Konečně, když do sebe šifrovací mřížky práce a rodiny nečekaně zapadnou, můžu být o víkendu s dcerami od rána do večera a mimo jiné zjišťovat, jestli a k čemu mě vlastně ještě potřebují. „Co si myslíš o Velké Británii? Je to úkol. Anglicky, prosím…“ – „Vyber si kartu, někam ji vrať… Je to ona?“ – „Uděláš mi culík?“ – „Odneseš někam toho pavouka?“ – „Fakt musíme na procházku?“ O víkendu se snažím odpoví- dat na všechno „Ano“.
A když nikam nevyrážíme, často se mezi řečí jen tak lokty zavěsím mezi futra úzkých kuchyňských dveří a dívám se do dvora činžáku, kde v obklíčení domácnostmi rostou stromy, křoví a divoké záhonky bylin a uprostřed se jako parník pohupuje domeček pekárny s kouřícím komínem. Konečně se rozhlížím, kde a s kým vlastně žiju, abych se dobral i něčeho o sobě.
Konečně, nebo spíš koneckonců, však někdy nastane i druhá víkendová varianta a já se s rodinou naopak rozloučím a vyrážím na klaunskou dílnu, což je svátek a všední den dohromady. Svátek proto, že se s kolegy zdravotními klauny potkáváme nad čistým stolem a můžeme pracovat na postavách, vztazích a situacích v laboratorních podmínkách (abychom je pak dokázali o to lépe adaptovat na nemocniční prostředí).
Všední den, protože i klauni jsou pevně zakotveni ve všednodennosti a rutině, ale s touto důvěrně známou skutečností pracují tím nejpřekvapivějším způsobem. Drobný problém narůstá do obřích rozměrů a z všedních dramat se stává groteska – klauniáda. Smějeme se tedy jeden druhému, protože se konečně zahlédneme v kontextu života, vyvěšeni mezi futry s pohledem upřeným do dvora, nataženi jako prostěradlo na nemocniční posteli nebo vsunuti do bílého pláště a kráčející dlouhý-mi kroky po nekonečných chodbách. O víkendu se tak v obou případech prostřednictvím svých blízkých konečně dobírám něčeho pozoruhodného o sobě.
