Dozvíte se od nich, jak se slavily Vánoce v koncentráku nacistickém i komunistickém, co se stalo s holčičkou nalezenou v lese na Vánoce 1919, která stála u zrodu vánočních charitativních akcí, a proč se komunistům nepodařilo zrušit Ježíška, i když se hodně snažili.
  |
Kniha začíná rokem 1918. Čím se vánoce v nové republice odlišovaly od těch za rakouska-uherska?
Petr: Vánoce za první světové války byly militarizované. Jako dárky pod stromeček se například nabízely vojenské hračky: válečné křižníky, děla vystřelující hrách, pušky, ponorky, dokonce i model pevnosti Přemyšl s postavičkami rakouských vojáků. Mělo to posílit pozitivní vztah k válce. To s Masarykem skončilo. a začaly nové tradice: jednak charitativní akce – především strom republiky –, jednak vánoční prezidentské projevy. Tím úplně prvním bylo filmové poselství prezidenta Masaryka, které v prosinci 1933 natočila americká filmová společnost Fox Film corporation a o Vánocích se vysílalo jako předfilm v kinech nejen u nás, ale i v západní evropě a USa. Prezident v něm v několika jazycích – kromě češtiny i německy, francouzsky a anglicky – promlouval k lidem a apeloval na ně, aby se přihlásili ke křesťanskému poselství Vánoc a odmítli násilí. reagoval tak na sílící fašistické hnutí. S pravidelnými rozhlasovými projevy na štědrý den ale začal až prezident Beneš po svém prosincovém zvolení v roce 1935.
Pavlína a Petr KouroviOba vystudovali historii, Pavlína na Pf UK, Petr na FF UK. Petr Koura přednáší moderní dějiny na Katedře dějin a didaktiky dějepisu Pf UK a zároveň působí jako ředitel společnosti Collegium Bohemicum v Ústí nad Labem. Zaměřuje se na kulturní a politické dějiny 20. století. Jeho manželka Pavlína působí na Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR a také jako zástupkyně šéfredaktorky časopisu Xantypa. Kniha Sto let českých Vánoc (Academia, Praha 2018) je druhým, výrazně rozšířeným vydáním knihy České Vánoce od vzniku republiky do sametové revoluce (Dokořán, Praha 2010). Jednou z vánočních tradic první republiky byly charitativní sbírky pod vánočním stromem republiky. Reklama na síť prodejen Pramen, jež Sovětský svaz, zastoupený zde dědou Mrázem, zásobuje pochutinami. Ve skutečnosti obchody v 50. letech zely prázdnotou.  |
Jak trávil vánoce první československý prezident?
Pavlína: Většinou v lánech se svou rodinou. zpátky do Prahy se vydával až po novém roce. V lánech ho z politiků navštěvoval jen jeho blízký přítel edvard Beneš s manželkou Hanou. Ta si jednou dokonce zabruslila na lánském rybníku s Masarykovými vnoučaty.
Víme, co Masaryk dostával a dával k vánocům?
Pavlína: Ano. V archivu Kanceláře prezidenta republiky se zachovaly celé seznamy darů. Bylo to až dojemné: babičky posílaly upleteistorici né ponožky nebo pytlíček nasušených bylinek, dostával koláče, cukroví, nebo dokonce čerstvé maso. Něco z toho se rozdalo, něco použila hradní kuchyně. A co se týče dárků od něho, tak rodině a nejbližšímu personálu dával pravou kolínskou. Mužům i ženám stejnou, bez rozdílu pohlaví. Balení vždycky ozdobil trikolorou. Jeho sekretářka Jarmila Kaloušová později vzpomínala, že se nejdřív zdráhala ji použít, ale nakonec se rozhodla, že ji otevře a „bude vonět jako Jan Masaryk“.
Velkou část vaší knihy tvoří popis toho, jak trávili vánoční svátky vězni v nacistických a komunistických vězeních a koncentrácích. Dá se říct, který z těch režimů byl v tomto směru lidštější?
Petr: To by se asi definovalo těžko. Nás nejvíc zaujalo, že lidé v těchto podmínkách prožívali Vánoce velmi niterně. Byli ochotní udělat všechno možné, jen aby si mohli Vánoce připomenout. Zejména u vězňů v nacistických koncentrácích jsem měl dojem, že to brali jako takový identifikátor lidství. Dokud slavím Vánoce, jsem ještě člověkem. Vánoce byly spojením s normálním životem. V Dachau si například vězni zorganizovali tajnou štědrovečerní večeři, na které si rozdávali i dárky: třeba kostku cukru. V Buchenwaldu zase premonstrát Heřman Tyl sloužil tajnou bohoslužbu. Věděl, že kdyby to esesáci zjistili, na místě ho zastřelí, přesto to udělal. Podobné úsilí vyvinuli muklové v 50. letech v komunistických věznicích. Politická vězeňkyně Hana Truncová-Johnová vzpomínala, jak před Štědrým dnem pracovaly s dalšími ženami na stavbě na dvoře věznice a snily o tom, že by chtěly mít na Vánoce alespoň jednu větvičku chvojí. A v té chvíli jim vítr k nohám přivál malou smrkovou větvičku. Na Štědrý večer si pak potmě tajně zazpívaly koledy a větvičku si posílaly z ruky do ruky, každá si k ní přivoněla a pohladila jehličí. Pamatovala si to po celý zbytek života.
