Elenu Ferrante znám, i když nevím, kdo to je, říká překladatelka Flemrová

Lidovky.cz: Překladatelé, které znám, pracují především v noci. Kdy překládáte vy?
Jsou období, kdy překládám ve dne i v noci, ale noc mám radši, je klid, nikdo nevolá, neposílá maily ani zprávy, je to čas mimo čas. Jenže když pak musím ráno fungovat, jde to ztuha. Ale vlastně jsem schopná překládat skoro vždy a skoro všude, nemám žádný rituál, pravidelný režim, nepotřebuju ani psací stůl, stačí mi notebook.

Lidovky.cz: Jak jste se vlastně k překladům knih od Eleny Ferrante dostala?
Dostala jsem nabídku od nakladatelství Prostor. Chvíli jsem ji zvažovala a pak jsem to vzala.

Lidovky.cz: Zajímá vás, kdo se skrývá pod pseudonymem Ferrante, nebo nad tím nepřemýšlíte?
Nějak zvlášť mě to nezajímá, jak už jsem řekla jinde, poté co jsem přeložila přes dva tisíce stran jejích textů, můžu říct, že Elenu Ferrante znám, i když nevím, kdo to je. Myslím si, že současný důraz na image autora je přehnaný a skutečnost, že znám podobu empirického autora, nijak neovlivní můj zážitek z četby. Ten spisovatel, s nímž čtenář vede pomyslný dialog a se kterým se seznamuje, je ukrytý v textu.

Lidovky.cz: Myslíte, že knihy mohl napsat muž?
Mohl, ale je v nich vepsaná ženská zkušenost, ženské vnímání... Takže muž by fungoval spíš jako jakési médium. Na druhou stranu musím říct, že pokud by Ferrante byl muž, potěšilo by mě to, znamenalo by to, že existují muži, kteří se dovedou do žen dokonale vcítit, kteří ženám rozumějí.

Lidovky.cz: Došla jste někdy při práci k bodu, kdy jste si říkala: „tohle přeložit nejde“? A jak si člověk musí s takovou situací poradit?
Tohle si člověk říká poměrně často, ale pak to stejně musí vyřešit. Ne vždy to ale jde zcela uspokojivým způsobem, takže někdy vznikne situace, že se nějaké ne zcela uspokojivé řešení pak čtenářům musí kompenzovat na jiném místě. Hlavně je důležité chápat rozdíl mezi dílčím překladatelským oříškem a textem, u kterého je předem velké riziko, že jeho sdělení se nepodaří převést tak, aby bylo pochopeno. Tam si pak překladatel může, nebo spíš by si měl říct „tohle přeložit nejde“ a myslet tím celou knihu.

Lidovky.cz: Jak jste si poradila s neapolským dialektem?
Elena Ferrante dialekt skoro nepoužívá, pečlivě nám sděluje, kdo mluví italsky a kdo neapolsky, ale neapolštiny je v jejích textech jako šafránu, jen pro barvu a pro chuť. Ale třeba v románu Roberta Saviana, který vydala Paseka pod názvem Piraně, a který jsem loni překládala, je v neapolštině dobrá polovina textu, ale jelikož tam slouží i jako sociolekt, je to příběh z prostředí kluků, kteří se chtějí z dealerů vypracovat na zabijáky, řešila jsem to zejména obecnou a hovorovou češtinou. Dialekt se musí řešit případ od případu, neexistuje jednotný návod, jak na to.

Lidovky.cz: Jak se dialekty v Itálii liší od italštiny jako takové? Může někdo, kdo umí italsky, rozumět neapolštině nebo sicilštině?
Situace dialektů na území Itálie je poměrně složitá. V první řadě je třeba zdůraznit, že mnohé z takzvaných dialektů nejsou dialekty italštiny, vyvíjely se samostatně z vulgární latiny a mají spíš povahu jazyka než jazykové varianty. Vzhledem k tomu, že ke sjednocení Itálie došlo až v roce 1861, respektive 1870, vyvíjely se její dnešní regiony samostatně a spadaly pod odlišné geopolitické celky, takže italština byla mnohem dřív literárním jazykem než jazykem národním. Taková sicilština má například na rozdíl od italštiny zachovaný i silný starořecký substrát a postupně pak do ní pronikaly vlivy jazyků dobyvatelů a kolonizátorů, Arabů, Normanů, Španělů... Takže si tyto dialekty spíš představte jako samostatné jazyky, což platí zejména o sardštině a furlánštině, ale právě neapolština, sicilština, benátština či milánština mají i svou dlouhou literární tradici, svoje slovníky a gramatiky, takže u nich je označení dialekt spíš konvenční povahy, aby se odlišily od národního jazyka, tedy italštiny.

Pokud jde o to porozumění: například Ital ze severu země zpočátku neapolštině ani sicilštině úplně rozumět nebude. Jen pro ilustraci - filmy v neapolštině se pro italskou distribuci běžně titulkují do italštiny. Například postavy televizního seriálu Geniální přítelkyně, jehož druhá řada teď běží v televizi, zatím převážně hovoří neapolsky a diváci z jiných částí země potřebují k porozumění titulky.

