Musím přiznat, že mě až dojalo, když se při mé oficiální návštěvě Indonésie barman na pláži zeptal, odkud jsme, a my řekli, že z Československa. On okamžitě reagoval slovem „Havel“ a přidal i jména pár našich fotbalistů. To byl zážitek, který mi potvrdil, že když tohle ví barman, máme být na Václava Havla právem pyšní. Byl to však také normální člověk se svými chybami, svatý určitě nebyl – a právě to byla jeho povaha.
Václav Havel a Přemysl Sobotka.
Takového jsem ho poznal osobně a měl jsem tu čest se s ním opakovaně sejít, hlavně po roce 1996, kdy jsem byl zvolen do Senátu. Nikdy nezapomenu na zážitek z návštěvy na Pražském hradě, kam nás ústavní činitele pozval i s manželkami. Ta moje se mě zeptala, jestli by byla možná naše fotka s Václavem Havlem. Já odpověděl: „Jasně, jdu se prezidenta zeptat.“ Stál v koutku u talíře se sušenkami, já mu přednesl prosbu a on s plnou pusou sušenek odpověděl: „Určitě, jen dojím. Víte, oni mi nedali od rána nic k jídlu.“ Oba jsme se smáli a my teď máme doma krásnou fotku s panem prezidentem.
Potom jsme často diskutovali při jeho návštěvách v Senátu o situaci u nás i v zahraničí, oba jsme kuřáci a možná i to nás spojovalo. A když přestal kouřit, jen poznamenal: „Jen kuřte, já už nesmím, ale rád to čuchám.“ Při konferenci k 10. výročí vstupu do NATO, kterou jsem pořádal v Senátu, jsme seděli vedle sebe a mohli si povídat, a to velmi přátelsky.
No a pak řekl: „ Co kdybychom šli do zákulisí na skleničku?“ A tak jsme šli. Moc milé. Naše poslední setkání bylo při odhalování pomníku amerického prezidenta Woodrowa Wilsona u Hlavního nádraží. Už byl hubený a bez nálady a zanedlouho zemřel, to bylo velmi smutné. Vzpomínám na něj jako na milého, fajn chlapa, jen ty komunisty měl zakázat.
