Jsem chaotik a mám přemíru emocí, přiznává hvězda seriálů Vagnerová

Umíte si udělat sama daňové přiznání?
Ne, ze všech věcí a situací, kde se musí vyplňovat formuláře, jsem nešťastná a ztracená. Takže i na daňové přiznání mám pána, který to umí a ručí za správnost.

Ve vás nezůstaly žádné stopy z těch pár měsíců, kdy jste studovala vedle herectví vysokou ekonomickou?
Myslím, že bych byla průměrná ekonomka, viděla jsem tam, jak do toho někteří lidé byli už v prváku zapálený, měli svoji firmu, žili tím. Mě prostě bavila matika, ale to bylo tak všechno. Ekonomii jsem vlastně moc nerozuměla.

Přitom to máte v rodině: tatínek je přece matematik.
Táta má matfyz a máma vystudovala právě ekonomku a teď dělá počítačové programy na platební karty.

Představuju si dobře, že když doma dva lidi rozumí matematice, mají jiný život než třeba herci?
No, je pravda, že naši mají ve věcech daleko větší řád a systém než já. Nevím, jestli to teda souvisí s jejich zálibou v matematice, ale je to tak. Já jsem chaotik. Naši si dokážou život daleko víc zorganizovat. Dost je za to obdivuju, jsou skvělí, máme hodně dobrý vztah. Jednou jsme se bavily s mámou, jak jsme každá jiná. Já mám přemíru emocí a máma je to racio, které říká: „Proč proboha nepoužiješ mozek, proč se tím necháváš takhle válcovat?“ Kvůli zbytečnostem dokážu být strašně nešťastná, kvůli maličkostem šťastná… Myslím, že pro okolí je to dost náročné, ono vůbec žít s herečkou není žádný med.

Proč? Jste krásné, úspěšné, obdivované?
Toho je víc. Máme nejistou práci, úspěch jednoho roku, neznamená úspěch pro budoucnost, teď se mi něco podařilo, ale to vůbec neznamená, že to bude i za rok. A z toho plyne stres. Ale samozřejmě chápu, že každé zaměstnání má svoje rizika a stresy. U nás jsou akorát asi ty pracovní změny častější a extrémnější.

Ale když hrajete v desátém filmu, máte asi jiný honorář, než v tom prvním.
To je pravda, ale pak se může stát, že se najednou řekne: „Už je jí moc, pojďme hledat někoho neokoukaného.“ Nebo dostanu roli ve filmu, ale peníze na něj se seženou za tři roky a najednou už jsem na roli stará. Jelikož obsazování je o strašných maličkostech a detailech, které do sebe musí zapadat, musí fungovat chemie mezi hercema, musí k sobě prostě pasovat a to je dost těžké a přeobsazením jedné role se najednou můžou vyměnit další čtyři herci. Nikdy není nic jisté.

Rozumím dobře, že si stěžujete?

Vůbec ne, to povolání je super, já ho mám strašně ráda. A myslím, že v životě je nejdůležitější, když můžu dělat to, co mě baví. A zároveň mě udržuje v napětí – to mám taky ráda. I proto je těžké s hercem žít. V těch jeho vlnách. Pořád: „Co teď?“ Naštěstí mám kluka z profese, který zná tyhle stavy. Někdy je ale i docela osvěžující mluvit s někým mimo branži – jako jsem teď byla ve Vídni s kamarádem, který byl v divadle párkrát v životě, a to ještě na mým představení, český filmy moc nezná a zajímají ho úplně jiné věci, než co se nového natáčí a jaká byla poslední divadelní premiéra. A mně dojde, v čem se pořád motám. Trochu nadhledu to přináší.

Pomáhá vám ten nadhled nad sebou najít svoji polohu?

Myslím, že ano. Strašně dlouho jsem nevěděla, co chci, kudy jít. Během studií na DAMU byli lidi, kteří na sebe slyšeli, bavilo je to spolu, zakládali různá generační divadla – třeba VOSTO5 – to já jsem během studií nenašla. Potkala jsem se s lidma, kteří sice byli skvělí režiséři, ale měli třeba jinou poetiku než já, nebo se odstěhovali do jiného státu. Pak jsem začala v Rubínu, což mě nadchlo, dělali jsme tam krásné věci, třeba s Ondřejem Pavelkou Fausta, krásné představení, ale tehdy chodilo do Rubínu tak čtyři pět lidí… Pak jsem se nějak ocitla v angažmá, to taky nebylo ono. Prostě jsem vůbec nevěděla, co si počít. Teprve teď, posledních pár let mám pocit, že už vím.

Co víte?

Že je důležitý poslouchat samu sebe. Obklopit se lidmi, kterým věřím a se kterými je mi dobře. Riskovat kvůli něčemu, o čem jsem přesvědčená, že za to stojí. Nebát se zkoušet nové věci. Že pád může být taky let. Miluju malé divadelní scény. Už vím, která témata mě fascinují. Mám okruh lidí, který mě baví a inspirují. A taky vím, s kým bych se chtěla pracovně potkat a proč.

Celý rozhovor s Hanou Vagnerovou o bydlení ve squatu i nově nalezeném klidu si přečtete v magazínu Pátek LN, který vychází 30. května.