Lidovky.cz: Jak často jezdíte do Itálie? Kterou její číst máte nejraději?
Jezdím tam často, asi co nejčastěji to jde, několikrát do roka, v létě tam pobývám aspoň měsíc a jednoznačně mám radši jih, nejmilejší je mi Sicílie, ale líbí se mi i v Kalábrii, Apulii, Kampánii, Sardinii. A taky mám citovou vazbu k Římu a k Terstu. Myslím si, že překladatel současné literatury by měl končiny, v nichž se „žije“ v jazyce, ze kterého překládá, dobře znát. Ve slovníku ani na internetu všechno nenajdete. A když máme dnes možnost migrovat, překladatelé by ji měli využívat, jelikož sám proces překladu je podobný neustálému pohybu mezi jazyky, prostory, mentalitami, identitami, zvyky a tak dále.

Lidovky.cz: Kterou knihu máte od Ferrante nejraději?
Těžko říct, já na tyhle nej otázky neumím odpovídat, z tetralogie mám asi nejradši první a poslední díl, a z těch předchozích knih Tíživou lásku. 

Lidovky.cz: Je pro překladatele příjemné překládat od jednoho autora více knih, protože už zná styl, a práci se slovy, vazby? 
Jsou také autoři, kteří nemají příliš vyhraněný styl a mění se od knihy ke knize, ale obvykle i u nich překladatel najde známé tóny, oblíbená slova. Příjemné je to, aspoň pro mě, spíš lidsky než čistě jen profesně. Je to jako když po čase potkáte starého přítele, se kterým jste kdysi sdíleli nějaký privátní či tajný slovník a ten váš dorozumívací jazyk stále funguje a navodí se příjemná důvěrnost. Ale taky se může stát, že si řeknete, proboha, jak to mluví a co to říká, nebo proč vykládá pořád to samé... Každopádně já mám radši změnu, baví mě překládat co nejodlišnější texty, hlasy, tóniny.

Lidovky.cz: Co je podle vás nejdůležitější vlastností dobrého překladatele?
A zase to nej... Měl by mít hodně dobrý sluch, aby zachytil i drobné nuance, protože o těch to je a na nich nesmírně záleží... Obecně by měl být překladatel trpělivý posluchač a empatický naslouchač, měl by mít ale i představivost a rozvinuté schopnosti výrazové, aby pak tomu, co slyší a vidí a chápe, dovedl dát odpovídající tvar a tón i v jazyce cílovém, měl by mít odvahu hájit intence autora a textu i proti suchopárným dozorcům jazykových norem, měl by být pokorný a nesnažit se zastínit autora, měl by mít sicflajš, protože jak už bylo mockrát řečeno, překlad se musí vysedět... a tak bych mohla ještě pokračovat.

Lidovky.cz: Kolik knih dokážete za rok přeložit?
To je různé, závisí to na spoustě okolností, ale když si odmyslím soukromí a práci na fakultě, tak jsou prostě tlusté a tenké knížky a překlady, které jdou lépe a které jdou hůře od ruky. Takže někdy jednu, jindy tři a výjimečně i pět, ale spíš tenkých.

Lidovky.cz: Co vás okouzluje na italštině? Proč jste se rozhodla studovat právě ji?
Vystudovala jsem ji spíš náhodou, protože jsem původně studovala na SUPŠ malbu a italština byla jen koníček. Na italštině mě baví, že to není jazyk železných pravidel, že je to starý ale dynamický jazyk, že je krajově velice variabilní, že má širokou škálu rejstříků, že vznikla jako literární jazyk a je to na ní znát, že se umí tvářit snadně, a přitom je na vysoké stylistické úrovni hodně těžká. Mám ráda italskou frazeologii, v níž se krásně odráží mentalita mluvčích, baví mě italský slovní humor.

Lidovky.cz: Co mají čeština a italština podobné, a co je naopak rozděluje, dá-li se to tak říct?
Na tuhle otázku nelze stručně odpovědět, ale když vyjdeme z toho, že jsou to oba indoevropské a flektivní jazyky, zakládá to některé podobnosti, které můžou – ale není to pravidlo – překladateli při práci pomoci. Takže například mají oba jazyky podobnou „kreativní“ a expresivní funkci předpon a přípon. Ale pádové vazby už například italština vyjadřuje jen pomocí předložek. Italština má mnohem složitější systém gramatických časů, užívá konjunktivy, ale nezná dokonavá a nedokonavá slovesa. Libuje si, zejména v psané formě, v dlouhých hypotaktických souvětích s hrozny vedlejších vět, které přirozená struktura českého souvětí neunese. Obecně lze říci, a to i když odhlédnu od regionálních variant a od pronikání dialektů do současné italské literatury, že existuje větší stylistický, ne jen gramatický rozdíl mezi psanou a mluvenou italštinou, že italština umí být formálnější a archaičtější, a také abstraktnější, vzletnější, ale i „vycpávkovější“ než čeština.

Ale nejobtížnější zůstává překlad mimojazykových skutečností, aluzí na neznámé skutečnosti, reálie, situační či slovní komiky, která se vztahuje ke specifikům prostoru, z jehož jazyka překládáme. S problémy, jež se vztahují jen k zákonitostem vycházejícím z odlišné typologie jazyka či rozdílů v gramatických strukturách, si překladatel nakonec vždy poradí snáze. 

Lidovky.cz: Jakým způsobem pracujete? Přečtete si knihu nejdřív v originále a pak se pustíte do práce, nebo na to jdete hned?
To vůbec nejde jít na to hned! Knihu či text musíte přečíst víckrát, mnohá překladatelská řešení navíc mají klíč ukrytý třeba až v závěru, takže nejdřív čtete, čtete a čtete a teprve potom překládáte. A při překládání zase čtete, a když dopřekládáte, tak začnete zase číst.