Kdybychom porovnali Vánoce dnes a před sto lety, asi by na první pohled vynikl především rozdíl v obsahu: duchovní oproti konzumnímu. Kdy k tomuhle obratu došlo?
Pavlína: Do jisté míry už za té první republiky. A ještě po Mnichovu a v prvním roce války jsou inzertní přílohy českých deníků plné reklam na luxusní dárky. Na Karlově náměstí, kde byl tehdy hlavní vánoční trh, mělo stánek přes pět set trhovců. A i z reklam pražského obchodního domu Bílá labuť z roku 1939 vyplývá, že „svátky konzumu“ to byly už tehdy – i když v menší míře než dnes a rozhodně jen pro někoho. Kupovaly se fotoaparáty, horská sluníčka, rádia a nákladné hračky pro děti – třeba dvouletý Václav Havel dostal k Vánocům 1938 luxusní velké šlapací autíčko. A v knihkupectvích se kupodivu i po vypuknutí války stále prodávalo Devatero pohádek Karla Čapka, a dokonce i knížky o pejskovi a kočičce Josefa Čapka, který byl tou dobou už několik měsíců vězněn v Buchenwaldu. Vánoční tržby z roku 1939 jsou dokonce vyšší než ty z roku předešlého. Klesat začaly až v roce 1940, kdy začal být problém koupit i základní potraviny, a situace se zhoršovala. Jen pro představu: průměrný plat na konci války byl 1600 korun, kilo zrnkové kávy stálo devět tisíc.
Co nosil Ježíšek
|
Jak to bylo za války se štědrovečerní večeří? Byl k dostání kapr?
Petr: Velmi těžko, i když na lístky nikdy nebyl. O Vánocích 1940 se na něj v Praze stály šestihodinové fronty. A několik pamětníků nám vyprávělo, že asi dva roky po sobě si lidé k rybě museli povinně koupit i želvu.
Želvu? Jak se do protektorátu dostaly živé želvy?
Petr: Těžko říct, asi z některé z okupovaných zemí. Nicméně lidé neměli to srdce želvu uvařit, takže ji pak buď chovali doma jako mazlíčka, nebo ji vypustili do přírody. Když se ale vrátím k té otázce konzumu, tak ten se vrátil až za dlouhou dobu. I v 50. letech byla totiž řada základních potravin na lístky. Podle historika Martina France z Masarykova ústavu je identifikátorem konzumu chvíle, kdy se do bramborového salátu začal přidávat salám. A s tím se začalo v 60. letech.
Co udělal komunismus s koledami? Ty se mu přece nehodily do krámu.
Petr: Nehodily. Ve škole se učily jen nové vánoční písně. Já si pamatuji, jak mě strašně iritovala písnička Vánoce, Vánoce přicházejí od Jaromíra Vomáčky a Zdeňka Borovce. Pochází z roku 1962, ale hraje se dodnes. Celá vlastně je jen, s prominutím, o žrádle. A když se najíme, tak si pustíme televizor. I to je pro mě důkaz, že konzum ovládl Vánoce už někdy v 60. letech.
Pustíme si televizor – a bude tam pohádka. Odkdy to tak je?
Pavlína: Tradice uvést na Štědrý večer v televizi novou pohádku trvá od roku 1993. Předtím v ten čas televize uváděla adaptace klasických děl (třeba Nerudovy Povídky malostranské), rodinné filmy (například Jak vytrhnout velrybě stoličku) a někdy také pohádky, ovšem ty filmové, které se předtím promítaly v kinech – v 80. letech třeba S čerty nejsou žerty nebo O princezně Jasněnce a létajícím ševci. A další takovou stálicí štědrovečerního televizního programu v předlistopadových letech byla Sukova serenáda. Z 80. let si z předvánočních měsíců pamatuji zájezdy za nákupy do východního Německa.
Co se tam kupovalo?
Pavlína: Především boty, bundy, oteplovačky, hračky, ale třeba i čočka, která se tradičně jí na Nový rok. Několik let byla nedostatkovým zbožím.
Co nikdy nechybělo, byly čokoládové kolekce. Kde se vzala tahle tradice?
Petr: To začalo už za první republiky, vyráběla je například Orionka. A komunisté to pak šikovně využili, kolekce dostávali lidé od ROH (Revoluční odborové hnutí) podle počtu dětí.
Na odpornou chuť fondánů v papírcích s třásničkami asi nelze zapomenout…
Pavlína: Ty byly skutečně odporné. Lidé si nejen jejich chuť stále pamatují, komu je dnes kolem čtyřiceti a víc, přesně ví, jestli měl rád spíš duté figurky, nebo bonbony s tekutou náplní v podobě raků, rybiček nebo autíček. Kromě toho se kupovalo želé polomáčené v čokoládě a další speciality, například v naší rodině se vždy jen jedinkrát v roce, právě na Vánoce, kupoval džus v plechovce. To byla vzácnost – stejně jako Coca-Cola ve skle.
