Jednou, kdysi v osmdesátých letech, když zrovna nebyl zavřený, mne Vašek požádal, abych s ním šla kupovat dům, Olga prý už jich viděla několik, už ji to nebaví a přece nemůže jít sám.
Dům byl pavlačový, dvoupatrový a dost zchátralý. Otevřel nám starý Rom, bezzubý a hodně černý. Nejdřív nás uvedl do obrovské koupelny, oranžově vykachličkované, srdce a pýchy domu, dlaždičky k sobě nepasovaly a všechno tam bylo nakřivo. Pak nám ukázal úzkou místnost s jedním oknem do světlíku a Václav ji pasoval na svou pracovnu. Píše v noci, a tak světlo stejně nepotřebuje.
Václav Havel při setkání s přáteli.
Majitel nepřestal ani na chvilku mluvit a Václav se i po zhlédnutí dalších pokojů tvářil, že to bere. Pak spolu na pavlači sehráli absurdní drama na téma Pokoušení. Rozloučili se jako přátelé, téměř si plácli. Mně šel chvílemi mráz po zádech a byla jsem šťastná, když jsme konečně vypadli. Když jsme šli přes parkoviště, přiběhl jeden pán a chtěl Václavovi zaplatit za parkování, protože Vašek nosil tehdy přes rameno koženou brašnu. Nazítří jsem zjistila, že dům patřil městu.
