Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Divadlo je tekutý písek, říká herečka Jana Stryková

Lidé

  5:02
„Práce vás může bavit stejně dobře v Národním jako v malém sklepním divadýlku, “ říká herečka Jana Stryková (39), která je od loňského září stálou členkou činohry Národního divadla v Praze.

Hrát v Národním divadle je určitě krásný pocit a já si toho moc považuji. Vždycky když jdu takzvaně do práce, říkám si, že je to úžasné, mít možnost pracovat v takových nádherných budovách. Úspěch je ale velmi relativní pojem. foto: Salim Issa a Štěpánka Stein

Sál Nové scény Národního divadla je ten podvečer potemnělý. Díky světlu z dvorany jsou vidět jen obrysy obřího lustru, který nezvykle trůní v hledišti a za normálních okolností je zjevně součástí jednoho z odvážných představení zdejší scény. Dnes se však v sále nerozsvítí, a tak může foyer obložené zeleným kubánským mramorem posloužit jako improvizovaný ateliér, který patří jediné hvězdě: brněnské rodačce Janě Strykové, která se loni v září stala členkou činohry Národního divadla v Praze. Na jeho prknech ji můžete vidět jako Jane ve hře Pýcha a předsudek, ve Stavovském divadle pak exceluje v roli Eurydiky ve hře Vítejte v Thébách či roli Ilony v Netrpělivosti srdce.

V březnu si odbyde svou premiéru právě na Nové scéně ve hře Za krásu, kterou režíruje její spolužák a současný umělecký ředitel činohry Národního divadla Daniel Špinar. O měsíc později se pak pod vedením Jana Friče objeví v novém ztvárnění Molierova Misantropa.

Sál Nové scény Národního divadla je ten podvečer potemnělý. Díky světlu z...
„Práce vás může bavit stejně dobře v Národním jako v malém sklepním divadýlku,...

Angažmá v Národním divadle je asi nejvíc, co si může divadelní herec přát. Není pro vás skličující, že už nemáte kam stoupat?
Hrát v Národním divadle je určitě krásný pocit a já si toho moc považuji. Vždycky když jdu takzvaně do práce, říkám si, že je to úžasné, mít možnost pracovat v takových nádherných budovách. Úspěch je ale velmi relativní pojem. A v herectví zvlášť. Nedá se změřit nebo zvážit. Pro mě je největším úspěchem, když mě práce baví. A bavit vás může stejně dobře v Národním jako v malém sklepním divadýlku.

Ve Stavovském divadle jste hostovala už v roce 2000. Změnila se nějak ta scéna?
Hlavně jsem se změnila já. Tenkrát jsem byla úplné tele. Byla jsem ve druháku na DAMU a byl to jeden z mých prvních divadelních zážitků – a vlastně i jedno z prvních vystoupení před diváky. Tenkrát šlo o hru Kristinčin návrat. Když na to tak vzpomínám, vlastně to pro mě byl očistec, ocitnout se najednou v takhle velkém prostoru, vedle takových herců. Dnes už mám od určitých věcí odstup a také mnohem větší zkušenosti. Když jsem před rokem přijala angažmá v Národním divadle, spoustu kolegů už jsem znala z jiných projektů. Nebyli to neznámí lidé jako tenkrát.

V repertoáru máte klasiku i moderní hry současných autorů. Co se vám hraje lépe?
To se nedá říct. Když začnete studovat Tři sestry a předtím je vidíte desetkrát v různých pojetích, je jasné, že vás to trochu ovlivní a získáte určitou představu, jak by asi ty postavy měly vypadat. Na druhou stranu, každý tvůrce se vždycky snaží o vlastní pojetí. Snaží se najít, čím jeho samotného ta hra oslovuje, a hledá si vlastní témata, která ho svým způsobem znervózňují a se kterými souzní. Klasika se nedělá proto, abychom opakovali to, co už jsme viděli. Dělá se proto, že texty klasických her jsou kvalitní a platné dodnes. Člověk je totiž ve své složitosti vlastně hrozně jednoduchý a v průběhu času se tolik nemění. Všichni chceme být šťastní, úspěšní, všichni chceme být bohatí, krásní a věčně mladí. Mění se jen kulisy, kultura a jazyk.

Za pár dní bude mít premiéru nová hra Za krásu. O čem bude?
Má to být jakási sonda do režisérovy duše, do jeho práce i do toho, jakým způsobem funguje a pracuje, jak přemýšlí o divadle a jaké vztahy má se svými spolupracovníky. Některé pasáže tam budou částečně improvizované, jiné mají přesně daný scénář. Ten napsal Dan Špinar, který ho vlastně sestavil ze vzpomínek a teoretických statí Karla Hugo Hilara, dramatika, režiséra a jednoho z meziválečných šéfů Národního divadla.

