Kdo má přístup k internetové platformě HBO GO, mohl 17. listopadu zhlédnout premiéru seriálu Bez vědomí. Poprvé v historii stanice u nás bude seriál k dispozici celý najednou, stačí vydržet před obrazovkou šest hodin. Dosud byly odtajněny jen první dva díly, o nichž režisér seriálu Ivan Zachariáš v jednom z rozhovorů řekl: „První díl je expoziční a když to trochu přeženu, vlastně je to nuda. Ten druhý by už měl diváka vtáhnout víc, ale stejně je to jako si pustit půl hodiny z celovečeráku.“ Všichni, kdo první dva díly zhlédli, včetně mne, jsou nažhaveni sledovat i další. Scenárista Ondřej Gabriel slibuje, že ve třetím a čtvrtém díle bude napětí výrazně stoupat.
  |
A na co láká HBO? „Je podzim roku 1989. Sovětské impérium ve východní Evropě se otřásá v základech. Ve vzduchu visí změna. Neví se však, kdy přijde a jakou podobu bude mít. Profesionální houslistka Marie a její politicky aktivní manžel Viktor se po dvanácti letech londýnského exilu vracejí do Prahy. Rodinná návštěva se však brzy mění v drama. Marie skončí v nemocnici a když se probere z bezvědomí, její manžel je pryč a nikdo neví, kam zmizel.“
Vaše e-mailová adresa obsahuje číslo 007. To kvůli britskému tajnému agentu Jamesi Bondovi?
Normální adresy byly obsazené. A asi je to i pozůstatek začátečnických dob elektronické pošty, kdy si lidé vkládali do adres jména postav z filmů, z knížek, z historie... Samozřejmě že je normální si do adresy napsat svoje jméno. Byl jsem také mladší! Bondovky mě nikdy nebavily, i když jsem viděl všechny. Líbilo se mi jen Casino Royale, první film s Danielem Craigem.
Co říkáte na to, že číslo 007 převezme v příštím filmu Není čas zemřít žena?
Počkám si na výsledek.
Mohl byste pracovat v tajných službách?
Ne. Možná bych mohl sedět v kanceláři a věnovat se byrokratické práci analytického typu. To bych zvládnul. V terénu bych pracovat nemohl, to bych naopak nezvládl. Neosvojil bych si vyžadovanou sebedisciplínu, jsem hodně temperamentní člověk.
Přiřazujete k tajným službách více kladné, nebo záporné vlastnosti?
Záleží na tom, pro jakou tajnou službu člověk pracuje a v jaké době. Každý režim, zejména demokratický potřebuje tajnou službu. Lidé, kteří v ní pracují, procházejí daleko drobnějším sítem než lidé, kteří pracují jinde ve státní správě. Očekávalo by se, že jejich inteligence, dovednosti i charakter budou vyšší, jenže … Velká část díla Johna le Carré, který pracoval pro britskou MI5 i MI6 je o lidských selháních uvnitř tajných služeb demokratického západního státu.
Je John le Carré vaším oblíbeným autorem?
I když píše špionážní romány, jeho knihy nejsou pouhou žánrovou literaturou. Oceňuji jejich literární kvalitu. Spisovatel Philip Roth považoval Le Carrého A Perfect Spy za nejlepší poválečný britský román. Le Carré má stejnou pozici v britské literatuře jakou měl Raymond Chandler v americké, bez ohledu na to, že psal detektivky. U dobré literatury je jedno o jaký žánr jde.
Kdy jste se začal zajímat o tajné služby?
Odmala jsem se zajímal o historii a na tajné služby dřív nebo později narazíte. Základním úkolem tajných služeb je připravovat podklady pro politické rozhodování. Způsobem, jakým filtrují informace, které předávají politikům, mohou nasměrovat jejich jednání, což se v historii už mnohokrát stalo. Častěji se však stává, že si politici z těch informací vyzobávají jen to, co se jim hodí „do krámu“ a zbytek ignorují. Klasickým příkladem je invaze do Iráku. S uvolňováním archívů, s vyplouváním některých kauz najednou zjišťujeme, že některé věci se odehrály trochu jinak, než jsme si mysleli. Anebo naopak – že jsme někdy projevovali moc bujnou fantazii a skutečnost byla zatím všední a šedivá. Zajímavé na tajných službách je to příšeří kolem nich, je to obrovský podklad pro dramatickou látku. To prostředí má v sobě zvláštní tragiku.
