Na to, že ho zastavují cizí lidé, je zvyklý: jen po cestě od auta do kavárny se k němu přihlásili dva další: jeden se s ním chtěl vyfotit, druhý podotkl, že kandidatura na prezidenta není dobrý nápad.
LN: Co vaší případné kandidatuře na Hrad říká vaše žena?
Moje manželka je velmi pracovitý člověk. Říkají jí monstrum. Po dvaceti letech tvrdé práce všichni vědí, že je dobrá. A teď by se toho měla vzdát? To jí mám šlápnout do hradu z tisíců kostek, který trpělivě stavěla? Já vám to řeknu jako ten lidovej hrdina. (zasměje se své narážce na titulní stranu předminulého Respektu.) Ona nejen že usilovně pracuje, ale taky dobře vaří. A od té doby, co viděla můj rozhovor s panem Veselovským na DVTV, mi pořád dělá hnusné lečo.
LN: Co bude ten rozhodný okamžik, kdy si řeknete, jdu do toho – nebo jdu od toho?
To nedokážu říct. Důležitou roli bude hrát to, jakou pocítím podporu. Kdyby lidé reagovali negativně a ukázalo by se, že bych zabíral místo někomu, kdo je lepší a nadějnější, bylo by to přece ode mě hloupé. V tom případě bych do toho určitě nešel. Je ale obtížné tu podporu správně přečíst. Ano, na několika facebookových stránkách mám padesát tisíc sledujících. Ono to vypadá jako hodně a většinou ti lidé píšou hezké věci, ale člověk si nesmí myslet, že takhle o něm smýšlejí všichni. Proto s recitály do malých měst jezdím o hodinu o dvě dřív, abych si tam mohl popovídat s náhodně potkanými lidmi tváří v tvář. Zrovna příští týden mě čeká Frýdek, Rožnov, Vsetín a Přelouč. Tam budou živí lidé a ti se se mnou nebudou párat.
LN: Ale to jsou všechno vaši fanoušci. Dá se z jejich názorů usuzovat, co si myslí zbytek veřejnosti?
To se musí samozřejmě rozlišit. A tak jdu ven, na zastávku autobusu, do trafiky a ptám se: „Jak se vám tady žije?“ Právě tyhle odpovědi chci poslouchat jako první. Zkrátka chci přihlížet k názorům toho, jak se říká, co nejširšího spektra.
LN: Obvykle se tomuto„širokému spektru“ říká lid. Vy jste v rozhovoru s panem Veselovským tento pojem zpochybnil – zvlášť jako jakýsi protiklad„pražské kavárny“. Musím se ale přiznat, že jsem vaše vysvětlení moc nepochopila.
No tak vy jste už úplně jiná generace. (smích) Já mám od dětství zakódováno, že slovo lid se používá v politickém smyslu. Že existuje lid a pak jakýsi ohavný nelid. Jeho zástupce je nutné označit a z veřejného prostoru, případně z pohybu na svobodě vyloučit. Ubožácká taktika, která mívá i tragické následky. Ohradit se proti tomu musím; teď i kdykoli jindy. Chápu. Ale přece jen: to slovo se používá. Dejme tomu, že lid jsou občané, kteří mají průměrný plat a na vzletné myšlenky nemají čas ani chuť.
  |
LN: Jak chce tyto voliče oslovit rentiér, který jezdí autem za třináct milionů?
Kandidát na prezidenta se bude muset snažit získat i tyto voliče. Souhlasím. Především je! Oni to potřebují a právem očekávají. O „lidi s igelitkou“, jak je často arogantně označují chytráci bez igelitek, se zajímám celý život. O kom jiném bych taky měl psát? I jejich životy jsou dramatické, i oni odvedli práci, často větší než jiní, ale teď mají tu igelitku a s ní i rozčarování. Je to jeden velkej šanson, ve kterém je i hodně bolesti. Tu je potřeba pochopit, jinak je píseň mizerná, stejně jako politika.
LN: To jsou hezká slova, ale nebojíte se, že lidé uvidí spíš to auto, kterým jezdíte?
Velikost mého auta má být něčím, z čeho jsem zblbnul? Víte... hráčská existence mi toho dala zažít spoustu. Byla docela dlouhá období, kdy jsme třeli bídu s nouzí. Přesně si pamatuju, jak jsme se tenkrát radovali – já nevím, jestli se to dneska ještě dělá –, že můžeme vrátit flašky, abychom měli na máslo.
Celý rozhovor s textařem a spisovatelem Michalem Horáčkem o jeho éře hazardního hráče a úvahách nad prezidentskou kandidaturou si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 13. května.
V magazínu dále najdete:
|
