Motory hřmí, ocelové hroty na kolech se míhají nebezpečně blízko těl jezdců. Sport pro tvrdé chlapy, kterým nevadí tuhý mráz a nějaký ten krvavý šrám, protože kola jsou opatřena několika řadami třícentimetrových hřebů.
Často jde ale o vážné úrazy.
POHNUTÉ OSUDY: Plochodrážního démona Kudrnu probodl kus prkna |
Taková je ledová plochá dráha, vášeň odvážlivců, kdy divákům z těsných soubojů často tuhne krev.
Zalíbení v ní našel i Stanislav Dyk. Předtím dlouho vyznával motokros a patřil do domácí špičky, byť na jejím absolutním vrcholu nestanul nikdy.
Na ledové ovály se dostal z hecu
A pak se, vlastně z hecu, zamiloval do ledové „plošiny“.
„V roce 1977 jsem se díval v televizi na nějaké závody na ledě a tam řádil Standa Janeček, kamarád z motokrosu. A když jsem ho pak na motokrosařském mistrovství republiky předjel, řekl mi, že jsem na stará kolena nějakej moc rychlej. Tak mu povídám: Až mě naštveš, sednu si na zubatou motorku a udělám tě taky!“ vzpomínal nyní devětašedesátiletý Stanislav Dyk.
Stanislav Dyk, jezdec na ledové ploché dráze
Speciál s hřebíky na kolech mu na zamrzlém rybníku ve Svitavách půjčil Milan Špinka, mistr světa na ledové ploché dráze z roku 1974.
„Začalo mě to bavit. A v roce 1978 už jsem na mistrovství republiky stál na bedně, stejně jako o rok později. Takže jsem jel se Zdeňkem Kudrnou a Jirkou Jiroutem na první mistrovství světa družstev do Kaliningradu,“ přibližuje Dyk šampionát, odkud reprezentanti tehdejšího Československa přivezli stříbrné medaile.
POHNUTÉ OSUDY: Pavel Miloš si namísto vozíku vybral návrat pod ligové koše |
„Standovi to šlo na ledě vlastně hned, to se zdaleka nepodaří každému. Jeho maličkou nevýhodou bylo, že dojížděl z Olomouce, takže když jsme jeli závodit do ciziny, měl cestu ještě o kus delší, ale tomu se jen smál. Vždycky to byl dobrý parťák a to vlastně platí pořád,“ dodává Špinka, nyní trenér plochodrážníků na pražské Markétě.
Přibyly další týmové medaile, celkem jich bylo pět. Na tu poslední dosáhl Dyk v Inzellu v roce 1991, kdy už mu bylo třiačtyřicet. Na rozdíl od ledu zavrhl klasickou plochou dráhu. „Jezdit jen tak po dráze a v zatáčkách smykovat, to mě nebavilo. Zato led, kde se nesmykuje, to bylo něco,“ pokyvuje hlavou jedna z českých legend tohoto sportu.
Berlín, prosinec roku 2000
V roce 2001 mohl přibýt další vavřín. Jenže v půli prosince předchozího roku se Stanislav Dyk postavil na start semifinále „ledového“ mistrovství světa v Berlíně. Nic mu nevadilo, že už mu bylo třiapadesát, což je i na ledové dráze, kde jezdci hodně těží ze zkušeností, spíše výjimka. Doma byl totiž českou jedničkou, neboť Antonín Klatovský, o tři roky mladší kamarád, si dva roky předtím při pádu zle pochroumal pánev a se závoděním přestal.
Stanislav Dyk, jezdec na ledové ploché dráze
A ošklivá zpráva přišla i z Berlína: V úvodu semifinále mistrovství světa družstev na ledové dráze v berlínském Hohenschönhausenu Stanislav Dyk vážně havaroval a lékaři tamní kliniky jej udržují v umělém kómatu. Pětinásobný medailista se po jednom ze soubojů ocitl mimo trať, stihl se ještě vyhnout komisaři, ale při následném hrůzostrašném karambolu narazil hlavou do nechráněného mantinelu, který ohraničoval uvnitř plochodrážního oválu hokejové hřiště. „Bylo to strašné. Každé zranění je smutné, ale když se vám takhle vážně zraní kamarád, tak to bolí dvojnásob,“ pokyvuje hlavou Špinka při vzpomínce.
