Z principu odmítám pomlouvat nějakou jinou ženu, i když mi nehorázně ublížila. Je to stanovisko, ke kterému jsem namáhavě dospěla právě proto, že dobře znám ženský úděl, sama ho zažívám, pozoruji ho na jiných a vím, že neexistuje žena, která by každý den nesváděla nesmírný, strašně těžký boj.
Elenu Ferrante znám, i když nevím, kdo to je, říká překladatelka Flemrová |
V bídě i v blahobytu, prosté nebo kultivované, krásné nebo ošklivé, slavné nebo neznámé, vdané nebo svobodné, pracující nebo nezaměstnané, matky nebo bezdětné, vzpurné nebo spořádané, všechny jsme hluboce poznamenané tím, že žijeme ve světě, který si třeba i můžeme nárokovat jako svůj, ale který je skrznaskrz prosycený tisíciletou dominancí mužů.“
To je začátek sloupku „Zášť k ženám“, který napsala italská spisovatelka Elena Ferrante a je součástí souboru krátkých textů Příležitostné nápady. Ty vycházely celý rok jako každotýdenní sloupky v britském deníku The Guardian. Výsledkem je dvaapadesát povídek, které představují velmi osobní náhled do života spisovatelky, už více než třicet let skrývající vlastní identitu.
Jak přiznává hned v úvodu, nabídka redakce deníku jí zalichotila, ale zároveň se obávala, že to nezvládne, a tak váhala. Nakonec souhlasila pod podmínkou, že jí redakce pošle seznam konkrétních otázek a ona na ně bude postupně odpovídat. Rozhodně se ale nenechala „uvěznit“ v zadaných tématech a zachovala si osobitý styl. A jako bonus je všech dvaapadesát sloupků doprovázeno barevnými ilustracemi známého italského umělce Andrey Uciniho.
Knihy nepotřebují autora
„Myslím, že čtenáři románů spolehlivě poznají autorčin ,rukopis‘ ve způsobu, jakým ta obecná témata pojímá: je tu silný důraz na ženské a mužské vidění světa, rozporuplnost vztahů, podstatu umělecké tvorby a určitá úzkostlivost,“ vysvětlila pro LN Anna Kudrnová, která Příležitostné nápady přeložila do češtiny.
V jednom z textů se například věnuje mateřství a prozrazuje, že byla mizerná i výborná matka zároveň. Naznačuje také, že první dceru porodila velmi mladá a na její výchově se podílela sama, bez prostředků či pomoci. V dalším sloupku s názvem „Zlé nálady“ se nebojí zabrousit na politické pole a postavit se na jednu stranu politického spektra.
To všechno jsou zajímavé informace z toho důvodu, že jinak o italské spisovatelce Eleně Ferrante nevíme skoro nic. Obligátní popis jejího místa narození, vzdělání a profese budou v tomto textu – stejně jako i v jiných článcích, které se jí týkají – zkrátka chybět. Ferrante si totiž zakládá na anonymitě. Je přesvědčená (a podle svého přesvědčení se také tak chová), že „jakmile jsou knihy napsány, už nepotřebují svého autora“. I přes tuto záhadnost se podle magazínu Time stala jednou ze sta nejvlivnějších osobností na celém světě.
Že myslí tuto úmyslnou anonymitu zcela vážně, dokládá i v textu „Jediné pravé jméno“. Vzpomíná v něm na návštěvu jednoho z neapolských kostelů a popisuje jedno jeho umělecké dílo, jehož autor je neznámý. „Každá další nálepka by jen rušila, vnášela by do díla právě to, co se drželo mimo něj, a ono díky tomu mohlo zůstat v záplavě forem viditelné.“ Lepší argument pro obhajobu touhy po anonymitě a potřebě zůstat v pozadí lze najít jen stěží.
Na druhou stranu autorka ve svých textech občas odhaluje zdánlivé maličkosti, které pro takzvané „ferrantisty“ znamenají vytoužené nakouknutí za pomyslnou oponu jejího života. Tak už o ní víme, že dlouhá léta bojovala se závislostí na cigaretách, vyznala se také z hlubokého zalíbení v rostlinách nebo že ráda chová kočky.
