Jenže to nelze… Bohužel to pořád není možné…
První vlna pandemie mi taky nedovolila navštívit seniory, a když pak přešla v klidné čeření před další bouří, bohužel jsem se s jednou paní už nesetkala vůbec, odešla ze světa a já si moc přeju, aby se nynější druhý příliv stal jednoduše odlivem, vlny přestaly narážet o útesy zmařených dní a já zase půjdu mezi ty své milované do domova.
Vendula FialováNarodila se v Ostravě. Souběžně se studiem herectví na Janáčkově konzervatoři v Ostravě vystudovala také Obchodní akademii, obor Veřejná správa (oboje v roce 2008). Poté vystudovala obor Veřejná správa a regionální politika na Slezské univerzitě v Opavě (absolvovala v roce 2012) a současně vstoupila do prvního divadelního angažmá v Severomoravském divadle Šumperk a za dvouleté angažmá získala cenu Miloše Movnara za nejlepší herečku roku 2011. V roce 2010 vstoupila do angažmá Moravského divadla Olomouc. Tady setrvala sedl let, dvakrát získala ocenění za nejlepší ženský jevištní výkon, a to za roli Maryši ve stejnojmenné inscenaci bratří Mrštíků a za roli nevidomé Elišky v představení Královny, kterou stále v Olomouci „dohrává“. Účinkovala sedm let v ostravském studiu České televize jako moderátorka počasí v pořadu Dobré ráno na ČT2. V epizodních rolích jste ji mohli vidět v seriálech jako Policie Modrava, Rozsudek, Místo činu Ostrava, Ordinace v růžové zahradě, Helena aj. Moderovala také víkendové vysílání Hitradia City, moderování je její velká vášeň a na kontě má desítky akcí. Od září 2017 do června 2019 byla v angažmá Divadla pod Palmovkou. Do angažmá se opět vrací od září 2020, vidět ji můžete v inscenaci Můj romantický příběh, Žítkovské bohyně, Rok na vsi, Pusťte Donnu k maturitě aj. |
Sem tam aspoň potkám seniory/posluchače skrze počítačovou obrazovku – ostatně tam se teď žije především. Ano, i to se dá, ale pořád je to jen náhražka, dočasná. Avšak jak rychle tento čas uplyne, to pořád nevíme. Napjatě čekáme. Do té doby budiž Wi-fi našim parťákem ve styku s ostatním světem. Nezbývá než si přát co nejsilnější signál.
Moje sestra navrhla, že by měl vzniknout dětský parlament, aby se i ti menší vyjádřili k tomu, jak to s nimi zamávalo a že výuka, kterou provozují skrze počítače, nemusí být všem vyhovující. Zvlášť, když se v pětičlenné rodině dělíte o jeden, dva počítače a je třeba, aby se děti účastnily výuky a rodiče home officu. A to jsou rodiny, kde počítač není vůbec, co dělají a jak fungují, netuším.
Na druhou stranu se setkávám i s lidmi, které tato doba transformovala do nových koutů existence, k novým zájmům, vyburcovala je ke kreativitě. Především skrze sociální sítě.
Setkávám se především se dvěma hlavními proudy. Buď už někdo neví, co vymyslet a kam dál, a tak sahá do sekce nahoty, takže ženy na sociálních sítích začínají odhazovat svršky pod heslem přímé úměry: čím více toho odhodím, tím více stoupá číslo sledujících. Druhá sorta pak vymýšlí, aby zaujala bez potřeby odhalovat. Vlastně odhaluje – nové nápady. Hlasuji pro druhou sekci, ta mě zajímá, nahá modelka na Maledivách má znázornit přesně jaký vzkaz? „Ahoj lidi, vy žabaři trčíte v Česku a já nejen, že jsem vycestovala, ale koukejte, jak dobře vypadám i když mi táhne na padesát, no nic, tak vy si buďte zalezlí v roušce já jdu na jachtu.“ Super.
Moje kamarádka mě nedávno inspirovala, když začala psát o výživě pro děti, krok po kroku si buduje jméno, svou značku a dokonce se v tomto ohledu vzdělává, to vše na mateřské. Točí podcasty a její Lahodný Benedikt roste. Tohle není žádná reklama, jelikož nejsem maminkou, ani nejím dětskou výživu, není to žádná spolupráce, jak se teď moderně říká vydělávání skrze sociální sítě. Já jsem jenom pyšná na kamarádku a takových inspirativních lidí mám kolem sebe mnoho.
Ale už to trvá dlouho. Prostě jsme si nechali vzít svobodu. A ať se na to dívám z kterékoli strany, otázky se nabalují, odpovědi váznou. Nemá to konce, sotva se oklepeme s jedné informace, přijde další.
Nedávno jsem jela na natáčení a říkám synovi mého přítele:„Tak roušky máme, je to dobrý.“ A on mi odpověděl: „V klidu, tam jsou všichni negativní, byli na testech.“ Nikdy jsem netušila, že budu žít v době, kde slovo negativní kvitujeme s povděkem.
  |
A hlavu do dlaní pod tíhou bezmoci už schovávám ve chvíli, kdy vidím podnikatele, kteří mají prázdné restaurace, hotely, divadla … Nedávno jsem zhlédla reportáž, kde zrekonstruovali krásnou secesní vilu, ale prohlídky pro veřejnost jsou samozřejmě tabu. A pak vejdu do supermarketu, hlava na hlavě, přebírám ovoce a zeleninu, na kterou sahalo plno dalších lidí přede mnou, stojíme ve frontě, ale to zázračně možné je… Hlavně neumřít hlady, to radši s plným žaludkem umírat bez kultury a vzdělání.
Tohle je můj sedmý článeček pro Lidovky, sedmička je odjakživa mým šťastným číslem, ale v tomto ohledu se ke mně sedmička otáčí zády. Nechci psát o pandemii, přesto se vtírá do každého odstavce a stejně tak do našich životů.
Prosím vás tam nahoře (chováte se tak, že jste nad vším, podle mě ale jen kroužíte kolem pomyslného vrcholu), prosím vás, se vší pokorou, myslete konečně v rámci logiky věci. V první řadě se staráte o blaho nejstarších a nemocných, které chráníte očkováním na prvním místě, přestože jakožto nepracující jsou veskrze zavřeni doma a nikam nevychází. Pracující a nejproduktivnější necháváte taktéž doma, aby neohrozili ty, kteří jinde než doma většinou být ani nemohou, takže dluh státu pod tíhou stagnující ekonomiky roste.
Logicky ti nejmenší, kteří sedí opět doma s otevřenými laptopy a jejich vzdělání závisí na síle internetového připojení, budou pak tyto narůstající dluhy splácet, a tak je sice hezké, že myslíte na ty ohrožené a slabé skupiny, ale děláte kroky, kdy ohrožení a slabí budou všichni bez ohledu na věk a zdravotní stav.
Ale znáte to… blíží se volby… tak děti vy si ještě počkáte, o svém budoucím dluhu nad urnou zatím rozhodnout nemůžete a komu dají hlas vaši rodiče, to se začínejte modlit… A já končím… dochází mi baterka, to víte, tenhle počítač je dnes už přetížený.