Popustil jste při psaní fantazii, nebo jste se držel více reality?
Všichni s výjimkou Normana Mailera a jeho špionážního románu Duch děvky, tak všichni ti velcí literáti — Graham Greene, John le Carré konec konců i Ian Fleming, kteří psali o tajných službách, v nich také pracovali. To prostředí je natolik specifické, že možná jen lidé, kteří je důvěrně poznali a jsou extrémně zvýhodněni, mohou o něm kvalitně psát.
Vy coby ne-agent ale o tajných službách píšete?
Ještě se neví, jestli dobře. Příběh je fiktivní, ale mohl se stát, nebo se právě někde odehrává. Rozhodně to není bondovka, ale uměřené realistické drama. Snažili jsme se vyhnout nesmyslům, hodně jsem o tajných službách přečetl, navíc jsme oslovili odborníky. Někdy člověk ale musí obětovat historickou i technickou přesnost ve prospěch dramatického tahu, aniž by znevěrohodnil prostředí, které buduje jako hodnověrné. Klasickým příkladem je sledovačka. Pokud tajná služba provádí sledovačku, tak se to nedá natočit, alespoň jsem ji v žádném filmu dobře udělanou neviděl. Proto se to řeší kompromisem, většinou dost hloupým, kdy auto jede deset metrů za autem, které sleduje a tak podobně. Kompromisy se dělají i kvůli divákovi, aby se v příběhu neztratil nebo nenudil, protože činnost tajných služeb se z valné části odehrává u stolu, a to nikoho nezajímá. Vůbec ale nechci srovnávat filmový scénář s románem. Scénář je takový technický dokument, na jehož základě vznikne film. Román je daleko vyšší umělecká forma.
Do románu byste se nepustil?
Chtěl bych. Jednou. Román a hudba jsou pro mne nejvyššími formami umělecké činnosti. Film je až pod nimi. Někteří režiséři to přiznávají sami, třeba Robert Sedláček.
Je v seriálu něco, na čem jste trval?
Spíš jsem jen některé věci vypichoval. Třeba detektor odposlechů MI6, který v té době používala. Mohla to být krabička s anténou, ale řekl jsem si: „Proč by ve filmu nemohla být jeho přesná kopie?“ Zrovna tak je v seriálu použitá věrná kopie tehdejšího mikro audio rekordéru, což zní směšně, protože z dnešního pohledu je to bedna.
Jak jste získal podklady k jejich výrobě?
Jedním z poradců byl historik Daniel Povolný, který napsal knihu o operativní technice Státní bezpečnosti a ten mi dal kontakt na Keitha Meltona uznávaného odborníka na britskou špionážní techniku. Uvědomili jsme si, že by bylo dobré s někým konzultovat i tu západní techniku, která se pochopitelně lišila od té, co se používala na Východě. Keith Melton nám poslal přesné podklady a také mi například vysvětlil, jak probíhá komunikace přes otevřenou telefonní linku. Myslím, že už jsem to někde řekl, že mi po zhlédnutí dotyčných scén napsal: „Ty, já, a ještě další dva lidi na světě budeme vědět, že je to dobrá práce.“
Co vás při psaní scénáře nejvíc bavilo?
Nejpříjemnější je úvodní fáze, když začnete shromažďovat materiál, nosíte větvičky a stavíte hnízdo, ani to cizelování, když už je hnízdo postavené, ale není špatné.
Jak dlouho vám to trvalo?
Asi dva a půl roku. Scénář se několikrát přepisoval. Nevýhodou komplikovaných příběhů je, že když ze scénáře vyjmete jednu věc nastane řetězová reakce. V detektivních příbězích je typické, že sledujete několik dějových linek a každá s tou vraždou nějakým způsobem souvisí, ale často jen velmi vzdáleně, takže většina z nich jsou v podstatě slepé stopy. Když byste jednu z nich vypustila, příběhu to zas tak neublíží. V Bez vědomí všechny linky spolu úzce souvisí, proto ty změny byly tak obtížné. Proto to trvalo tak dlouho. Když v takovém propletenci něco změníte, může se stát, že musíte psát znovu, a to se mi přihodilo deset měsíců před začátkem natáčení. Rok před tím jsem zase vypustil čtyři velké postavy, protože by pro diváka už bylo obtížné příběh sledovat. Někoho by to možná bavilo, ale bylo by to hodně těžké.