POHNUTÉ OSUDY: Češi pohřbili titul pro Faltu, kvůli lásce k SSSR |
Podle šéfa Českého svazu ploché dráhy Petra Moravce, který byl tehdy svazovým mluvčím, doplatil Dyk na špatnou práci pořadatelů, kteří porušili řády Mezinárodní motocyklové federace FIM. Podle nich totiž musí být každá překážka v blízkosti dráhy odstraněna nebo aspoň do výše dvou metrů obložena materiálem tlumícím nárazy.
„Pořadatelé se to ani nesnažili splnit. Až druhý den se pro další závody u mantinelu objevily balíky slámy,“ vzpomíná Moravec.
Tehdy česká strana zvažovala vznést na půdě FIM připomínku k neprofesionálnímu přístupu pořadatelů závodu. Stalo se?
„Nebylo třeba, protože FIM se tehdy zabývala bezpečností závodů obecně a na této berlínské dráze se od té doby plochodrážní závody pod hlavičkou FIM nepořádají. Pokud vím, jezdí se tam jen rychlobruslařské podniky,“ dodává předseda svazu.
Jak všechno prožíval Stanislav Dyk? Muž, který si při karambolu přerušil míchu, měl zpřelámané obratle, žebra mu pronikla do plic a zle si pochroumal rameno, byl teprve časem schopný, i ze vzpomínek kamarádů a přátel, poskládat ucelenou mozaiku.
„Bylo to lajdáctví pořadatelů,“ má jasno i dnes. V Berlíně jej operovali a po několika dnech nastala anabáze do Olomouce. „Z Berlína jsem jel osm set kilometrů v mrazu sanitkou, na letenku prý pojišťovna neměla.“
Sám si to ale příliš nepamatuje. „Já do Berlína jezdil závodit často, ale na stadion v jeho západní části, a tohle bylo ve východní. Mechanik z Jawy Standa Dvořák, který už zemřel, mi pak říkal, co tam se mnou dělali. Dali mě na lehátko, táhli po svahu, co byl kolem stadionu, do sanitky a hlava mi prý klimbala dolů. Zafixujte mu hlavu, může mít zlomenou páteř! křičel na ně. V jednu chvíli jsem se prý probral a říkal mu, že necítím nohy a bolí mě na prsou, pak jsem zase upadl do bezvědomí. Po rentgenu mě převezli do nemocnice v západní části města a tam mě ještě nad ránem operovali. Co se ale stalo při závodě, jsem si vůbec nepamatoval a nevím to dodnes, všechno znám z vyprávění,“ pokyvuje hlavou.
Osudný muž s praporkem
Stále je přesvědčený, že nebýt komisaře s praporkem v těsné blízkosti oválu, k jeho úrazu nemuselo dojít.
POHNUTÉ OSUDY: Z prvních dvou Čechoslováků na Everestu se dolů vrátil jen jeden |
„Po startu jsme se potkali s Rakušanem Simonem a odrazili se od sebe. On jel ven z dráhy, já dovnitř k mantinelům. A ten chlap s praporkem tam v tu chvíli vůbec neměl být. Ten tam má co dělat až ve chvíli, když dojedeme, aby nám praporkem ukázal, že další kolo by bylo navíc a že máme jet do depa. Standa Dvořák za mnou pak na jaře přijel do pražského Paraplete, kde mi mimochodem moc pomohli, a povídal: Ty ses mu vyhýbal a tím jsi sebou praštil a přilbou jsi narazil do traverzy, která spojuje plexisklové díly mantinelu. Měl jsi to do něj prdnout, vždyť tam fakt neměl co dělat! Tak jsem mu jenom řekl, že jsem to do něj asi prdnout nechtěl,“ hlesne.
