LN: Podle čeho vybíráte, v čem budete hrát a co už se k vám nehodí?
Kritéria jsou různá podle období, v jakém se zrovna nalézám. Potřebuju to mít vyrovnané. Musím něco tvořit a vedle toho jsem pak schopná vykonávat práci, na kterou jsem najatá. Teď jsem se na delší dobu stala součástí velkého seriálu a musím říct, že je náročné si kolem uspořádat další umělecký život. V seriálu nejde moc o invenční práci, nebuduju postavu s konkrétním záměrem jako ve filmu, kde se na scénáři pracuje měsíce dopředu, a můžu se na roli připravit. Příběh seriálu ovlivňuje neuvěřitelné množství faktorů. Třeba někdo z herců onemocní nebo má práci jinde a další týden se dozvím, že se můj seriálový partner zničehonic odstěhoval. Je to taková detektivka, nevím, kdo číhá za rohem. Můžu s tím vnitřně nesouhlasit, ale nakonec jde taky o jednu z podob mého řemesla.
LN: Hraje se vám lépe beze slov?
Takové hraní mi kompenzuje chvíle, kdy jsem vedená slovem. Podle mě jsou v seriálech jiné než verbalizované emoce úplně mrtvé. Není na ně čas, slov je tam prostě moc. Stavy a emoce se popisují. Postavy si říkají, že se milují. Když se díváte na televizi, kolikrát u toho něco děláte, nesledujete obraz a jen posloucháte. Taková slovní kulisa. Víte, co kdo říká a co se děje, ale ne jak se to děje. Fyzické divadlo, ať už je to tanec nebo pantomima, musí lidé vnímat jinými smysly. Diváci i herci.
LN: Jako mimka jste začínala a před časem jste se k tomu ve větší míře zase vrátila. Proč?
Vracejí se i diváci. Teď se tomu říká nové nebo alternativní divadlo, což považuju za nesmysl. Divadlo je pořád stejné, jen se ve vlnách přelévá. Díky nějaké osobnosti, která je invenční a určí směr, na čas dominuje určitá cesta. Hraju teď ve Studiu Alta v autorském představení Uhozené květinou. Sice mluvíme, ale vodícím prvkem zůstává pohyb. Slova v tomhle případě stojí na úrovni gesta. Nevyprávějí, nepopisují, nevysvětlují. Jen je mi líto, že tahle divadelní vlna pro mě nepřišla o pár let dřív. Jsem limitovaná tím, co mi tělo ještě dovolí. Těžko mým dvěma o generaci mladším kolegyním vysvětluju, že když máme zkoušku a potom ještě hrajeme, tak druhý den lezu po čtyřech.
LN: Jak vnímají vaši profesi dcery? Když byly mladší, vídaly jinou mámu na obálkách časopisů a jinou doma.
Ptejte se spíš jich. Jisté je, že jsme měli jiný model rodiny než moje kamarádky mimo hereckou profesi. Naše rodina ale měla vnitřní řád, na který děti přistoupí, a připadá jim normální. Maminka prostě pracuje večer a někdy si na fotkách v novinách není podobná. Možná proto se nestaly herečkami. Ani jedna ale umění a herectví nezatracuje. Obě si teď při studiích přivydělávají v divadelních kavárnách nebo chodí trhat lístky. Chápou, že život se díky múze stává bohatší, má víc rozměrů. Je to logické, vyrostly v uměleckém prostředí stejně jako já.
Mimořádný příběh vypráví v rozhovoru motolský chirurg Edo Jaganjac, který před více než dvaceti lety zachraňoval...
Zveřejnil(a) Pátek LN dne 10. březen 2016
LN: A co negativní stránka umělecké profese? Připravovala jste je třeba i na základě vlastních zkušeností z dětství na to, že se ve článku pod lesklou fotkou mohou leccos dočíst?
Třeba jako v tomto případě? Ano, dávám si pozor, co do rozhovoru říkám. Od doby invaze bulváru, jsem zboží na pultu a obrany není. Přišly si na to ale hlavně samy. Jedna je víc extrovert, tak nemá problém poslat do háje toho, kdo říká věci, které se jí nelíbí. Nikdy jsem se vědomě neprezentovala tak, aby se za mě mohly stydět. Co nafukuje bulvár, zůstává vně. Holky ví, co je skutečné. Za totáče jsem vyrůstala v prostředí disidentů a doma jsem taky měla jinou pravdu než ve škole, kam chodili potomci straníků a nesmělo se tam nic říkat. V podobně schizofrenní situaci se občas ocitají i moje holky, protože žijeme v prostředí, kde se část národa domnívá, že jsme nějací nadlidi. Z označení VIP prostě zvracím, nechápu, proč bych měla být výjimečná jen proto, že dělám práci, při které jsem vidět. Když třeba někdo šije skvěle boty, není VIP jen proto, že jsou vidět jeho boty a ne jeho ksicht.
Celý rozhovor s Vandou Hybnerovou o klaunství, rodině a o tom, proč o herectví říká, že je to koláč, který kouše ze všech stran, si přečtete v magazínu Pátek LN, který vychází 11. března.
V magazínu dále najdete:
- Chirurg a válečný hrdina Edo Jaganjac o tom, jak před více než dvaceti lety zachraňoval sarajevskou princeznu.
- Čím dál víc Čechů propadá tangu: co je na vášnivém tanci tolik láká?