S Danem Špinarem jste spolužáci z DAMU, dokonce jste tehdy založili studentské divadlo Valmet. Jak se od té doby změnila vaše spolupráce?
Je pravda, že jsme spolu kdysi dělali studentské divadlo. S dneškem se to ale nedá srovnávat. Když jsme začínali, byla to taková snaha o divadlo. Od té doby si každý z nás prošel spoustou divadel, kdy jsme se pracovně takřka nevídali, a každý z nás se určitým způsobem posunul. Nemůžu říct, jak Dana baví pracovat se mnou, ale já jsem nesmírně ráda, že mám tu příležitost pracovat s ním. Baví mě jeho přemýšlení o divadle, jeho svět, kterým se obklopuje. Je to pro mě inspirativní bytost. Stále se vyvíjí, takže každá naše nová spolupráce je úplně jiná než ta předešlá.

Vaše maminka pracovala jako divadelní inspicientka. Byla to ona, kdo vás přivedl k divadlu?
Díky mamince jsem chodila do divadla jako divák. Ale neřekla mi, že bych se měla stát herečkou. V rodině jsem neměla žádný vzor. Na DAMU jsem se přihlásila, protože mě bavilo hrát. Byla to činnost, při které jsem se cítila dobře a svobodně.

Tušila jste tehdy, co herectví obnáší?
Vůbec ne. Byla to taková krásná neznámá, která mě nakonec chytla. Člověk si všechno v životě maluje trochu jinak, než jaké to ve výsledku je. Když se desetiletého člověka zeptáte na představu o životě, bude ji mít úplně jinou než dvacetiletý nebo třicetiletý. Když jsem chodila do školy, čtyřicetiletí lidé mi vlastně připadali skoro mrtví. No a letos budu mít čtyřicáté narozeniny já a troufám si říct, že mrtvá ještě zdaleka nejsem. (směje se) Zatím si nepřipadám ani úplně stará. Životní zkušenost je nesdělitelná. Kdybyste se mě v osmnácti zeptal, co to obnáší být hercem, odpověděla bych, že být panem Kemrem. K té starší generaci jsem hodně vzhlížela, profese herce tehdy ještě znamenala něco úplně jiného než dnes. Vlastně všechno bylo jiné. Tedy alespoň v mých představách.

Máte pocit, že herci už dnes nejsou takové persony jako kdysi?
Herců je dnes mnohem víc a doba je rychlejší. Člověk se může stát slavným přes noc, ale stejně tak může být přes noc úplně zapomenutý. Dnes může být hercem víceméně kdokoliv. Každý člověk je tak trochu herec, a když se rozhodne tak i prezentovat, nic mu v tom nezabrání. Média i sociální sítě mají v tomhle neuvěřitelnou moc.

Vy na sociálních sítích příliš aktivní nejste. Nemyslíte, že tím tratíte?
Co se téhle sebeprezentace týče, jsem docela líná. Přitom je mi jasné, že v dnešní době je to vcelku důležité. Sociální sítě jsou reklama. Když ne na produkty, tak na lidi. A kdo na nich není, ten jako by neexistoval. Nemyslím si ale, že to v naší branži funguje tak, že by si režiséři vybírali obsazení podle profilu na sociálních sítích. To ne. Je ale pravda, že lidé se vám díky Facebooku či Instagramu dokážou dostat pod kůži, a to aniž byste věděli, co přesně dělají. Teď nemluvím jen o hercích.

V březnu si odbyde svou premiéru právě na Nové scéně ve hře Za krásu, kterou...

Třeba modelky už dnes mají ve smlouvě, že součástí nějakého kontraktu je i prezentace na Instagramu. Funguje to tak i v herectví, třeba v rámci propagace seriálové role?
Pokud chcete dělat danému projektu reklamu i jinak než třeba rozhovorem v časopise nebo rádiu, sociální sítě mohou být jednou z platforem. Jestli budu mluvit v rádiu, nebo se vyfotím na Instagram, jak točím nový seriál, je vlastně jedno.

Co vás na herectví zklamalo?
Myslím, že to, co mě štve na herectví, by mě štvalo i v každé jiné profesi. Vždycky je to především souboj člověka se sebou samým – a já se přiznám, že se sebou bojuji docela často. (směje se) Jestli jsou v mém profesním životě chvíle, kdy mám všeho dost, není to dílem té práce, ale spíš dílem mého charakteru.

