Tenhle text píšu asi čtyři týdny. Jak říkal Špáta svým studentům a dětem, toč o tom, co tě bolí! Tak píšu o tom, co mě bolí. Ale nějak to nejde. Asi to tak nebolí? Nevim. Ale dělá mi to takový problémy, že už jsme museli několikrát posunout termín odevzdání. Přibrala jsem určitě minimálně tři kila, protože se na to psaní jdu vždycky něčím “posilnit” a pak u compu čekám, až budu mít zase hlad. Chtěla jsem se zvážit, ale váhu jsem nenašla. Dneska jsem snědla housku s treskou z bageterie, mrkvový dort a chai latté. Chvíli jsem pracovala na něčem jiném (prokrastinovala) a pak jsem šla psát domů, ale skočila jsem si pak radši ještě na bunbonambo s tofu a osm kousků sushi. Liška (moje fenka) šla se mnou. Krmila jsem jí hůlkama a malým dětem, co byly v bistru, se to moc líbilo. Bohužel teď už nemám hlad, ale stejně bych něco snědla.
  |
Myšlenkový proud se zase stáčí směry, kterými se chtěl vydávat a nikdo ho neruší. Vše se vrací, kam má. Nechce se mi nikam chodit. Chci bejt sama. Ale někdy ne, tak jdu ven.
“Chtěla jsem ti to říct na začátku, ale byla si strašně zamilovaná!” řekla mi kamarádka shovívavě. Našpulila rty, sklonila hlavu a pohladila mně. Stejně bych jí tehdy nevnímala, na začátku totiž vůbec nevnímám. Mozek tam asi nebyl, jak by řekla moje babička. Když jsem dělala přijímačky na AVU, tak jsem točila mojí babičku Róži do serie videí.
Mě bylo sedmnáct. Tak nějak jsem tušila, že by bylo dobrý mít babičku zaznamenanou. Babi, mám na tebe pár otázek. Co je to láska? “Vono vlastně láska, když se to tak vezme, holčičko, tak to jsou hormóny. To je to, co žene lidi k sobě, aby se stvořili noví krásní jedinci. Rozumíš? A lidi tomu říkají láska, naštěstí, protože na rozdíl od zvířat, to zkrášlujou… Je to krásný. Ale je hodně druhů lásky. Láska má hodně tváří. To je zvláštní stav duše, který jde težko vyjádřit. Mozek tam asi bývá málokdy, když člověk vzplane blbě, ale musí to být spojení - mozek, duše a hormóny.”
Dala jsem si skořicové křupínky s mlíkem. A máme tady někde takovou tu lepší čínskou polívku z pytlíku.
Je to asi dva roky zpátky. S naší kamarádkou se rozešel kluk a ona nám do společné konverzace, která se příznačně jmenovala MDŽ, napsala, co jí řekl. Několik vět. Načež se strhla lavina podobných vět od dalších kamarádek a žen. Všechny jsme ty věty tak nějak znaly, ať už z naší, či cizí komunikace. Tak jsme přidávaly další. Zahájily jsme větou “Hlavně ti nechci ubližovat.” Následovalo “Nerozumím sám sobě.” Jiná kamarádka napsala “Za to můžeš ty.” A pak hned “Za to nemůžeš ty!” A pak další “Máma tě stejně nikdy neměla ráda!” Já jsem tehdy přidala “Můj názor je názor!“ A jiná kámoška “Mám tě strašně rád, jako člověka.” A tak to šlo dál a dál… Další věty se hrnuly a my jsme se smály, každá někde jinde, jedna v tramvaji, jiná doma, někdo v práci. Napsaly jsme si pak, že by to bylo dobrý dát na trička a udělat takovou kolekci “Rozcházecích triček”.
Porozchodová trička. Duo Ester & Josefina přichází s originálním nápadem |
Inspirovány tímto téměř až terapeutickým sdílením jsme si s Josefinou Bakošovou (kamarádka a návrhářka) po dvou letech napsaly jiné, nové věty. To všechno jsme dělaly ještě předtím, než jsem mohla tušit, že se to bude týkat i mě. Našily jsme trička, daly je potisknout, nafotily v ní lidi, který jsou nám sympatický a nazvaly tu kolekci Manifesto. Ale nejsou to jen rozcházecí trička. Vždyť ty věty známe všichni: Je to mnou. Nepoznávam se. Musím ti něco říct. Mám asi divný období. Co je ti? Nic. Já na tom telefonu pracuju.
Ty věty nenesou negativní konotace a zároveň odkazují k dnešní době a vztahům. Říkají je muži i ženy. Mezitím, co jsme to připravovaly, se rozešlo okolo nás tolik lidí, že by nám je mohli vyprodat.
Rozmačkala jsem si banán a dala do něj oříšky.
Tohle období má něco do sebe. Můj kamarád říká, že je to jako když si po dlouhý době dáš nějaký jídlo, který jsi dlouho neměl a zapomněl si, že to je tak dobrý a že ti to chutná.
Třeba párek v rohlíku, rohlík s medem, pedro, šípkovej čaj, rajskou.. Cokoliv, co si dlouho neměl.
Mám chuť na svíčkovou, s knedlíkama. Bez masa. Šlehačku netřeba.