Proč se v předstihu pouštějí u seriálů obvykle první dva díly? Není to trochu nesmyslné
Pokud se na to díváte jako Ivan Zachariáš, tak jo. Ale je to standardní postup. Vy potřebujete navnadit diváka. Navíc seriál, když se začal promítat na festivalech, nebyl ani hotov. Natočený byl, ale nebyl dostříhaný, dobarvený, zvukově dodělaný, chyběly titulky …. Zaznamenal jsem ale většinou kladné reakce. „Už bych chtěl vidět třetí díl,“ slyšel jsem mnohokrát. Otázkou je, co mně, kdo řekne. Nepříjemné názory se říkají hůř.
Prozraďte alespoň, zda se dočkáme nějakého rozuzlení, nebo zůstane příběh zahalen i ve finále tajemstvím?
Nějaké rozuzlení nabídne. Upřímně si myslím, že je dobrá úplně poslední scéna, ale tu jsem nevymyslel já, ale Ivan. Určitě jsme nechtěli finále à la Hercule Poirot, že by se shromáždili všichni na jednom místě a někdo by jim vysvětlil, jak se všechno odehrálo. Myslím, že diváci nakonec pochopí, o co těch šest hodin šlo.
Překvapení nebude?
Bude, a ne jedno, alespoň doufám. Ovšem ne ve stylu, že by si divák řekl: „To si ze mne dělají srandu!“ Seriál připomínkovalo tolik lidí, že jsme z hlediska logiky snad nic nepřehlédli.
Je pravda, že jednou z věcí, které zaujaly dramaturga Steva Matthewse, který dohlíží na seriály z produkce HBO Europe, bylo, že hrdinkou je nevinná žena?
Vyprávět příběh z pohledu normální ženy mně jako východisko přišlo dobrý.
Jak vypadá normální žena?
V televizi je trendem ukazovat vyšinuté ženy, které trpí nějakou fobií, úchylkou, mají problémy s alkoholem, jsou hackerky…, jak říká Tereza Polachová, kreativní producentka HBO. Marie je obyčejná žena. Přiznávám, že v prvopočátku byla hlavní hrdinka starší, asi pětačtyřicátnice, nebyla to houslistka, ale švadlena, a s alkoholem problémy měla.
Není mezi profesionální houslistkou a švadlenou, která pije, dost velký rozdíl?
Je. Křehčí postava příběhu prospěla a dramatický oblouk je lépe vyklenutý. Původní postava byla tak trochu otřískaná životem, působila jako někdo, o koho nemáte obavu. A takovou hrdinku jsme nepotřebovali. Potřebovali jsme někoho, kdo je křehčí, i když hraje na housle, je to v podstatě obyčejná ženská.
Bez problému jste tedy se změnou souhlasil?
Došlo k ní v prvopočátku. Pokud je kritika podložená argumenty, tak mi nevadí. Scenárista je jen jednou součástí procesu, na kterém se podílí spousta lidí, navrch jsem byl nezkušený začátečník. Jak už jsem řekl, scénář je technický dokument, neberu jej jako umělecké dílo. Na druhé straně je hned v první části jedna z věcí, kterou jsem hájil do krve. Estébák Vlach, kterého hraje Jan Vlasák, má velmi vážně nemocnou ženu. Původně byl nemocný Vlach sám a žádnou ženu neměl. Pak mě napadlo, že bude lépe fungovat, když jeho bolest uvidíme prostřednictvím další postavy, ale nikdo tomu moc nevěřil. Až po scéně, kdy si lehne na postel vedle nemocné ženy, která řekne, že si připadá jako v rakvi a on odvětí, že dva se do rakve nevejdou, ostatní uznali, že je to tak lepší.
Bylo nutné, aby v seriálu vystupovali i herci ze zahraničí?