Promítá se do vašich rolí to, jakou máte zrovna náladu?
Nálada herce se v roli vždy projevuje. Čím profesionálnější člověk je, tím méně to divák pozná. Herec to ale ví a jsou dny, kdy se člověku hraje hůř, a dny, kdy to jde lépe. Důležité je, aby ty rozdíly byly minimální. Člověk ale není stroj – a ani herec se nedokáže naprogramovat tak, aby roli zahrál pokaždé stejně. Naše nálady – stejně jako nálady kolegů – se v každém představení mění. Divadlo je takový tekutý písek a každé představení je jiné.

Před pěti lety se vám narodil syn. Jak vás to změnilo?
Já na lidskou změnu moc nevěřím. Myslím, že lidi jsou stejní od pískoviště až po domov důchodců. Charaktery zůstávají stejné, mění se jen okolnosti. Pro mě se teď stal středobodem vesmíru kluk jménem Jáchym Matuška a ta hlavní změna po jeho narození spočívá v tom, že jsem si začala organizovat čas tak, abych mohla být co nejvíc s rodinou. Ta je pro mě momentálně alfou a omegou. Můj syn je malý jenom jednou a pro mě je důležité, abych s ním mohla trávit co nejvíc času.

Ve Studiu Dva hrajete Týnu v dětském představení Smolíkovi. Viděl ho už váš syn?
Ještě ne. On nemá divadlo moc rád. Když jsem ho vzala do divadla poprvé, sedli jsme si do první řady, aby dával pozor, a on po pěti minutách začal křičet: „Au, to bolí!“ Tehdy když se mu něco nelíbilo, říkal, že to bolí. Od té doby jsem ho do divadla nevzala. On vlastně ani neví, že jsem herečka, v té podobě jsem se mu nikdy neukázala. Zatím to odkládám a užívám si to, že jsem pro něho hlavně maminka. To, že jsem taky herečka, je v tuto chvíli nevýznamné. (směje se)

Pozorujete na něm nějaké herecké vlohy?
Nepozoruji a upřímně doufám, že ani žádné nemá. Já rozhodně nebudu ta, která by ho nutila do divadla.

Je zajímavé, jak se herci většinou brání tomu, aby jejich potomci šli v jejich šlépějích.
Kdyby si herectví vybral, nebudu ho odrazovat. Nejsem tak naivní, abych si myslela, že budu mít moc jeho rozhodnutí změnit. Musí si najít vlastní cestu a zjistit, co bude chtít v životě dělat. Herectví je ale hodně nesvobodné povolání a myslím, že pro muže je ještě mnohem těžší než pro ženy. Herci musí být poslušní, což mužům dělá daleko větší problémy než ženám. A i když je to krásné povolání, ani já už sama bych si ho v příštím životě nevybrala.

Myslíte, že to není dobrá práce?
To rozhodně ne, ale proč nevyzkoušet něco jiného, že?

Během studií jste si zkusila i jiné profese. Dokonce jste dělala v Americe au-pair. Co vám to dalo?
Tehdy mi bylo patnáct a byla to skvělá zkušenost. Naučila jsem se, jaké to je, žít sama. Sice jsem tehdy bydlela u americké rodiny, ale bylo to daleko od té mé, což bylo v tom věku k nezaplacení. Člověk se musí rozhodovat sám za sebe a osamostatní se. I když ne finančně, pak alespoň mentálně. A to je na tom skvělé.

Američané jsou hodně sebevědomí. Podělili se s vámi i o tuhle dovednost?
Americké sebevědomí jsou podle mého většinou jen mimikry. Myslím, že na celém světě ho mají lidé v podstatě stejné – a Američané nejsou žádná výjimka. Samozřejmě že každému národu je vlastní určité chování. Některé národy jsou spolehlivější, jiné vtipnější, někde zase mají větší smysl pro dobrou kuchyni. Američané podle mě nejsou sebevědomější než Češi, jen mají sebevědomější vystupování. Ve škole jsou nuceni mluvit před ostatními, postavit se za to, co si myslí. Ale žádný člověk není hloupý, a i když je mu do hlavy vtloukáno, že je nejlepší ze všech, brzy pochopí, že někomu jde něco líp – a někomu hůř. Kdyby všichni byli tak bezstarostní a sebevědomí, nedocházeli by pak na psychoanalýzy a nebrali antidepresiva. A možná to sebevědomé vystupování v Americe prostě patří k dobrému tónu – že si na nic nestěžují, jsou v pohodě a sebevědomě se usmívají. U nás to k dobrému tónu nepatří. U nás je dobré být chudý, zádumčivý a zvláštní. Vlastně bych řekla až dekadentní. A hlavní je si pořád na všechno stěžovat. (směje se)

Hodně hereček si stěžuje, že pro ně existuje málo velkých divadelních rolí. Mně připadá, že zrovna vy jdete z role do role. Čím to je?
Říká se, že jak žena stárne, rolí ubývá. Já si myslím, že ještě nejsem v tom věku, kdy bych měla mít o role nouzi. Ale že bych šla z role do role, to si nemyslím.

