Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Do politiky se nehodím. Jsem asociál, co si nepamatuje lidi, říká Miroslav Macek

Lidé

  6:00
Zubař, politik, podnikatel, překladatel, bonviván, playboy a labužník Miroslav Macek o tom, jak se stát Shakespearem, o dětství mezi hroby a celoživotní zálibě ve snobismu.

Miroslav Macek foto:  Michal Sváček, MAFRA

Miroslav Macek žije v Zábřehu na Moravě, ve vile zr oku 1910, hustě porostlé vistárií a několikrát přestavěné dle jeho návrhu. Takže je tu třeba místnost, která se celá tváří renesančně (včetně pseudorenesančních vitráží v oknech), jen aby udělala radost obrovskému renesančnímu příborníku. Kdybych si tu sedla ke stolu, připadala bych si jako součást zámecké expozice.

LN: Přijeli jsme dnes za vámi taky proto, že po 75 letech od prvního vydání Jirotkova Saturnina teď vychází vaše „oficiální“ pokračování téhle knihy. To napadlo vás?
Mě by něco takového nenapadlo ani ve snu, i když tu knihu mám nesmírně rád. Byl jsem osloven nakladatelstvím. A byla to nabídka, která se neodmítá – ohromná výzva porvat se s tím, zkusit udělat pokračování, které není plagiátem, ale navazuje jazykem i atmosférou.

LN: Když pominu váš blog Viditelný Macek, trochu jste nám zmizel z očí. Jak dnes vlastně žije bonviván a milovník žen Macek?
Řekl bych, že žiju poklidným životem drobné anglické gentry (nižší, převážně venkovské šlechty). Tedy až na ten lov. Nemohu chodit na lovy, protože nemohu mít loveckého psa, protože máme kočku, která psy nesnáší a provokuje je do nepříčetnosti (kočka souhlasně kouká). Snažím se žít tak jako celý život, to znamená na plný plyn. Ty internetové glosy píšu už osmnáct let a mám dojem, že už ani nemůžu přestat, protože když den dva nic nenapíšu, dostávám rozhořčené esemesky. A baví mě to ani ne tak, že bych chtěl někoho ovlivňovat, byť to čtou tisíce lidí, ale protože mozek je třeba trénovat jako tělo. Píšu i různé fejetonky, hodně překládám poezii – z němčiny, z angličtiny, někdy i z jiných jazyků. Jsou to stovky a stovky básní, víceméně pro zásuvku, neboť dnes vydávat básně je obtížné. Ale na svých stránkách mám taky Nedělní chvilku poezie, kam téměř každý týden dávám nějaký svůj překlad. A průměrná čtivost je tak 600 lidí – na poezii krásné číslo.

LN: Co ještě patří do „poklidného života drobné šlechty“?
Má své záchytné body. Ráno vstanu a dám si hrnek silného čaje. Dalším záchytným bodem je, že pravidelně snídám vejce na slanině plus toust. To je rituál, kterého se domáhám i v cizině. No a po early morning tea je čas rozdělen na eleven o’clock tea, afternoon tea, five o’clock tea, evening tea, late evening tea – a mezi těmito čaji já žiju.

LN: Prý chodíte rád nahý. Nahého vás kdysi vyfotili i do časopisu, na svých webových stránkách zveřejňujete polonahé fotky své ženy. Vy máte nějaký problém s oblečením?

Miroslav Macek
Miroslav Macek

To ani ne. Já ale byl vychován zcela neprudérně. A také jsem tak vychovával své děti z prvního manželství, takže například svou matku i mě viděli nahé. Navíc jsem už od mládí inklinoval k fotografii, byl jsem členem Svazu fotografů, obdivoval akty. Já s nahotou zkrátka v soukromí nemám žádný problém, vadilo by mi jen, kdyby s tím člověk obtěžoval na veřejnosti. Ale zase si nepředstavujte, že si sednu k snídani nahý, to ne. V zahradě v létě ovšem opravdu od rána do večera chodím bez šatů. A paparazzi mě tak i vyfotili.

LN: Co by se muselo stát, abyste se vrátil do politiky?
To si téměř nedovedu představit. Já jsem se do politiky dostal v mimořádné době, v mimořádné situaci. Mluvčím Občanského fóra tady v Zábřeze jsem se stal tak, že jsem začal mluvit ke studentům, kteří se srocovali na ulici, požádal mě o to profesor z gymnázia. A pak mě místní OF vyslalo do Prahy, kde jsem byl kooptován do Federálního shromáždění. Ale hlavní motivace, proč jsem šel i do dalších voleb, byla ta, že mě hrozně rozčilovalo, jak se osmašedesátníci znovu drali bezostyšně k moci. Tak jsem proti nim začal bojovat, spoluzaložil pravicovou stranu. Jinak jsem ale člověk do politiky se absolutně nehodící. Asociál, co si nepamatuje lidi, což je v politice strašně špatně. Taky jsem z ordinace zvyklý, že mě všichni poslouchají, že co řeknu, platí. Sestra vám neradí, že byste měl ten zub zaplombovat jinak a pacienti na křesle si už vůbec netroufnou odporovat. Nejhorší na politice ale je, že zatímco v osobním životě si přátele vybíráte, v politice jsou vám ti nejbližší „dovoleni“.

Celý rozhovor si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 24. listopadu.

V magazínu dále najdete

  • Druhý díl seriálu Muži vs. ženy, tentokrát na téma Kdo je lepší rodič.
  • Rozhovor s adiktoložkou Monikou Plocovou o tom, na čem jsou Češi závislí.