„Zbytečné spekulace“
O skutečné totožnosti Eleny Ferrante se vedou spory už několik desetiletí, od jejího vstupu na literární scénu. Autorka s novináři a světem vůbec komunikuje výhradně písemně, takže se objevují spekulace, že knihy ve skutečnosti napsal muž. To si myslí například tým vědců, počítačových odborníků a lingvistů z univerzity v Padově, který došel k závěru, že se za pseudonymem Elena Ferrante skrývá italský spisovatel a scenárista Domenico Starnone. Dospěli k tomu na základě analýzy 150 románů napsaných v italštině.
Fenomén jménem Elena Ferrante
„Mně přijdou tyhle spekulace zcela zbytečné. Máme knihy Eleny Ferrante – a máme knihy Domenica Starnoneho. Najdeme mezi nimi řadu podobností: témata, motivy, prostředí i některé jazykové tiky. Zároveň ale Starnone píše jinak než Ferrante, jiným hlasem. Je řemeslně zručnější, umí líp postavit větu, ale body, které nažene na poli racionality, ztrácejí na poli literárního kouzla,“ sdělila italianistka a překladatelka Alice Flemrová, která mimo jiné přeložila celou autorčinu Neapolskou ságu.
Současně si položila otázku, zda se něco změní na zážitku z četby knih Eleny Ferrante, když budeme vědět, kdo je jejich empirický autor. „Podle mě ale ne. Nicméně pokud je Starnone skutečně Elena Ferrante, pak klobouk dolů, protože stvořil autentické a autonomní heteronymum, aby nechal promlouvat svou animu,“ dodala.
Italský fenomén jménem Elena Ferrante v Česku zaujal v roce 2016, kdy vyšla Geniální přítelkyně, první díl tzv. Neapolské ságy. Bylo to pět let po prvním vydání v Itálii a plných čtyřiadvacet od autorčina debutu. Román sledoval přátelství mezi hlavní hrdinkou a vypravěčkou Elenou Grecovou a Raffaelou Cerullovou zvanou Lila od jejich dětství přes dospělost až po stáří.
Rozhodně však nelze říct, že by tetralogie spadala do nepříliš lichotivé kategorie „román pro ženy“, jak by se na první pohled mohlo zdát. Naopak, Ferrante v jednotlivých dílech zachycuje zásadní historické události Itálie druhé poloviny dvacátého století a malá životní dramata obou dívek se odehrávají na pozadí velkých dějin. Například ve třetím díle s názvem Příběh těch, co odcházejí, a těch, kteří zůstanou autorka popisuje vyhrocený spor mezi pravicí a levicí nebo takzvaná „olověná léta“, období politických nepokojů od 60. do poloviny 80. let minulého století, charakteristické společenskými konflikty a terorismem Rudých brigád a jim podobných uskupení.
V genech je síla
V jednom z rozhovorů, který Elena Ferrante poskytla (jak jinak než prostřednictvím e-mailu), se jí novinář Didier Jacob zeptal, proč nechala hrdinky Lilu a Lenú v knize tolik trpět. Z jakého důvodu se je rozhodla vystavit tolika tragickým zážitkům? Odpověděla, že se jí nezdá, že by se jejich utrpení velmi lišilo od utrpení, které ženy každý den snášejí v každé části světa, zejména pokud se narodily chudé: „Lila a Lenú se zamilují, vdají se, setkají se se zradou, hledají roli ve světě, čelí diskriminaci, stanou se matkami, vychovávají děti, někdy jsou šťastné, někdy ne, zažívají ztrátu a smrt. Emocionální pouto, které s postavami navazujeme, je obvykle to, co způsobuje, že se jejich příběh jeví jako nekonečná řada neštěstí. V životě – stejně jako v románech – jsme si vědomi bolesti druhých, cítíme jejich utrpení, pouze když se naučíme je milovat,“ odpověděla spisovatelka. Jinými slovy, podobné útrapy považuje Ferrante za běžnou součást života.
Příběh v první osobě retrospektivně vypráví zhruba šedesátiletá Elena, která se dozvídá, že její kamarádka z dětství Lila beze stopy zmizela a zjevně se rozhodla vymazat svůj dosavadní život. Elena začne detailně sepisovat historii jejich více než půl století trvajícího přátelství – a právě ženské přátelství je jedním z nejsilnějších motivů celé tetralogie. Autorka se ho však nebála popsat v té nejryzejší podobě, v jaké si ho lze vůbec představit, a především v celé jeho komplikovanosti. Autenticky vykreslila závist, nekonečný obdiv, nikdy nekončící soutěživost, zlobu a hlavně hlubokou lásku. Jedná se tak o velmi niternou sondu do všech poloh přátelství, ještě silnějšího než rodinné geny.
