Vzhledem k důležitosti tohoto poselství jsou proto nejen pro křesťany, ale vzhledem k enormnímu historickému a společenskému vlivu křesťanství i pro ateisty či agnostiky, důležité tyto otázky: Kdo byl Ježíš Kristus, resp. historický Ježíš Nazaretský? Jaké byly jeho autentické názory a jak dalece jim odpovídá to, co čteme v novozákonních textech a co je součástí tzv. církevní tradice? Jak vůbec vzniklo křesťanství a jak je chápáno dnešním moderním člověkem?
Pro většinu dnešních Čechů je odpověď jasná – velikonoční příběh a vůbec vše kolem Ježíšova života považují pouze za pošetilou báji srovnatelnou s historkami o starořeckých bozích na Olympu. Velikonoce jsou pro ně nanejvýše folklorními svátky jara s velice vítanými dvěma dny pracovního volna navíc.
Pro menšinu spoluobčanů, křesťanů věřících tradičním, ortodoxním způsobem, je odpověď také jasná – vše, co je možné či potřebné vědět o životě a skutcích Ježíše Krista a jeho učedníků, je přesně a spolehlivě popsáno v sedmadvaceti součástech („knihách“) Nového zákona. Ježíš byl Bohočlověkem, který se narodil z Panny Marie a neměl žádného lidského biologického otce, během svého krátkého (snad ročního, snad tříletého) veřejného působení konal mnohé zázraky (vyléčení nemocných, vzkříšení mrtvých, proměna vody na víno atd.), po své popravě ukřižováním doslovně fyzicky, nikoli nějak alegoricky, vstal z mrtvých a po dalších 40 dnech „vstoupil na nebesa“. Svou mučivou smrtí na kříži vykoupil před Bohem lidstvo z jeho hříchů a jednou „znovu přijde, ve slávě, soudit živé i mrtvé a jeho království bude bez konce“.
Příběh kazatele
Ovšem pro řadu dalších, včetně mě, je Ježíšovo vystoupení, potupná poprava a následující neuvěřitelný rozmach křesťanství fascinující z úplně jiných důvodů než pro údajné doprovodné nadpřirozené jevy. Mě fascinuje příběh charismatického potulného kazatele, člověka se vším všudy, který se rád stýkal s nejprostšími lidmi včetně těch na okraji společnosti, přátelil se a hodoval s nimi. Člověka, jehož mnohé výroky byly nejen znepokojivě radikální, často paradoxní, někdy i těžko pochopitelné a pro většinu upřímně věřících židů i neslýchaně rouhavé. Člověka, který byl zjevně hluboce přesvědčen o svém zcela mimořádném poslání. Náboženského génia, který se zcela lidsky mýlil, protože byl přesvědčen, že se bezprostředně blíží zásadní světodějný zlom a začátek „království Božího“. Heretika, popraveného nejpotupnějším způsobem, který si v posledních chvílích života zjevně zoufal („Bože, proč jsi mě opustil?“).
A přece se toto zdánlivě totální fiasko „zázračně“ obrátilo v obrovský úspěch – dvacet let po Ježíšově smrti se našel člověk, helénizovaný Žid, vzdělaný intelektuál a vynikající literát Pavel z Tarsu, který de facto způsobil, že rané křesťanství přestalo být jen okrajovou židovskou sektou, ale postupně se stalo nejvlivnějším světovým náboženstvím tvořícím dějiny. Pavel a jeho následovníci učinili z Ježíše Krista ústřední postavu nového náboženství, vybudovali jeho sofistikovanou mytologii a teologii a dokázali se vyrovnat i s tím, že Ježíšem očekávané království Boží nepřišlo.
Znovuzrozený Kristus.
Existuje nejméně dvacetiletá mezera mezi Ježíšovou popravou a prvními novozákonními texty. Bylo by nesmírně zajímavé vědět, jak se v tomto období formovala prvokřesťanská víra, jak se na autentické vzpomínky očitých svědků nabalovaly mýty, „literární nadsázky“ a fabulace. Je to jasně vidět i u novozákonních textů: v Lukášově a Janově evangeliu a zvláště ve Skutcích apoštolů (zřejmě z počátku 2. století) je těchto prvků mnohem víc než v nejpůvodnějším evangeliu Markově nebo v prvních Pavlových listech (z let cca 50–60).
Nenahraditelný tmel civilizace
Řada radikálních kritiků (např. historik Edward Gibbon nebo náš Josef Svatopluk Machar) viní křesťanství hlavně z toho, že barbarsky zničilo rozvinutou antickou kulturu, de facto tak vrhlo Evropu o nějakých 1500 let zpět, nebo že v jeho jménu bylo spáchána spousta odporných zločinů a vedeno mnoho strašných válek. To všechno je asi pravda.
Nicméně – jako by se i zde jaksi rekapitulovala ta paradoxní historie počátků křesťanství – ze zmaru a negace se nakonec z křesťanství vyvinulo něco úctyhodného a kulturně sofistikovaného, něco, co inkorporovalo i onu antickou vzdělanost a stalo se spojencem moderní vědy. Moderní křesťanství s hlubokými historickými a dějinotvornými kořeny, zcela smířené s osvícenským humanismem a moderní vědou je, ať se to komu líbí, nebo nelíbí, hlavním a nenahraditelným tmelem našeho civilizačního okruhu, který dnes globálně dominuje.
Historie křesťanství od dosti barbarských počátků po dnešek mi tak připomíná přeměnu nevzhledné housenky v docela pěkného motýla (který bude možná ještě hezčí, až úplně vyleze z kukly a narovná dosud ještě trochu pomuchlaná křídla). Možná že i to zpoždění 1500 let za to stálo – kdo ví, zda by se svět vyvíjel opravdu lépe, kdyby antická kultura a vzdělanost nebyla přerušena křesťanským barbarstvím a římští císaři by po pár stech letech dostali k dispozici třeba zbraně hromadného ničení.
Těžko lze ovšem ignorovat, jak doslovně a vrchovatou měrou se naplnila Ježíšova slova „Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina.“ A jak zvráceně doslova byla některými pochopena jeho slova „Kdo nezůstane ve mně, bude vyvržen ven jako ratolest a uschne; pak ji seberou, hodí do ohně a spálí“...
Ačkoli jsem přesvědčen, že křesťanství není „úplně vymyšlené“, že jeho zakladatelé (Ježíš z Nazaretu, Pavel z Tarsu či apoštolové) byli historickými osobnostmi, je mi v podstatě jedno, jaká byla historická objektivní skutečnost, kterou bychom zjistili po výletu nějakým strojem času do první poloviny 1. století. Nepobouřilo by mě ani, kdyby se ukázalo, že má pravdu židovská legenda, podle níž byl Ježíšovým biologickým otcem jakýsi římský voják.
Alespoň pro mě totiž na tom, „jak to všechno doopravdy bylo“, vlastně ani nezáleží. Důležitý je výsledek – a ten je bezesporu ohromující. A je mi úplně jedno, do jaké míry je to jakási 2000 let psaná „pohádka“ či „báseň“. Pohádky jsou přece pro formování naší identity zásadní a důležité – asi víc než učebnice...