Bojíte se, že to jednoho dne přijde?
Kdo se bojí, nesmí do lesa! Život vždycky přinese něco nového, a i když to třeba bude jiné, než to bylo doteď, snažím se na to nemyslet. Člověk si dopředu nesmí malovat nějaké strašné scénáře.

Během své kariéry jste si zahrála Élektru, Mášu ve Třech sestrách, malířku Toyen nebo prezidentku Eurydiku. Kterou z těch rolí jste si opravdu užívala?
Momentálně si hodně užívám roli prezidentky Eurydiky ve hře Vítejte v Thébách. Ale spíš než na konkrétní role ráda vzpomínám na období těsně po škole. Člověk tehdy dostal hlavní roli a prostě to nějak zahrál. Čím je herec mladší, tím je drzejší. Život je lehčí a bezstarostnější. A to tehdy bylo fajn. Myslím, že něco podobného už nikdy nezažiju. V té době mi bylo dvacet, připadalo mi, že budu žít věčně, a všechno se tehdy zdálo být strašně daleko. Ta doba té nekonečnosti byla úžasná. Teď už vím, že mám před sebou posledních pár let života, kdy mě nebude bolet vstát ráno z postele. Pak už to sice bolet bude, ale člověk nakonec stejně vstane.

Myslíte si, že kvůli známé tváři je člověk povinován k tomu, angažovat se v charitě?
Nevím, jestli je to povinnost, ale jak se říká, kdo může, ten musí. Já rozhodně nepatřím k lidem, kteří by se chtěli nějak zasazovat o světový mír a o to, aby všechny děti na světě měly co jíst. Ono to totiž nejde, je to utopie. Je hezké, když se člověk, ať už je známý, nebo ne, stará o věci kolem sebe a není lhostejný ke svému okolí, k prostředí, ve kterém žije, stará se o to, jak vypadá okolí jeho domu. Ale myslím si, že to stačí. To jsou věci, kterým rozumí každý a každý je nějakým způsobem může ovlivnit. Věci, které ovlivnit nemohu, se ani ovlivňovat nesnažím.

Když začnete studovat Tři sestry a předtím je vidíte desetkrát v různých...

Ptal jsem se i proto, že se angažujete v boji proti psím množírnám.
O psí množírny bych se asi nikdy nezajímala, kdybych s nimi sama neměla zkušenost. Když jsem otěhotněla, s přítelem jsme na internetu objevili útulek s pejsky, které přiváželi ze slovenských množíren. Bylo nám jich tehdy hrozně líto, tak jsme se rozhodli, že si jednu francouzskou buldočku vezmeme. Když jsme si ji přivedli domů, byla jsem v šoku, jaké měla problémy. Ti pejsci totiž nejsou poškození jen fyzicky, ale i mentálně. Z té mojí Babetky se nikdy nestal pejsek, který by si chtěl hrát, byla hodně nedůvěřivá. Tou dobou se zrovna v Senátu projednávala stížnost Evropské unie, že Česko a Slovensko zamořují celou Evropu nemocnými zdegenerovanými pejsky z množíren. A jelikož Babetka byla jeden z nejvíce zbídačených pejsků, oslovili mě, abych ji do Senátu přivedla ukázat.

Nastal od té doby nějaký posun?
Posun nastane, až lidé přestanou pejsky z množíren kupovat. Tomu člověk nejvíc pomůže tak, že bude o množírnách mluvit. Prvotní investice je sice nižší, ale pejsek pak celý život nejenže nebude šťastný, ale nebude ani zdravý. A ty peníze ušetřené jeho pořízením pak lidé stejně utratí za jeho léčení. Dokud si lidi sami neřeknou, že tohle týrání nechtějí podporovat, nic se nezmění. Dokud bude na trhu poptávka, bude i nabídka.

Autor:

Rozdáváme hygienické pomůcky ZDARMA!
Rozdáváme hygienické pomůcky ZDARMA!

Hledáte udržitelnou a kvalitní hygienickou péči pro sebe i vaše miminko? Už dál nemusíte. Zapojte se do testování a vyzkoušejte produkty ECO by...