Popularitu, které se tetralogii dostalo, potvrzuje fakt, že na její motivy vznikl v produkci HBO seriál. Pod titulem Geniální přítelkyně ho natočil Saverio Costanzo, tvůrce jiného „románového“ dramatu Osamělost prvočísel z roku 2010.
Sázka na Neapol a vztahy
Neapolské sáze však předcházela autorčina prvotina Tíživá láska, která v originále vyšla na začátku devadesátých let (a už tehdy se italská literární obec začala o skutečnou identitu Eleny Ferrante zajímat). Ústřední postavou příběhu je pětačtyřicetiletá Delia, která se po letech vrací do rodné Neapole, aby zjistila, co stálo za úmrtím její matky. Při té příležitosti je zároveň nucena konfrontovat se s otázkou vlastní identity.
A nemá to lehké, protože na povrch vyplouvají hluboce zasuté vzpomínky a traumata, která formují pozdější život. V Deliině případě to dokonce vrhlo stín na její vztah k matce, Neapoli, nářečí nebo sexu. Autorka se tak v Tíživé lásce tradičně věnuje vztahům mezi ženami, mateřství, rodině, dialektu a násilí – stejně jako v knihách Dny opuštění a Temná dcera, která společně s Tíživou láskou dotvářejí volnou trilogii.
Kniha Dny opuštění se podobně jako Neapolská sága dočkala zfilmování. Autorka v ní vypráví příběh ženy, jejíž manžel jednoho dne odejde a už se nevrátí. Ona tak zůstane sama v Turíně se dvěma dětmi a psem, ve vzpomínkách se ale vrací do rodné Neapole. S nastalou situací se ale neumí vyrovnat a přestane zvládat i obyčejné každodenní činnosti.
Podobně jako v ostatních knihách, ani ve Dnech opuštění nechybějí komplikované vztahy a samozřejmě věčná Neapol. Atmosféra je však mnohem tíživější než v předchozích knihách, čeští čtenáři ji proto přijali ve srovnání s Neapolskou ságou rozpačitěji. Do jisté míry mohlo knize uškodit také marketingové upozornění na přebalu, že se jedná o dílo autorky Geniální přítelkyně, nicméně záměrem samotné spisovatelky zde bylo něco zcela jiného. Navíc Dny opuštění ani zdaleka nejsou tak vyzrálým textem jako jednotlivé díly pozdější tetralogie.
Naopak Temná dcera, jak už napovídá samotný název, je především o vztahu mezi rodiči a dětmi a zároveň závažným upozorněním, jak významným způsobem tento vztah formuje náš pozdější život. Profesorka literatury Leda se v románu vydá na dovolenou do přímořského města na jihu Itálie. Její dospělé dcery se odstěhovaly za otcem na opačný konec světa, a ona tak má po mnoha letech čas jen pro sebe. Prázdninovou idylku však na pláži velmi brzy naruší rodina z Neapole, odkud samozřejmě pochází také samotná hrdinka. Zejména ji zaujme mladá matka Nina s malou dcerkou. Aniž by chtěla, musí se konfrontovat se vzpomínkami na vlastní matku a dětství, zároveň u toho vzpomíná na své dcery, jimž doslova obětovala kus sebe.
Hranice reality a fikce
Ve sbírce sloupků Příležitostné nápady ale Elena Ferrante předvedla, že na velmi omezeném prostoru dokáže naservírovat svůj pohled na různorodá společenská témata. Ať už je to feminismus, změna klimatu, nebo politika, a nepotřebuje k tomu drama jako ve svých předchozích literárních počinech.
Příležitostné nápady jsou velmi chytrou pobídkou k zamyšlení. Ferrante jako obvykle nic nepředstírá, nepřibarvuje a rozhodně se nesnaží čtenářům zalíbit. Naopak. Hlubokými myšlenkami probouzí možná nepříjemné hlasy, jež se snaží většina z nás umlčet, nakonec to ale celé může být fikce. Hned zkraje knihy je totiž text s názvem „Příběhy smyšlené a pravdivé“, v němž Ferrante přiznává, že nedokáže určit, kudy vede hranice mezi pravdivými a vymyšlenými příběhy. Je to odpověď na její dílo i život? V ústraní se bude držet pravděpodobně napořád. A je to asi dobře, protože ve světě, kdy všechno víme okamžitě, ještě trocha tajemna rozhodně neuškodí.