Vzpomínku má i na cestu sanitkou. „Shodou okolností jsem si letos v březnu zlomil nohu, doma ve sprše, když jsem spadl z vozíku. Operovali mě tady v Olomouci a ten pan doktor říká: Pane Dyku, já vás tehdy vezl se saniťákem z Berlína! Říkal, že cesta byla hrozná, protože to strašně drncalo, tak mě musel uspat. Jenže na Cínovci, jak celníci otevřeli dveře a koukali na mě jako na exota, jsem se zimou probudil. A pak už jsem se probral až v olomoucké nemocnici. Pravda, kdybych letěl, zima by mi asi nebyla, ale dneska už to máte fuk,“ krčí rameny.
Po nehodě je plochodrážník Stanislav Dyk upoutaný na vozík
Rehabilitační ústav v Hrabyni, pražské Paraple... V květnu byl definitivně doma. Doma, ale závislý na pomoci jiných, manželka jej mimo jiné učila správně dýchat a mluvit, alespoň pět hodin denně musí cvičit. A to bez nejmenších úlev.
„Teď zrovna šlapu na motomedu, přístroj za mě šlape nohama, jedu dozadu i dopředu. Bez každodenního cvičení bych nebyl. Vidíte, jako závodník jsem moc necvičil, závodil jsem pro svoji radost, ale teď se to už ošidit nedá. Cvičit prostě musím.“
Lékař: Bojovník jako na dráze
Jedním z jeho ošetřujících lékařů je Karel Navrátil z Vojenské nemocnice v Olomouci.
Největší úspěchy Stanislava DykaMS družstev na ledové ploché dráze ■ 1979 Kaliningrad – stříbro (Kudrna, Jirout, Dyk) ■ 1980 Eindhoven–stříbro (Kudrna, Špinka, Dyk) ■ 1981 Inzell – stříbro (Kudrna, Špinka, Dyk) ■ 1989 Assen – stříbro (Klatovský, Dyk, Franc) ■ 1991 Inzell – stříbro (Klatovský, Dyk, Franc) Mistr republiky na ledové ploché dráze ■ 1986 ■ 1990 ■ 1991 ■ 1992 ■ 1997 |
„Pana Dyka znám přes jedenáct let a je úžasný. Nesmířil se s tím, co jej potkalo, od začátku se snaží dělat, co může, aby co nejvíc fungoval jako zdravý člověk. Jestli byl na dráze bojovníkem, což o něm všichni říkají, tak tuto roli naplňuje i po tak těžkém zranění. Jen díky tomu překonal i všechny zdravotní komplikace, které vyplynuly z jeho zranění nebo jej potkaly potom,“ říká lékař.
Po jistém čase, který uplynul od berlínského karambolu, se Stanislav Dyk začal s berlínskými pořadateli soudit. „Naše federace se k ničemu neměla, tak jsem oslovil několik právníků. Neuspěl jsem. Víte, co mi jeden řekl? Že prý do toho půjde, když složím půl milionu eur! Tak jsem do toho šel prostřednictvím jedné italské společnosti. Táhlo se to přes šest let, nakonec mi Němci nabídli smír a odškodnění. Na to jsem přistoupil, už jsem toho měl dost. Ale 75 procent si vzali Italové, tak zněla smlouva,“ přibližuje.
 |
Každé odpoledne vyráží na jízdy po městě, na vozíku s elektrickým pohonem míří za přáteli a známými. V Olomouci patří mezi populární postavy, lidé jej zdraví. Povzbuzuje jej to?
Někteří kamarádi zůstali
„Určitě, ale divil byste se, jak takováhle věc může okolí člověka změnit. Ti, o kterých jsem si myslel, že jsou největší kamarádi, často přejdou na druhý chodník. A jiní, kteří ode mne předtím nikdy nic nepotřebovali, přijdou a zeptají se, jestli něco nepotřebuju. To jeden žasne, ten úraz mi dost otevřel oči. Kamarád je ten, kdo se od vás neodvrátí ani když jste v maléru,“ přemítá.
