymýšlíme záminky (já třeba divadlo), abychom měli pocit, že navštěvujeme třídu, v které je nám vše jasné. Přitom život je jenom neustálé odepisování na e-maily formulkou: „Promiňte za zpoždění, nestíhám.“

Minulý týden zemřel vynikající slovenský herec Marián Geišberg. Tohle není nekrolog, to budu umět psát až po čtyřicítce. Takže filmy a inscenace, kde hrál si radši vygooglujte. Do Slovenského národného divadla jsem se nepodíval, ale stejně Mariána znám už od malička. Dokonce skrze jeho koníček – folk. Moje maminka mě jednou vzala do loutkového divadla, kde měl v ten večer koncert. Poprvé v životě jsem viděl samotného zpěváka jenom s kytarou utáhnout celý večer. Do toho měl sem tam v textech písní sprosté slovíčko. 

To mi imponovalo. Půjčil jsem si jeho knížku „Ono ma to poje“ a cítil se jak undergroundový intelektuál, když jsem jí četl na ulici za chůze. Díky němu jsem se naučil hrát na kytaru. V době, kdy internet ještě nebyl běžnou součástí domácností, jsem si jeho koncerty nahrával na VHSku a hodiny dokola přehrával, vteřinu za vteřinou, abych zachytil každý prst na hmatníku. Ke konci mé kytarové lekce kazeta úplně šuměla. Až vyrostu, chci být jak on. Geišberg byl můj Nohavica, Metalica, k tomu vostrej jako slivovica. Až vyrostu, chci být jak on. Bylo mu 64 let.