Takže ten„konzum“ byl skutečně zatím spíš v uvozovkách…
Petr: Je pravda, že ve velkém se rozjel až v 90. a nultých letech, kdy dosáhl vrcholu. Přesycenost „západními“ věcmi ovšem později přinesla návrat obliby všeho českého – vezměte si třeba oblíbenou reklamu na Kofolu. Ta se vysílá už patnáct let, je to jediná reklama, kterou lidé chtějí vidět opakovaně. Lidé si také víc dávají rukodělné dárky, domácí pečivo a tak. No a pak tu jsou takzvané zážitkové dárky. Nad některými by naši předkové v 50. letech asi dost kroutili hlavou – třeba nad takovou hodinou bagrování, jízdou ve fekálním voze nebo úklidem v zoologické zahradě.
Přišli jste na to, proč Češi jako ateistický národ tak lpí na Vánocích?
Pavlína: Zamýšleli jsme se nad tím u pohádky Anděl Páně, jejíž oba díly trhaly rekordy v návštěvnosti. Jsou to vlastně katolické pohádky, plné katolického humoru, režíroval je praktikující katolík Jiří Strach. Člověk by čekal, že Češi od nich budou mít odstup. Ale je to prostě skvěle natočené, hrají tam skvělí herci a zdá se, že lidé touží po nějakém přesahu… Petr: Ona je otázka, jak to s tím českým ateismem je. Možná se to snažíme něčím přebít. Dohnat magií pohádek a rituálů. A druhá věc je, že v zemích, které jsou otevřeně katolické, nemusí být víra zdaleka tak hluboce prožitá. Jednou jsem byl na půlnoční v Portugalsku – a byl jsem velmi zklamán. Vrcholem mše bylo vystavení figurky Ježíška a lidé stáli frontu, aby ji mohli políbit. Téměř bych to přirovnal k modloslužbě. Žádný vnitřní obsah, poselství lásky, zpěv koled jako u nás, v „ateistickém“ Česku. Jen těch možností, kam zajít na Rybovu Českou mši vánoční! Nejen do téměř kteréhokoli kostela, ale pravidelně se zpívá třeba v Praze na Kampě nebo na hlavním nádraží, kam si ji může přijít zazpívat každý.
Mimochodem, odkdy se datuje ta obrovská popularita Rybovy mše?
Petr: Už z dob komunismu. Byla dokonce tak populární, že bylo nutné pro to najít ideologické vysvětlení. A našel ho obávaný komunistický filmový kritik Jan Kliment, který koncem 80. let napsal do Rudého práva, že chodit na Rybovu Českou mši vánoční je výrazem lásky k lidovému umění. A bylo to.
V 50. letech se komunisté pokoušeli dokonce zrušit Ježíška a nahradit ho dědou Mrázem. Moc se jim to ale nepovedlo, že?
Pavlína: To byla velmi pečlivě připravená akce, která se ale poněkud zvrtla. Děti ve školách tehdy sledovaly na mapě postup dědy Mráze z Čukotky do Československa a zapichovaly si špendlíčky do míst, kde už byl. Jeho postup hlásil i Československý rozhlas: popisoval, jak děda Mráz vyjel z Čukotky na vrtulových saních, pak přesedl na letadlo a tak dále. Ovšem některým dětem brzo začalo vrtat hlavou, jak ten stařík může být naráz v Jihlavě, v Kolíně a v Praze. A taky se některé snažily na dědy Mráze mluvit rusky, jenže dědové jaksi neuměli odpovědět. Takže pak přišly instrukce z nejvyšších míst, že je potřeba mít jednoho oficiálního dědu Mráze, který „bude dodán centrálně“ a bude mluvit rusky, a mnoho dalších českých dědů Mrázů „ladovského typu“ na nadílky a estrády. Tolik se snažili, ale děda Mráz se prostě neujal.
Petr: Pro každý režim je těžké proniknout do rodiny – a komunistům se to v otázce Vánoc nepodařilo. Dál se zpívaly koledy, dál naděloval dárky Ježíšek. I když režim se snažil vymluvit to dětem i literaturou. Třeba Ondřej Sekora napsal knížku, v níž uvědomělé Michálkovic děti už vědí, že Ježíšek neexistuje, zatímco hloupá Bíbinka Rozmazalová od sousedů ještě píše Ježíškovi. Nepomohlo to, stejně jako když předseda vlády Antonín Zápotocký na Štědrý den 1952 prohlásil ve svém legendárním projevu, že „Ježíšek vyrostl, zestaral, narostly mu vousy a stává se z něho děda Mráz“. Ježíšek nám zůstal, přemohl i porevolučního Santa Clause. I když jinak přejímáme cizí tradice docela rádi – třeba Halloween nebo Valentýna –, na Vánoce si sáhnout nenecháme.