Jasno má i v tom, kdo jej po úrazu nejvíc držel a drží nad vodou. „Rodina. Každopádně. Rodina pro mě udělala a dělá strašně moc. Nikdo si neumí představit, co to obnáší, starat se o mě vlastně čtyřiadvacet hodin denně. Moje Vlastička mi nikdy nevyčetla, že jsem závodil.Já si na motorkách užíval radosti, nelituju ani toho, že jsem závodil tak dlouho. Jediné, co si vyčítám, je to, že jsem teď zůstal na bedrech Vlastičky.“
Od probrečených polštářů k samozřejmostiJestli má každý svého anděla strážného, tak v případě bývalého plochodrážníka Stanislava Dyka to platí beze zbytku. O devětašedesátiletého muže, který svého času vozil ze světových ledových oválů medaile, pečuje jeho manželka Vlasta Dyková. Činí tak s láskou a nevšedním úsilím. „To je ale samozřejmost,“ říká životní souputnice někdejšího šampiona upoutaného na vozík. LN Chce se vám vzpomenout na první chvíle, kdy se váš choť vrátil po úrazu domů? Moc ne. Protože kdo to nezažil, ten si to nedovede představit. Kolik jen to bylo probrečených polštářů... Jenže jsem taky věděla, že tím Standovi nepomůžu. Možná se budete smát, ale v té době běžel v televizi seriál Neváhej a toč. To byl jediný pořad, na který jsem se těšila, při něm jsem aspoň na chvilku zapomněla na starosti. Vlastně se u obrazovky smějete neštěstí druhých, ale mě to alespoň na těch pár minut zbavilo stresu a napětí. Pořád jsem nevěděla, co bude dál. LN V té době jste se setkávala s lékaři častěji než předtím. Jaké jste s nimi získala zkušenosti? S některými dobré, s jinými horší. Někteří s vámi jednají povýšeně. Standa měl třeba pořád teplotu, tak jsem se jednoho primáře zeptala, čím to může být. A on mi řekl: A co byste chtěla? Vždyť má permanentní katetr! Já nevěděla, co je to. Teď už vím, že je to když se zavádí hadička, protože Standa nemohl čurat, taková cévka. Ale teď, po těch téměř dvanácti letech, už rozumím skoro všemu. Hrozné byly jen ty začátky, kdy člověk žije v nejistotě a tápe. Ale osud to tak asi nalajnoval. LN Dvanáct let manželovi pomáháte. Co pomáhalo vám? Víra. Ne že bych patřila do nějaké církve, ale mám svoji víru. Kdybych ji neměla, asi bych to nezvládla. Vysvětluju si to tak, že je to karma. Víte, byla jsem několikrát v Indii, taky ještě před tím úrazem, a hodně jsem se věnovala východní filozofii, která je mi mnohem bližší. Katolická církev třeba vyhrožuje peklem, ale ta východní filozofie je taková uvolněnější. Zřejmě mě osud na něco podobného připravoval už dřív, tak si to vysvětluju. LN Když manžel zůstal od prsou dolů ochrnutý, bylo mu třiapadesát. To jste mu nikdy nevyčetla, že závodí tak dlouho? A mně tehdy bylo čtyřiačtyřicet... Vy si myslíte, že by mě poslechl? Já si ho brala s tím, že na prvním místě jsou motorky, a až potom přicházím já. Nejspíš proto byl tak dlouho svobodný, vždyť se ženil skoro ve čtyřiceti. Ne ne, motorky byly jeho velkou láskou a do těch jsem mu v žádném případě mluvit nechtěla. LN Jak velkou roli hrála ve všem vaše dcera? Obrovskou. Když se to stalo, bylo jí třináct. Teď si představte, že takové děvče potřebuje rodiče, ale já se jí skoro přestala věnovat. Veškerou energii jsem dávala Standovi a bojím se, že dcera je tím poznamenaná. Už ve třinácti za mě kolikrát musela zaskočit, tátu přebalovat a umývat. Ale je svědomitá. Žije u přítele, studuje a je u nás každý den. LN Jak tedy o manžela pečujete? Dvakrát denně k nám přicházejí rehabilitační pracovnice, které s ním cvičí, a ještě chodí paní, kterou si platíme. Od půl třetí až do rána jsem s ním zase já, vstávám ráno v půl páté, to kvůli cévkování. LN Zasloužíte si obdiv... Ale to si zvyknete, beru to jako samozřejmost. Je to taková karma, která mě očišťuje. A už dlouho vím, že každé zlo, které se vám stane, vás hodně očistí. |