Byl to můj tvůrčí záměr. Chtěl jsem, aby v seriálu kromě Slováků, protože tehdy jsme žili v Československu, byl obsažen i západní prvek a Británie mi přišla z hlediska historických vazeb nejvhodnější. MI6 měla docela dobré výsledky v průniku do StB. Najít herce bylo docela obtížné. Vedle Hattie Morahanové známé z filmu Kráska a zvíře hraje v seriálu Čechokanaďan David Nykl, který ve dvou letech emigroval s rodiči po okupaci Československa v roce 1968. Česky mluví skoro dokonale, tedy na devadesát devět procent. A právě to jedno procento nedokonalosti jsme potřebovali.
Musel jste kvůli mezinárodní srozumitelnosti scénář upravovat?
Na to dohlížel spíše Steve Matthews. Když řekl, že něčemu nerozumí, nebo se ptal, proč je to právě tak, pochopil jsem, že je nutné zkusit některá místa přeformulovat. Může se stát, že český divák se bude podivovat nad tím, proč mu někdo něco říká, když to ví, na straně druhé by se zahraniční divák mohl ztratit. Bylo to jako rozhodování mezi Skyllou a Charybdou. Český divák zůstává samozřejmě ve výhodě, ale pokud zná dobře Prahu, některé scény ho mohou zarazit. Postava zajde do ulice a vyjde z úplně jiné, protože v té ulici byly od roku 1989 některé domy několikrát rekonstruované, jiné zbourané. Kamarád, který zná restauraci Sokolovnu v Riegrových sadech, se podivoval, že Marie, která do ní vejde, se najednou ocitne ve zcela jiné hospodě, kde se točil interiér. Tomu se nedalo vyhnout. Ivan je náročný tvůrce, je precizní, chtěl, aby všechna místa věrně odpovídala době, ve které se film odehrává. Někde sám říkal, že v podstatě vyčerpal veškeré zajímavé lokace, na nichž lze ta éra věrně zobrazit. Myslím, že se to vyplatilo. A doufám, že většina diváků takové problémy jako můj kamarád mít nebude.
V roce 1989 vám bylo deset let. Pamatujete si něco z té doby?
Dítě vnímá, že se najednou společnost probudila, náhle se to kolem něho rozsvítí, jenže těžko říct, zda je vjem autentický, nebo si jej člověk dodatečně vsugeroval, když o té době často slýchal. Protože nejsem pamětník, nemohu do příběhu vložit autentické zážitky, které ve vyprávění znamenitě fungují, na druhou stranu považuji odstup od té doby za jednoznačnou výhodu. Někteří emigranti, kteří viděli první dva díly v Torontu, mi tvrdili, že jsme jejich rozpolcenost vyjádřili přesně, i pocity po návratu „domů“.
Jak došlo ke spolupráci s HBO?
Napsal jsem s dokumentaristou Tomášem Bojarem a střihačem Šimonem Špidlou scénář o Hilsneriádě. Rituál je vesnické drama, které má jeden producent na stole, třeba z něho ještě někdy něco bude, i když ne hned, protože Viktor Polesný natočil na stejné téma dvoudílný televizní film Zločin v Polné, který nedávno znovu běžel v televizi. Kdyby se Rituál nikdy nenatočil, tak alespoň posloužil k tomu, že si scénář přečetlo více lidí z branže a několik z nich mě oslovilo, jestli nemám v šuplíku něco dalšího. Jedním z nich byla i Tereza Polachová, kterou znám skoro třicet let. Z hromady námětů jsem vybral dvacet, Tereza si z nich vybrala čtyři, všechny špionážní, protože chtěla točit špionážní seriál, který u nás nemá tradici. V té hromadě byly různé náměty – kriminální, sociálně dramatické, jedno rodinné drama, horror, komedie ... špionážní témata mezi nimi převládala, protože mě hodně baví.
Psaním scénářů se chcete živit?
Už to tak prakticky je. Teď pracuji na dvou seriálech, jednom opět pro HBO a druhý je pro Českou televizi. Samozřejmě se nikdy nemusí natočit, naštěstí je nezaměstnanost nízká a v Albertu mají vždycky volno. Postupně jsem opustil všechna zaměstnání a nechal jsem si jen malinký úvazek, spíše jde o poradenskou výpomoc místopředsedovi Senátu Milanu Štěchovi. A ještě se starám o kočky, což zabere spoustu času.
O kočky?
Věnuji se kočičí charitě. Nemohu se dívat na utrpení zvířat. Kočka je takový problematický živočich, není natolik domestikovaná jako pes a spousta lidí si myslí, že kočka přežije ve volné přírodě, aniž by se musela přikrmovat. To ale není pravda. Takže platím kočkám léčení, kastrace, krmení, hledám jim nové domovy a rozvážím je tam. Sám mám doma tři kočky a dva kocoury.
Před rozhovorem jste mě upozornil, že se nechcete bavit o politice. Z jakého důvodu?
Protože jsem o ní hodně mluvil v jiných rozhovorech. Jen bych podotkl, že problémy, se kterými se naše společnost potýká, nejsou jen důsledkem komunistické minulosti, ale také způsobu, jak byla provedena transformace v devadesátých letech minulého století. Určitě by bylo zajímavé, kdyby některý student žurnalistiky si vybral jako téma bakalářské nebo diplomní práce česká žurnalistika devadesátých let. Když to hodně přeženu, tak budovatelská atmosféra devadesátých let, mi v něčem připomíná svazáctví let padesátých, samozřejmě bez věšení a zavírání lidí.
Vystudoval jste historii a politologii, proč ne FAMU?
Nikdy mě to nenapadlo. Uvažoval jsem vždycky o historii a politologii, ještě mě napadla hungaristika a literární teorie, naštěstí mě to přešlo. Nepřemýšlel jsem ani o divadelní dráze, i když jsem byl jedním ze spoluautorů amatérského souboru Kabaret Caligula a také jsem v něm hrál. Na amatéry jsme byli relativně úspěšní, hlavně s představením PanzerFaust. Na Filosofickou fakultu jsem byl přijat, ale vlastně jsem tam studovat nezačal. Až na Fakultě sociálních věd UK, kde jsem vystudoval politologii a mezinárodní vztahy.
První dva díly se promítaly na festivalu v Torontu. Byl jste nervózní?
Strašně. Věděl jsem dopředu od člověka, který byl na festivalu s výborným seriálem Pustina, že jsou tam seriály takovou popelkou, že se do Toronta jezdí za filmy. Nečekal jsem proto, že sál bude narvaný. Po zahajovacím ceremoniálu jsem někomu věnoval lístek a odešel do hospody dát si pivo. Pak jsem si ještě objednal podle nápojového lístku koktejl, který vypadal rozumně. Přinesli mi něco barevného, co mělo nahoře šlehačku a třešeň. Jen jsem se bál, abych se na besedu s diváky vrátil bez úhony. Byl bych ještě nervóznější, kdybych dopředu věděl, že k promítání vybrali šest seriálů ze čtyř set. Myslel jsem si, že vybírali z třiceti možná padesáti. Trošku jsem oněměl, když mi to prozradil ředitel sekce Primetime.
To už jste měl po projekci v Karlových Varech a čekalo vás promítání na festivalu Seriál Killer v Brně.
Ještě se promítalo v Madridu, ale tam jsem nebyl. Ve Varech jsem byl také jenom na zahájení a pak jsem zbaběle utekl. Martin Hofmann, který v seriálu hraje, mě poučil: „Ty vole, nesmíš bejt taková květinka!“ Seriál jsem ale chtěl v kině zhlédnout, v sále, kde nebude moc lidí, nebudu muset nic říkat a jen v klidu sedět a koukat. Šel jsem proto v Torontu na projekci pro novináře.
Prozradil jste, že název seriálu Bez vědomí jste nevymyslel vy, ale vaše přítelkyně. Co jí za to dáte?
Budu o tom přemýšlet. Ten název je strašně dobrý. Asi proto, že jsem jej nevymyslel já.
Četla přítelkyně váš scénář?
Jen první díl. Ani jí scénáře nechci dávat číst. Viděla jenom synopsi a napadl ji tak skvělý dvojsmyslný titul, s nímž si můžete i graficky pohrát. Bez vědomí – Bezvědomí. Bohužel nelze jej přeložit výstižně do angličtiny. Takže The Sleepers.
